„Ano, odcházím,“ řekl Jefferson Hope, který už zase vstal.
Jeho tvář byla jakoby vytesaná z mramoru, tvrdá a nehybná, jenom oči mu zlověstně planuly.
„Kam půjdete?“
„Na tom nezáleží,“ odpověděl. Zavěsil si ručnici na rameno a odcházel roklí. Šel pořád dál a dál, hluboko do hor, mezi dravá zvířata. Žádné z nich ale nebylo tak zuřivé a nebezpečné jako on.
Mormonova předpověď se splnila. Ať už to způsobila strašná smrt jejího otce nebo důsledky ohavného manželství, ke kterému byla přinucena, ubohá Lucie se už nikdy nevzpamatovala, chřadla a do měsíce zemřela. Její manžel opilec, který si ji vzal hlavně kvůli majetku Johna Ferriera, neprojevoval nad svou ztrátou velký zármutek. Ale jeho ostatní ženy pro Lucii truchlily a noc před pohřbem u ní proseděly, jak je u mormonů zvykem. Druhého dne řasně ráno se seskupily kolem már. Nevýslovně se ulekly a užasly, když se náhle rozletěly dveře a do pokoje vešel divoce vyhlížející, zchátralý člověk v roztrhaných šatech. Aniž pohlédl nebo promluvil na poděšené ženy, šel k bílé, tiché postavě, která bývala schránkou čisté duše Lucie Ferrierové. Sklonil se nad ní a přitiskl rty k jejímu chladnému čelu. Potom ji vzal za ruku a stáhl jí z prstu snubní prsten.
„Nevezme si ho do hrobu,“ vykřikl chraptivě, a než mohl někdo strhnout poplach, seběhl ze schodů a zmizel. Tato epizoda byla tak podivná a tak krátká, že těm, před nimiž se odehrála, by bylo zatěžko v ni uvěřit nebo přesvědčit jiné, že se skutečně udala, nebýt nepopiratelné skutečnosti, že zlatý kroužek, který byl znamením, že Lucie byla vdaná, zmizel.
Jefferson Hope se potloukal několik měsíců v horách, vedl podivný, divoký život a v srdci živil zuřivou touhu po pomstě, kterou byl posedlý. V městě si lidé vykládali o tajemné postavě, která se plíží předměstími a objevuje se v pustých horských roklích. Jednou prolétla Stangersonovým oknem kulka a rozplácla se o zeď stopu od Stangersona. Jindy, když Drebber šel právě pod skálou, zřítil se na něho velký balvan. Unikl strašlivé smrti jenom tím, že se vrhl na zem. Oběma mladým mormonům netrvalo dlouho, aby zjistili příčinu útoků na svůj život. Podnikali výpravy do hor doufajíce, že buď polapí, nebo zabijí svého nepřítele, ale vždycky se vraceli s nepořízenou. Dalším bezpečnostním opatřením bylo, že nikdy nevycházeli ven sami nebo po soumraku a u svého domu postavili hlídky. Po nějakém čase mohli od těchto opatření upustit, poněvadž po jejich nepříteli nebylo ani vidu ani slechu, a oni se utěšovali, že jeho pomstychtivost časem ochladla.
Nejen že neochladla, ale ještě se zvětšila. Lovec měl tvrdou, neústupnou povahu a touha po pomstě tak ovládla celou jeho mysl, že v ní nebylo na nic jiného místa. Byl však nanejvýš praktický. Uvědomil si, že ani jeho železná tělesná soustava nemůže vydržet ustavičnou námahu. Život v přírodě a nedostatek pořádné stravy mu podlamovaly zdraví. Kdyby zašel v horách jako pes, co by bylo s jeho pomstou? A přece ho nic jiného nečeká, jestli tu zůstane. Cítil, že by tím hrál do ruky svému nepříteli, a proto se rozhodl, že se vrátí k dolům v Nevadě, zotaví se tam a nastřádá dost peněz, aby si mohl dovolit jít za svým cílem, aniž by přitom trpěl nouzí.
Chtěl zůstat v Nevadě nanejvýš rok, ale nepředvídaný zběh okolností způsobil, že nemohl opustit doly dřív než skoro za pět let. Avšak po uplynutí této doby byly jeho vzpomínky na přestálé utrpení i jeho touha po pomstě stejně živé jako tenkrát v noci, kdy stál nad hrobem Johna Ferriera. Vrátil se do Salt Lake City v převlečení a pod jiným jménem. Nezáleželo mu na tom, co se s ním stane, až viníky stihne spravedlivý trest. V Salt Lake City ho čekaly zlé zprávy. Před několika měsíci došlo mezi Vyvolenými k rozkolu. Někteří mladší členové církve se vzbouřili proti vedení a důsledek toho byl, že nespokojenci odpadli od mormonské církve a stali se „pohany“. Mezi nimi byli Drebber a Stangerson a nikdo nevěděl, kam se poděli. Říkalo se, že Drebberovi se podařilo zpeněžit velkou část majetku, a že tedy odešel jako boháč, kdežto jeho společník Stangerson byl poměrně chudý. Ale kde teď jsou, nikdo nevěděl.
Kdyby se takové obtíže postavily do cesty jinému, sebemstivějšímu člověku, jistě by myšlenku na pomstu pustil z hlavy, ale Jefferson Hope nezaváhal ani na okamžik. Jeho malé jmění, které doplňoval výdělky z příležitostného zaměstnám, jaké se mu podařilo sehnat, umožnilo mu cestovat z města do města po celých Spojených státech a hledat své nepřátele. Uplynula léta. Jeho černé vlasy prošedivěly, ale on nepřestával putovat. Stále šel po stopě jako stavěči pes v lidské podobě. Celou svou mysl soustředil na jediný cíl, kterému zasvětil svůj život. Jeho vytrvalost byla konečně odměněna. V jednom okně zahlédl tvář — a to stačilo. Teď věděl, že ti dva, které pronásleduje, jsou v Clevelandu ve státě Ohio. Když se vrátil do své ubohé komůrky, měl už celý plán pomsty připravený. Stalo se však, že Drebber vyhlédnuv z okna poznal tuláka, který stál dole na ulici, a na očích mu viděl, že přišel vraždit. Se Stangersonem, který mu dělal osobního tajemníka, běžel k smírčímu soudci a oznámil mu, že starý sok ohrožuje ze žárlivosti a z nenávisti jejich život.
Téhož dne večer byl Jefferson Hope zatčen, a poněvadž neměl nikoho, kdo by se za něho zaručil, zůstal ve vazbě několik týdnů. Když ho propustili, zjistil, že Drebberův dům je prázdný a že Drebber se svým tajemníkem odjel do Evropy.
Ani tentokrát se mstitel nevzdal, jeho nenávist ho znovu přinutila, aby pokračoval v pronásledování. Neměl však peníze, musel si tedy na nějaký čas najít práci a šetřit, aby si opatřil částku potřebnou na cestu. Když konečně měl dost, aby se udržel naživu, odjel do Evropy, stopoval své nepřátele z města do města, vydělávaje si na cestu, jak jen dovedl, ale prchající nikdy nedohonil. Když dojel do Petrohradu, zjistil, že odjeli do Paříže. V Paříži, kam jel za nimi, se dověděl, že právě odjeli do Kodaně. V dánském hlavním městě je také nezastihl, protože mezitím odjeli do Londýna. A tam je konečně dohonil. S tím, co se stalo zde, seznámíme čtenáře nejlépe, když budeme citovat vlastní vyprávění bývalého lovce, věrné zaznamenané ve Watsonově deníku, kterému jsme už tolik zavázáni za své informace.
VI
Pokračování vzpomínek dr. Johna H. Watsona
Zuřivý odpor našeho zatčeného zřejmě nebyl projevem nenávisti k nám. Když poznal, že mu odpor nepomůže, usmál se a prohlásil, že doufá, že při té rvačce nebyl nikdo z nás raněn.
„Teď mě asi odvedete na policii,“ řekl Holmesovi. „Má drožka stojí před domem. Kdybyste mi rozvázali nohy, sešel bych k ní sám. Už nejsem tak lehký jako kdysi, abyste mě mohli dolů snést.“
Gregson a Lestrade se na sebe podívali, jako by chtěli říci, že ten návrh je trochu drzý. Ale Holmes hned projevil důvěru k zatčenému tím, že uvolnil ručník, kterým měl muž svázané nohy. Jefferson Hope vstal a natáhl nohy, jako by se chtěl ujistit, že jsou zase volné. Pamatuji se, že když jsem se na něho díval, napadlo mne, že se zřídkakdy najde člověk tak mohutné postavy. Z jeho snědé, osmahlé tváře vyzařovala rozhodnost a energie, která byla stejně hrozivá jako jeho fyzická síla.