Ferrier nesl vak se zlatem a bankovkami, Jefferson Hope chudé zásoby a vodu a Lucie uzlíček se svým nejdrahocennějším majetkem. Velmi pomalu a opatrně otevřeli okno, počkali, dokud temný mrak nezastřel noční oblohu, a potom jeden po druhém vylezli oknem na zahrádku. Se zatajeným dechem a přikrčeni ji přeběhli a skryli se u živého plotu, podél kterého pak šli až k mezeře, kterou se vcházelo na pole. Právě když došli k tomuto místu, mladý muž zadržel Ferriera i dívku a strhl je k zemi, do stínu. Tam zůstali tiše ležet, chvějíce se strachem.
Naštěstí měl Jefferson díky dlouhému pobytu v prérii sluch jako rys. Sotva se on a jeho přátelé přikrčili k zemi, ozvalo se několik kroků od nich smutné zahoukání horské sovy. Z malé vzdálenosti ihned odpovědělo jiné zahoukání. V téže chvíli se z mezery v plotu, kterou prve uprchlíci chtěli projít, vynořila jako stín jakási postava a znovu zahoukala to naříkavě znějící znamení. Ihned nato vystoupil ze tmy druhý muž.
„Zítra o půlnoci,“ řekl ten první, který byl zřejmě velitelem. „Až lelek třikrát zavolá.“
„Dobrá,“ odpověděl druhý. „Mám to říci bratru Drebberovi?“
„Vyřiď mu to a ostatním taky. Devět ku sedmi!
„Sedm ku pěti,“ odpověděl druhý muž a obé postavy zmizely, každá jiným směrem. Jejich poslední slova byla zřejmě jakýmsi heslem. Když zvuk jejich kroků zanikl v dálce, Jefferson Hope vyskočil, pomohl svým společníkům projít mezerou v plotu a utíkal s nimi přes pole. Dívku napolo podpíral, napolo nesl, když jí nestačily síly.
„Rychle, rychle,“ šeptal. „Procházíme řetězem hlídek. Všechno závisí na rychlosti. Pospěšte si!“
Jakmile byli na silnici, cesta rychle ubíhala. Jenom jednou někoho potkali, ale podařilo se jim uhnout do pole, aby je ten člověk nepoznal. Než došli k městu, lovec odbočil ze silnice na kamenitou úzkou stezku, která vedla do hor. Nad hlavami se jim vynořily dva temné, rozeklané horské vrcholy. Hluboký úvoz mezi kopci byla Orlí rokle. Tam čekali koně. Jefferson Hope, veden neklamným instinktem, hledal si cestu mezi největšími balvany a korytem vyschlého potoka až k odlehlému místu, skrytému za skalami, kde byla přivázána věrná zvířata. Dívku posadili na mezka a starý Ferrier se vyhoupl se svým vakem s penězi na jednoho z koní. Jefferson Hope vedl po srázných a nebezpečných stezkách druhého koně za uzdu.
Pro toho, kdo nebyl zvyklý vídat přírodu v její nejdivočejší podobě, to byla vzrušující cesta. Na jedné straně se tyčily jedna nad druhou do výšky tisíce a více stop černé, ponuré, hrozivé skály s dlouhými čedičovými pruhy na rozeklaném povrchu. Vypadaly jako žebra zkamenělé nestvůry. Na druhé straně tvořila divoká změť balvanů a kamení nepřekročitelnou hradbu. Prostředkem vedla hrbolatá stezka, místy tak úzká, že museli jet jeden za druhým, a tak neschůdná, že ji mohli zdolat jen nejzkušenější jezdci. A přece navzdory všemu nebezpečí a všem obtížím uprchlíci měli srdce lehké, neboť každý krok zvětšoval vzdálenost mezi nimi a strašlivým despotismem, před nímž prchali.
Brzo se však přesvědčili, že jsou stále ještě na území, nad nímž vykonává pravomoc Svatá rada čtyř. Když dojeli na nejdivočejší a nejpustší místo soutěsky, dívka poděšeně vykřikla a ukázala vzhůru. Na skále nad stezkou se proti nebi zřetelně rýsovala temná postava osamělé hlídky. Muž je spatřil v téže chvíli, kdy oni uviděli jeho, a roklí se rozlehlo: „Kdo tam?“
„Pocestní do Nevady,“ odpověděl Jefferson Hope. Ruku položil na ručnici, zavěšenou u sedla.
Viděli, jak osamělá hlídka si připravuje ručnici a jak se napjatě dívá dolů, jako by nebyla s jejich odpovědí spokojena.
„Kdo vám dal povolení?“
„Svatá rada čtyř,“ odpověděl Ferrier. Věděl ze zkušenosti, že u mormonů je to nejvyšší autorita, na kterou se člověk může odvolat.
„Devět ku sedmi,“ vykřikla hlídka.
„Sedm ku pěti,“ odpověděl pohotově Jefferson Hope. Vzpomněl si na heslo, které slyšel v zahradě.
„Jděte a Bůh vás provázej,“ řekl hlas shora.
Dál už byla stezka širší a koně se mohli dát do klusu. Když se uprchlíci ohlédli, uviděli osamělou stráž, jak se opírá o ručnici. Věděli, že minuli poslední vysunutou hlídku Vyvolených a že před nimi je svoboda.
V
Andělé pomsty
Celou noc jeli spletí roklí a po křivolakých, kamenitých stezkách. Několikrát zabloudili, ale díky tomu, že se Hope dobře vyznal v horách, znovu našli cestu. Když se rozednilo, spatřili před sebou obraz podivuhodné, divoké krásy. Ze všech stran byli obklopeni vysokými, sněhem pokrytými horskými vrcholy, které se dívaly jeden druhému přes rameno a táhly se až k dalekému obzoru. Horské svahy po obou stranách byly tak strmé, že se našim uprchlíkům zdálo, že jim modříny a jedle visí nad hlavou a že stačí jediný závan větru, aby se na ně skácely. Tato obava nebyla tak docela bezpodstatná — pusté údolí bylo hustě poseto stromy a balvany, které shodil z horských úbočí vítr. Dokonce právě teď, když tudy projížděli, zřítil se do údolí obrovský balvan. Dutý rachot jeho pádu probudil v tichých roklích ozvěnu a tak poděsil unavené koně, že se dali do klusu.
Když se slunce pomalu zvedalo nad východní obzor, vrcholky hor se jeden po druhém rozžíhaly jako lampy při slavnosti a nakonec všechny rudé a zářivě vzplanuly. Toto nádherné divadlo potěšilo srdce našich tří uprchlíků a dodalo jim nové síly. U divoké bystřiny, která se řítila z rokle, zastavili, napojili koně a spěšně posnídali. Lucie a její otec by tu rádi byli zůstali déle, ale Jefferson Hope byl neúprosný.
„Teď už nás pronásledují,“ řekl. „Všechno závisí na naší rychlosti. Jakmile budeme šťastně v Carsonu, budeme moci odpočívat do konce života.“
Po celý den se prodírali soutěskami a večer si vypočítali, že mají před svými nepřáteli náskok víc než třicet mil. K nočnímu odpočinku si vybrali úpatí převislé skály, kde byli trochu chráněni před studeným větrem a kde, přituleni k sobě, aby jim bylo tepleji, si dopřáli několik hodin spánku. Před úsvitem však už zase byli na cestě. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy a Jefferson Hope si začínal myslet, že jsou už mimo dosah té strašlivé organizace, kterou proti sobě popudili. Málo věděl o tom, jak daleko dosáhne její železná pěst a jak brzo udeří a rozdrtí je.
Byli na útěku už druhý den, když jim asi v poledne začala docházet skrovná zásoba potravin. Lovce to nijak neznepokojilo, vždyť v horách bylo dost zvěře a on sám se už často vydal na cestu bez zásob, spoléhaje na svou ručnici. Vyhledal chráněné místo, nakupil suché větve a rozdělal oheň, u kterého se jeho společníci měli zahřát — byli teď už skoro pět tisíc stop nad hladinou moře a vzduch byl studený a ostrý. Když přivázal koně a rozloučil se s Lucií, hodil si ručnici na rameno a vydal se na cestu, aby ulovil, co mu náhoda do cesty přinese. Viděl, jak stařec i dívka se krčí u planoucího ohně a jak v pozadí nehybně stojí zvířata. Potom mu je zakryla vyčnělá skála.
Ušel asi dvě míle, prohledávaje jednu rokli po druhé, avšak bez úspěchu, třebaže podle odloupané stromové kůry a podle jiných známek se dalo soudit, že je v těchto končinách hodně medvědů. Konečně po dvou nebo třech hodinách marného hledání začal celý zoufalý pomýšlet na návrat. Vtom pohlédl vzhůru a nad tím, co viděl, poskočilo mu srdce radostí. Asi tři nebo čtyři sta stop nad ním stálo na kraji skalního výčnělku zvíře, které se trochu podobalo ovci, bylo však ozbrojeno dvěma obrovskými rohy. Čtyrnožec patrně hlídal stádo, které lovec nemohl vidět. Naštěstí se však díval opačným směrem a lovce nezpozoroval. Jefferson si lehl na záda, ručnici opřel o skálu a dlouho, klidně mířil, než stiskl spoušť. Zvíře vyskočilo, chvíli se kymácelo na okraji srázu a potom se zřítilo do údolí.