„Dáváme ti dvacet devět dní. jestli se za tu dobu nepolepšíš, pak —“
Ta pomlčka byla děsivější než jakákoliv hrozba. John Ferrier si marně lámal hlavu, jak se tato výstraha dostala do ložnice. Služebnictvo spalo v přístavku a dveře i okna byla dobře zajištěna. Papír zmačkal a dceři nic neřekl, ale v srdci ho zamrazilo. Těch dvacet devět dní byl zřejmě zbytek měsíce, který mu Young dal na rozmyšlenou. Jakou by musel mít sílu a odvahu, aby něco zmohl proti nepříteli ozbrojenému takovou tajemnou mocí? Ruka, která připíchla papír k pokrývce, mu mohla probodnout srdce a nikdo by se nedověděl, kdo ho zabil.
Příští den byl ještě víc rozčilující. Když si sedli k snídani, Lucie ukázala s výkřikem překvapení vzhůru. Uprostřed stropu byla napsána, pravděpodobně ohořelým dřevem, číslice 28. Dcera tomu nerozuměla a on jí to nevysvětlil. Tu noc probděl s puškou v ruce a hlídal. Neviděl a neslyšel nic, a přece ráno byla na vnější straně dveří napsána veliká sedmadvacítka.
A tak to bylo den co den. Každé ráno zjistil, že jeho nepřátelé nezapomněli odpočítávat dny a že na nějakém nápadném místě poznamenali, kolik dní mu ještě zbývá z měsíce, který mu milostivě povolili. Někdy se osudové číslo objevilo na stěně, někdy na podlaze a někdy bylo napsáno na malé cedulce, přilepené na zahradní branku nebo na plot. Přes všechnu ostražitost nemohl John Ferrier zjistit, odkud tyto každodenní výstrahy přicházejí. Při pohledu na ně padala na něho hrůza skoro pověrčivá. Stal se nervózním a neklidným a jeho oči těkaly sem a tam jako oči pronásledovaného tvora. Už doufal jen v jedno — že se z Nevady vrátí mladý lovec.
Dvacítka se změnila v patnáctku, patnáctka v desítku, a od Jeffersona stále ještě nic. Číslice byly pořád nižší a nižší, a po lovci ani vidu ani slechu. Kdykoliv starý farmář zaslechl ze silnice klapot podkov jezdeckého koně nebo křik vozky, pobízejícího své spřežení, běžel k brance doufaje, že konečně přichází pomoc. Když se pětka změnila v čtyřku a čtyřka v trojku, ztratil odvahu a vzdal se vší naděje na vysvobození. Věděl, že je odkázán sám na sebe a že se svou nepatrnou znalostí hor kolem osady je bezmocný. Rušnější cesty byly přísně hlídány a bez povolení Rady se jich nesmělo používat. Zdálo se, že není východiska, že se nevyhne ráně, která každou chvíli mohla dopadnout. Přesto stařec nezměnil své rozhodnutí, že raději zemře, než by svolil k tomu, co pokládal za zneuctění své dcery.
Jednou večer seděl sám, přemýšlel o svých nesnázích a marně se snažil najít východisko. Dnes ráno se na zdi jeho domu objevila číslice 2 a zítra uplyne povolená lhůta. Co se stane pak? V duchu si nejasně představoval všechny možné hrůzy. A co se stane s jeho dcerou, až on nebude? Což není možno uniknout z té neviditelné sítě, která se kolem nich zatáhla? Položil hlavu na stůl a rozplakal se nad vlastní nemohoucností.
Co to bylo? V nočním tichu zaslechl jemné zaškrábání — tiché, ale slyšitelné. Přicházelo od domovních dveří. Ferrier vešel po špičkách do předsíně a napjatě naslouchal. Chvíli se neozvalo nic, a potom zase to tiché, opatrné zaškrábání. Zřejmě někdo velice jemně klepal na výplň dveří. Je to vrah, který přichází o půlnoci, aby provedl vražedný rozkaz tajného tribunálu? Nebo je to někdo, kdo přišel napsat na dveře znamení, že nastal poslední den lhůty? John Ferrier měl pocit, že okamžitá smrt by byla lepší než toto napětí, které mu drásalo nervy a mrazilo v srdci. Skočil, odtáhl závoru a otevřel dveře dokořán.
Venku bylo ticho. Byla krásná noc, na nebi jasně svítily hvězdy. Před farmářem ležela malá zahrádka, obehnaná plotem, v němž byla branka. Ale ani zde, ani na cestě nebylo vidět živé duše. Ferrier se podíval vpravo i vlevo a úlevou si oddychl. Když však pohlédl dolů, ke svému úžasu uviděl, že na zemi leží na břiše jakýsi muž s roztaženýma rukama i nohama.
Byl to děsivý pohled. Ferrier se opřel o zeď a rukou si stiskl hrdlo, aby nevykřikl. Jeho první myšlenka byla, že ta ležící postava je nějaký raněný nebo umírající, když se však podíval lépe, uviděl, že ten člověk se plazí po zemi do předsíně rychle a bezhlesně jako had. Jakmile byl v domě, vzpřímil se a zavřel dveře. Užaslý farmář spatřil vzrušenou, energickou tvář Jeffersona Hopa.
„Panebože!“ vyjekl John Ferrier. „Tys mě ale polekal! Proč ses tak plazil?“
„Dejte mi jíst,“ řekl chraptivě Jefferson. „Celých osmačtyřicet hodin jsem neměl čas na jídlo.“ Vrhl se na studené maso a chléb — zbytky farmářovy večeře, které stále ještě byly na stole. „Lucii se daří dobře?“ zeptal se, když ukojil hlad.
„Ano. Neví, jaké nám hrozí nebezpečí,“ odpověděl Ferrier.
„To je dobře. Hlídají dům ze všech stran. Proto jsem se tak plazil. Ať jsou sebechytřejší, nejsou dost chytří, aby chytili zkušeného lovce.“
Teď, když John Ferrier věděl, že má věrného spojence, měl pocit, že se z něho stal jiný člověk. Uchopil muže za ruku a srdečně mu ji tiskl.
„Na tebe může být člověk hrdý,“ řekl. „Není mnoho takových, kteří by přišli, aby s námi sdíleli nebezpečí a starosti.“
„To jste uhádl,“ odpověděl mladý lovec. „Vážím si vás, ale když jste tu byl tak sám s touhle záležitostí na krku, měl jste se dvakrát rozmyslet, než jste strčil hlavu do vosího hnízda. Přišel jsem kvůli Lucii, a dřív by mě museli zabít, než by jí mohli udělat něco zlého.“
„Co budeme dělat?“
„Zítra je váš poslední den, a jestli nepodniknete něco ještě dnes v noci, bude s vámi zle. V Orlí rokli mám mezka a dva koně. Kolik máte peněz?“
„Dva tisíce dolarů ve zlatě a pět tisíc v bankovkách.“
„To stačí. Já mám taky asi tolik. Musíme se dostat přes hory do Cyrson City. Raději vzbuďte Lucii. Je dobře, že služebnictvo nespí v domě.“
Když Ferrier odešel, aby připravil Lucii na to, že ještě dnes v noci se vydají na cestu, Jefferson Hope udělal malý raneček ze všech potravin, které našel, a naplnil vodou kamenný džbán, poněvadž ze zkušenosti věděl, že v horách, je málo pramenů a od jednoho k druhému že je daleko. Sotva skončil tyto přípravy, farmář se vrátil s dcerou. Byla už oblečena a připravena na cestu. Milenci se přivítali vřele, ale stručně, poněvadž minuty byly drahé a bylo ještě mnoho co dělat.
„Musíme okamžitě vyrazit,“ řekl Jefferson Hope tichým, energickým hlasem jako někdo, kdo si uvědomuje velikost nebezpečí, ale je odhodlán statečně mu čelit. „Přední i zadní vchod hlídají, ale budeme-li dost opatrní, mohlo by se nám podařit utéci postranním oknem a přes pole. Jakmile budeme na silnici, budeme mít jenom dvě míle k rokli, kde čekají koně. Do svítání bychom už mohli mít polovičku cesty přes hory za sebou.“
„Co když nás zastaví?“ zeptal se Ferrier.
Jefferson položil ruku na pažbu pistole, která mu vykukovala z kabátu.
„Jestli jich bude na nás příliš moc, vezmeme dva nebo tři s sebou,“ řekl a zlověstně se usmál.
Zhasili všechna světla v domě a Ferrier se rozhlédl z temného okna po polích, která bývala jeho a která teď opouštěl navždy. Dlouho si dodával odvahy k této oběti, avšak pomyšlení na čest a štěstí dcery převážilo lítost nad ztraceným majetkem. Všechno vypadalo tak klidně a spokojeně — stromy, v jejichž korunách jemně ševelilo, i ta širá, tichá pole. Bylo těžké představit si, že nad vším se vznáší přízrak vraždy. Ale bledá tvář a odhodlaný výraz mladého lovce i způsob, jakým se přiblížil k domu, stačily, aby ho o tom přesvědčily.