„Jestli je místo velitele policie volné, měl byste je dostat vy,“ řekl a pohlédl s neskrývaným obdivem na mého spolubydlícího. „Stopoval jste mě neobyčejně chytře.“
„Pojďte raději se mnou,“ řekl Holmes oběma detektivům.
„Já si sednu na kozlík a odvezu vás,“ řekl Lestrade.
„Dobrá. Gregson nastoupí do drožky se mnou. Vy taky, doktore. Zajímal jste se o ten případ, tak nás snad neopustíte.“
Souhlasil jsem s radostí. Na ulici jsme všichni sešli společně. Jefferson Hope se nepokusil o útěk, klidně nastoupil do drožky a my za ním. Lestrade vylezl na kozlík, švihl koně a za chvíli jsme byli na místě. Uvedli nás do malé místnosti, kde si policejní inspektor zapsal jméno zatčeného a jména mužů, z jejichž vraždy byl obviněn. Inspektor byl bledý člověk, nic ho nevzrušilo a své povinnosti vykonával tupě, mechanicky. „Do týdne bude zatčený postaven před soud,“ řekl. „Chtěl byste, pane Jeffersone Hope, předtím ještě něco říci? Musím vás ale upozornit, že všechno, co řeknete, bude zaznamenáno a může toho být použito proti vám.“
„Mám toho mnoho co říci,“ odpověděl pomalu zatřený. „Chci vám říci všechno, pánové.“
„Nebylo by líp, kdybyste s tím počkal, až budete stát před soudem?“ zeptal se inspektor.
„Možná že nikdy nebudu stát před soudem,“ odpověděl. „Nelekejte se. Nemyslím na sebevraždu. Vy jste lékař?“
Jefferson Hope se obrátil na mne. Jeho černé oči se podivně leskly.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Položte sem ruku,“ usmál se a ukázal spoutanýma rukama na prsa.
Vyhověl jsem mu.
Ucítil jsem neobyčejné bušení, jako kdyby se stěny hrudníku chvěly jako křehká budova, v níž pracuje silný motor. V tichém pokoji jsem. slyšel temný, bzučivý a šelestivý zvuk, ozývající se v jeho prsou.
„Vždyť vy máte výduť aorty,“ řekl jsem překvapeně.
„Mám,“ odpověděl klidně. „Před týdnem jsem s tím byl u doktora a ten mi řekl, že stěna tepny musí za několik dnů prasknout. Jsem nemocen už několik let, je to čím dál tím horší. Příliš jsem přepínal své síly a také nedostatek stravy, když jsem žil v horách u Solného jezera, byl příčinou mého onemocnění. To, co jsem chtěl udělat, jsem udělal a teď už mi nezáleží na tom, kdy odejdu. Rád bych ale po sobě zanechal vylíčení celé té záležitosti. Nechci, aby si někdo o mně myslel, že jsem obyčejný vrah.“
Inspektor a oba detektivové se hned začali radit, je-li vhodné, aby zatčenému dovolili vyprávět, jak to bylo.
„Myslíte, doktore, že by mohl náhle zemřít?“ zeptal se inspektor.
„Určitě,“ odpověděl jsem.
„V tom případě je naší povinností nechat ho v zájmu spravedlnosti mluvit,“ řekl inspektor. „Můžete tedy, pane Hope, učinit výpověď, jestliže chcete, ale znovu vás upozorňuji, že všechno bude zaznamenáno.“
„Sednu si, jestli dovolíte,“ řekl zatčený a hned se posadil. „Při té své nemoci se rychle unavím a ta tahanice před půl hodinou mi neudělala dobře. Člověk, který čeká každou chvíli smrt, obyčejně nelže. Můžete mi věřit. Budu mluvit pravdu. Jak mé výpovědi použijete, to je vaše věc.“
Po těchto slovech se Jefferson Hope pohodlně usadil a začal svou pozoruhodnou výpověď, kterou zde zaznamenávám. Mluvil klidně a plynně, jako by vyprávěl nejvšednější příběh. Ručím za přesnost uvedené výpovědi, protože mi bylo dovoleno nahlédnout do Lestradova deníku, v němž je doslova zapsáno všechno, co Jefferson Hope řekl.
„Nezáleží mnoho na tom, proč jsem ty muže nenáviděl,“ řekl. „Stačí, když řeknu, že jejich vinou zemřeli dva lidé — otec a dcera. Od chvíle, co spáchali svůj zločin, uplynula dlouhá doba. Proto bylo těžké postavit je před soud. Věděl jsem však o jejich vině a rozhodl jsem se, že já sám budu jejich soudcem, porotou i katem. Vy byste na mém místě udělali totéž.
Dívku, o které jsem se zmínil, měl jsem si před dvaceti lety vzít. Přinutili ji, aby se provdala za Drebbera, a ona se utrápila. Když zemřela, stáhl jsem jí z prstu snubní prsten a přísahal jsem, že až bude Drebber umírat, bude se muset dívat právě na tento prsten a jeho poslední myšlenkou že musí být vzpomínka na zločin, kterého se dopustil a za který ho teď stihl trest. Nosil jsem prsten stále u sebe. Drebbera a jeho spoluviníka jsem pronásledoval přes dva světadíly, až konečně jsem je chytil. Mysleli, že mě unaví, to se jim ale nepodařilo. Jestli zítra zemřu — a to je pravděpodobné — zemřu s vědomím, že svůj úkol na tomto světě jsem splnil, a dobře splnil. Oba zahynuli — mou rukou. Už nemám v co doufat a také už nemám žádné přání.
Byli bohatí, já jsem byl chudý, nebylo tedy snadné pronásledovat je. Když jsem přijel do Londýna, měl jsem kapsu skoro prázdnou. Musel jsem si najít práci, abych se uživil. Jezdit s koňmi nebo na koni umím tak dobře jako chodit. Přihlásil jsem se tedy u jednoho majitele drožek a ten mě hned zaměstnal. Musel jsem mu každý týden odvést určitý obnos, a co bylo navíc, mohl jsem si nechat. Moc toho pro mě nikdy nezbylo, ale podařilo se mi udržet se jakžtakž nad vodou. Ze všeho nejhorší bylo vyznat se v londýnských ulicích, protože ze všech bludišť, která kdy lidi postavili, žádné není tak zašmodrchané jako tohle město. Měl jsem vedle sebe plán města, a když jsem si na něm označil hlavní hotely a nádraží, šlo mi to už docela dobře.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistil, kde ti dva bydlí. Vyptával jsem se kdekoho a nakonec jsem je našel. Bydleli v penziónu v Camberwellu, na druhém břehu řeky. Jakmile jsem je našel, věděl jsem, že mi neuniknou. Nechal jsem si narůst bradu, nemusel jsem se tedy bát, že mě poznají. Chtěl jsem je stopovat a sledovat, dokud se mi nenaskytne vhodná příležitost. Byl jsem rozhodnut, že tentokrát už je nenechám uniknout.
Přesto ale chybělo málo, aby se jim to podařilo. Ať šli v Londýně kamkoliv, byl jsem jim neustále v patách. Někdy jsem je stopoval drožkou, jindy pěšky, ale drožkou to bylo lepší, protože mi nemohli utéci. Teď už jsem mohl něco vydělat jenom časně ráno nebo pozdě v noci a začínal jsem být svému zaměstnavateli dlužen. Ale nic jsem si z toho nedělal, jen když jsem měl možnost ty dva chytit.
Byli velice mazaní. Asi je napadlo, že by je někdo mohl stopovat, protože vždycky chodili společně a nikdy nevycházeli po soumraku. Celé dva týdny jsem za nimi jezdil den co den a nikdy jsem je neviděl jednoho bez druhého. Drebber byl většinou opilý, ale Stangerson byl velmi ostražitý. Číhal jsem na ně večer i ráno. ale nikdy se mi nenaskytla nejmenší příležitost. To mě ale neodradilo, protože něco mi říkalo, že se brzo dočkám. Bál jsem se jenom, že to, co mám tady v prsou, praskne příliš brzo a já své dílo nedokončím.
Konečně jednou večer, když jsem jezdil sem tam po Torquay Terrace — tak se totiž jmenuje ulice, kde bydleli — uviděl jsem, že u jejich dveří zastavila drožka. Služka vynesla z domu nějaká zavazadla, za chvíli vyšel Drebber se Stangersonem, nasedli do drožky a odjeli. Švihl jsem koně a jel za nimi. Ani na chvíli jsem je neztratil z očí. Dobře mi při tom nebylo, protože jsem se bál. že odjíždějí z Londýna. Na eustonském nádraží vystoupili z drožky, já jsem požádal nějakého chlapce, aby mi podržel koně, a šel jsem za nimi na nástupiště. Slyšel jsem, jak se ptají na vlak do Liverpoolu. Vrátný jim řekl, že vlak právě odjel a další že jede za několik hodin. Zdálo se, že Stangersona to mrzí, ale Drebber byl spíš rád. V tlačenici jsem se k nim přiblížil tak těsně, že jsem slyšel každé jejich slovo. Drebber řekl, že si chce vyřídit nějakou soukromou záležitost, aby Stangerson na něho počkal — vrátí se prý brzo. Stangerson mu to vymlouval a připomínal mu, že se rozhodli, že budou pořád spolu. Drebber odpověděl, že jde o velice delikátní záležitost a že musí jít sám. Nerozuměl jsem, co na to řekl Stangerson, ale Drebber začal nadávat, a aby prý Stangerson nezapomínal, že je jenom placený sluha, aby se neopovažoval jemu, Drebberovi, předpisovat, co má dělat. Když tajemník viděl, že s ním nic nepořídí, přestal se svými námitkami. Řekl ještě jenom, aby Drebber za ním přišel do Hallidayova hotelu, kdyby zmeškal poslední vlak. Na to Drebber odpověděl, že se vrátí na nástupiště ještě před jedenáctou, a vyšel z nádraží.