Poněvadž bylo příliš těžké, aby je mohl odnést, celé, spokojil se tím, že odřízl jednu kýtu a vyřízl část hřbetu. S touto kořistí na rameni pospíchal zpátky, protože se už začínalo šeřit. Sotva však udělal několik kroků, uvědomil si, že zabloudil. Ve snaze, aby něco ulovil, vzdálil se příliš od roklí, které dobře znal, a teď nebylo lehké najít cestu, kterou sem přišel. Údolí, v němž se octl, bylo křížem krážem zbrázděno roklemi, které byly všechny stejné, a tak bylo nemožné rozeznat jednu od druhé. Šel jakousi roklí míli nebo víc a narazil na horskou bystřinu, kterou, jak určitě věděl, viděl teď poprvé. Uvědomil si, že zabloudil, proto šel jinou roklí, ale výsledek byl stejný. Noc se rychle blížila. Bylo už skoro tma, když se konečně octl v rokli, kterou znal. Ani pak nebylo lehké nesejít ze správné cesty, protože měsíc dosud nevyšel a vysoké skály z obou stran činily tmu ještě hustší. Klopýtal ohnut pod břemenem a unaven dlouhou, namáhavou chůzí. Posilovala ho jedině myšlenka, že každý krok ho přibližuje k Lucii a že přináší dost potravy, aby vystačila po celou cestu.
Konečně přišel k začátku úvalu, kde nechal oba uprchlíky. I potmě poznával obrysy skal, které úval ohraničovaly. Pomyslel si, že na něho úzkostlivě čekají, vždyť byl pryč skoro pět hodin. Ze samé radosti přiložil ruce k ústům a rozezvučel celý úval ozvěnou hlasitého zavolání, které pro ně mělo být znamením, že už jde. Zastavil se a čekal na odpověď. Žádná se neozvala kromě vlastního zavolání, které se rozléhalo smutnými, tichými roklemi a vracelo se k němu nesčetněkrát opakované ozvěnou. Znovu zavolal, ještě hlasitěji než prve, ale přátelé, které opustil před tak krátkou dobou, neodpovídali. Zmocnil se ho neurčily, nepojmenovatelný strach. V rozčilení upustil drahocennou potravu a ze všech sil se rozběhl k druhému konci úvalu.
Když zahnul za vyčnívající skálu, objevilo se před ním místo, kde rozdělal oheň. Dosuď tam byla žhavá hromádka dřevěného popela, avšak oheň zřejmě nebyl od jeho odchodu udržován. Kolem dokola panovalo mrtvé ticho. Jeho obavy se teď proměnily v jistotu. Běžel dál. U zbytků ohniště nebylo živé duše. Zvířata, stařec, děvče — všichni zmizeli. Bylo až příliš zřejmé, že za jeho nepřítomnosti došlo k náhlé a strašlivé pohromě — k pohromě, která dopadla na všechny, a přece nezanechala po sobě nejmenší stopy.
Jefferson Hope, zmatený a omráčený touto ranou, cítil, jak se mu točí hlava, a musel se opřít o ručnici, aby neupadl. Byl to však člověk neobyčejně rázný, a tak se ze své chvilkové nemohoucnosti rychle vzpamatoval. Vytáhl z doutnajícího popela kus napolo spáleného dřeva, na jeho ohořelém konci rozdmýchal plamen a s pomocí této pochodně začal prohlížet okolí. Zem kolem dokola byla zdupána koňskými kopyty; z toho bylo vidět, že uprchlíky přepadla velká tlupa jezdců, která, jak ukazovaly stopy, se potom vrátila do Salt Lake City. Odvezli s sebou starce i dívku? Jefferson Hope skoro přesvědčil sám sebe, že to museli udělat, vtom však jeho zrak padl na něco, nad čím mu strnul v těle každý nerv. Malý kousek od ohniště byla nízká hromada načervenalé země, která tam rozhodně prve nebyla. Nebylo možné mýlit se — byl to čerstvě zaházený hrob. Když se lovec k němu přiblížil, uviděl, že je do něho zabodnut kus větve. V rozeklaném konci větve vězel kus papíru. Nápis na něm byl krátký, ale výmluvný:
John Ferrier,
kdysi obyvatel Salt Lake City.
Zemřel 4. srpna 1860
Ten statečný stařec, kterého opustil před tak krátkou dobou, je tedy mrtev a toto je jeho hrob. Jefferson Hope se pln hrůzy rozhlédl kolem, není-li tu někde druhý hrob. Po tom však nebylo ani stopy. Lucii odvezli její strašliví pronásledovatelé, aby ji přinutili podrobit se osudu, který jí byl určen od počátku — aby se stala jednou z těch, jež přivedl do svého harému syn staršího církve. Když si mladý muž uvědomil, co se s ní stane a jak on sám je bezmocný tomu zabránit, zatoužil, aby i on ležel se starým farmářem v tichém hrobě.
Avšak jeho energický duch znovu setřásl letargii, kterou vyvolává zoufalství. Jestliže přišel o všechno, může alespoň zasvětit svůj život pomstě. Jefferson Hope měl nejen nezdolnou trpělivost a vytrvalost, ale byl schopen i nesmiřitelné pomstychtivosti, vlastnosti, kterou snad získal, když žil mezi Indiány. Když tu tak stál nad vyhaslým ohněm, cítil, že jenom trest, který by vlastní rukou vykonal na svých nepřátelích, mohl by zmírnit jeho bolest. Rozhodl se, že svou silnou vůli a neúnavnou energii zasvětí tomuto jedinému cíli. Na jeho bledé tváři byl tvrdý, přísný výraz, když se vracel tam, kde prve zanechal potravu. Prohrábl doutnající oheň a upekl si tolik masa, kolik mu mělo postačit na několik dní. Zabalil je do uzlíčku, a třebaže byl unaven, vydal se ihned na zpáteční cestu přes hory po stopách Andělů pomsty.
Pět dní se plahočil na rozbolavělých nohách a unavený roklemi, kterými už projel na koni. V noci ulehl mezi balvany a dopřál si několik hodin spánku. Před svítáním byl už zase na cestě, šestého dne dorazil do Orlí rokle, odkud započal ten neblahý útěk. Odtud viděl dolů na domov Svatých. Opřel se, zemdlený a vyčerpaný, o ručnici a vyzáblou rukou zuřivě zahrozil tichému, rozlehlému městu, které leželo pod ním. Všiml si, že v některých hlavních ulicích jsou vlajky a jiná slavnostní výzdoba. Ještě nepřestal uvažovat, co to asi znamená, když zaslechl dusot koňských podkov a uviděl jezdce, který se k němu blížil. Poznal v něm mormona, který se jmenoval Cowper a jemuž nejednou prokázal službu. Když jezdec dojel až k němu, oslovil ho, protože se chtěl dozvědět, co se stalo s Lucií Ferrierovou.
„Jsem Jefferson Hope,“ řekl. „Pamatujete se na mě?“
Mormon na něho zíral s neskrývaným úžasem. Bylo opravdu těžké poznat v tomto rozedraném, zanedbaném vandrákovi s příšerně bledým obličejem a s divokýma, nepříčetnýma očima někdejšího mladého lovce. Když se mormon konečně přesvědčil o jeho totožnosti, překvapení se změnilo v úlek.
„Zbláznil jste se, že jste sem přišel?“ zvolal. „Kdyby mě někdo viděl, že tu s vámi mluvím, stálo by mě to život. Svatá rada čtyř na vás vydala zatykač, protože jste Ferrierovým pomáhal k útěku.“
„Nebojím se ani Svaté rady čtyř, ani jejího zatykače,“ řekl vážně Hope. „Vy jistě o té věci něco víte, Cowpere. Zapřísahám vás při všem, co je vám drahé, abyste mi odpověděl na několik otázek. Byli jsme vždycky přáteli. Proboha, neodpírejte mi odpověď.“
„Co chcete vědět?“ zeptal se stísněně mormon. „Rychle. Tady mají skály uši a stromy oči.“
„Co se stalo s Lucií Ferrierovou?“
„Včera měla svatbu. Bral si ji mladý Drebber. Vzpamatujte se, člověče, vzpamatujte se, vždyť vypadáte, jako byste měl smrt na jazyku.“
„Nevšímejte si mne,“ řekl mdle Hope. I rty mu zbledly. Klesl na balvan, o který se prve opíral. „Je vdaná, říkáte?“
„Včera měla svatbu — proto jsou ještě na modlitebně vlajky. Mladý Drebber a mladý Stangerson se pohádali, kdo z nich ji má dostat. Oba byli v té tlupě, která je pronásledovala. Stangerson zastřelil jejího otce a to mu jaksi dávalo na ni větší nárok. Ale když to projednávali v Radě, většina byla pro Drebbera, a tak ji prorok dal jemu. Ale nikdo ji nebude mít moc dlouho, viděl jsem jí včera na obličeji, že ji už poznamenala smrt. Vypadá spíš jako duch než jako ženská. Vy odcházíte?“