Chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal, konečně přišla. Měl jsem své nepřátele v moci. Když byli spolu, chránil jeden druhého, ale teď, když se rozešli, byli mi vydáni na milost a nemilost. Nejednal jsem však ukvapené, to by nebylo správné. Měl jsem všechno promyšleno napřed. Pomsta přináší uspokojení jenom tenkrát, když viník má čas uvědomit si, kdo ho napadl a za co bude pykat. Podle svého plánu jsem si musel najít příležitost, abych člověku, který mi tolik ublížil, dal na srozuměnou, že jeho starý hřích se mu teď vymstí. Náhodou se stalo, že před několika dny člověk, který si prohlížel některé domy na Brixton Road, ztratil v mé drožce od jednoho z nich klíč. Přišel si pro něj téhož dne večer a já mu klíč vrátil. Otiskl jsem si ho ale a dal jsem si udělat klíč nový. Měl jsem teď přístup alespoň na jedno místo v tomto velkém městě, kde jsem si mohl být jist, že mě nikdo nevyruší. Zbývalo vyřešit obtížný problém, jak do toho domu dostat Drebbera.
Drebber šel z nádraží pěšky a cestou se zastavil v několika hospodách. V poslední zůstal skoro půl hodiny. Když vyšel, vrávoral — zřejmě měl pořádně v hlavě. Přede mnou jela drožka — taková, co má dvě kola a kozlík vzadu. Drebber na ni zavolal. Jel jsem za drožkou, do které nasedl Drebber, tak těsně, že hlava mého koně byla po celou cestu na yard od kočího Drebberovy drožky. Jeli jsme přes most Waterloo, potom jsme ujeli několik mil ulicemi a nakonec jsme se k mému úžasu octli před domem, ve kterém Drebber dodneška bydlel. Nedovedl jsem si představit, proč se sem vrací. Jel jsem ale dál a zastavil sto yardů od domu. Drebber vešel dovnitř a jeho drožka odjela. — Dejte mi, prosím, sklenici vody. Vysychá mi při řeči v ústech.“
Podal jsem mu sklenici a on ji vypil do dna.
„Teď je to lepší,“ řekl. „Čekal jsem čtvrt hodiny, možná trochu déle, když se ozval hluk, jako by se lidé v domě prali. Vzápětí se rozletěly dveře a v nich se objevili dva muži. Jeden z nich byl Drebber a druhý byl mladý člověk, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Držel Drebbera za límec, a když přišli ke schodům, strčil do něj a tak ho nakopl, že Drebber odletěl doprostřed ulice.,Ty pse!’ křičel a hrozil Drebberovi holí.,Já tě naučím urážet slušné děvče!’ Byl tak rozzuřený, že jsem si myslel, že Drebbera tím svým klackem zmlátí, ale ten darebák odvrávoral tak rychle, jak jen mohl. Běžel až na roh ulice, zde uviděl mou drožku, zavolal na mě a skočil do ní.,Odvezte mě k Hallidayovu hotelu,’ řekl.
Když jsem ho viděl ve své drožce, srdce mi začalo samou radostí tak prudce bušit, že jsem se bál, že mi pukne. Jel jsem pomalu a uvažoval, co by bylo nejlíp udělat. Mohl jsem Drebbera zavézt rovnou za město a tam si to s ním někde na opuštěné cestě vyřídit. Už jsem se skoro rozhodl, že to tak udělám, vtom však on rozřešil ten problém za mne. Znovu dostal chuť na pití a nařídil mi, abych zastavil před jednou hospodou. Než vešel dovnitř, řekl mi, abych na něho počkal. Čekal jsem až do zavírací hodiny, a když Drebber vyšel, byl pořádně zřízený. Věděl jsem, že si s ním teď mohu dělat, co chci.
Nemyslete si, že jsem ho chtěl chladnokrevné zabít. Kdybych to udělal, byl by to sice spravedlivý trest, ale já jsem se k tomu nemohl odhodlat. Už dávno jsem se rozhodl, že mu dám příležitost zachránit si život. V době, kdy jsem se toulal po Americe, měl jsem mnoho zaměstnání. Jednou jsem taky dělal vrátného a sluhu v laboratoři na jedné universitě. Jednoho dne přednášel profesor o jedech a ukázal studentům nějaký alkaloid, jak tomu říkal, který byl výtažkem jakéhosi amerického jedu, jímž se napouštěly šípy. Ten jed je tak prudký, že nepatrná špetka způsobuje okamžitou smrt. Označil jsem lahvičku, ve které byl tento preparát, a když všichni odešli, trochu jsem si ho vzal. Uměl jsem docela dobře dělat podle předpisů léky, a tak jsem zpracoval tento alkaloid do malých, rozpustných pilulek a každou pilulku jsem dal do zvláštní krabičky s jinou stejně vyhlížející pilulkou, ve které ale nebyl jed. V té době jsem se rozhodl, že až nadejde má chvíle, každý z těch dvou mužů si z jedné z těchto krabiček vybere jednu pilulku, a pilulku, která v krabičce zbude, spolknu já. Bude to stejně smrtonosné a méně hlučné než střílení skrz kapesník. Od toho dne jsem měl ty krabičky stále u sebe a teď přišel čas, abych jich použil.
Byla už skoro jedna hodina po půlnoci. Noc byla bouřlivá, tmavá, vítr fičel a pršelo jen se lilo. Tak jak venku bylo ohavně, v mém nitru bylo krásně, tak krásné, že bych byl nejraději jásal radostí. Kdyby se někdo z vás, pánové, trápil pro něco a toužil po tom dvacet dlouhých let a najednou zjistil, že to má na dosah, pochopil by. co se ve mne dělo. Zapálil jsem si doutník, abych si uklidnil nervy, ale ruce se mi třásly a ve spáncích mi bušilo. Tak jsem byl rozčilen. Když jsem tak jel, viděl jsem starého Johna Ferriera a krásnou Lucii, jak se na mne dívají ze tmy, jak se usmívají, viděl jsem je tak jasně jako teď vás všechny v tomto pokoji. Celou cestu šli přede mnou, po jedné straně koně Ferrier, po druhé Lucie, dokud jsem nezastavil u toho domu v Brixton Road.
Nikde živá duše a kromě šumění deště nebylo slyšet ani nejslabší zvuk. Když jsem se podíval do drožky oknem, zjistil jsem, že Drebber celý schoulený spí. Tak byl opilý. Zatřásl jsem jím a křikl na něho:,Vystupovat!’
Řekclass="underline" ,Dobře, drožkáři.’
Pravděpodobně si myslel, že jsme přijeli k hotelu, do kterého se chtěl dál zavézt, protože už nic neřekl, vystoupil a šel za mnou zahradou. Musel jsem jít vedle něho, abych ho podpíral, protože pořád měl ještě v hlavě. Když jsme přišli ke dveřím, otevřel jsem je a zavedl jsem ho do předního pokoje. Čestné slovo, otec s dcerou šli celou cestu před námi.
,Je tu hrozná tma,’ řekl tápaje.
,Hned rozsvítím,’ odpověděl jsem, rozškrtl jsem sirku a zapálil voskovou svíčku, kterou jsem přinesl s sebou.,A teď, Enochu Drebbere,’ pokračoval jsem, otočil se k němu a přidržel si světlo u obličeje,řekněte, jestli mě poznáváte.’
Chvíli se na mě díval kalnýma očima opilce a pak jsem viděl, jak se mu po celé tváři rozlévá výraz hrůzy. Věděl jsem, že mě poznal. Couval, celý zsinalý, a já jsem viděl, jak mu na čele vyrazil pot. Zuby mu cvakaly. To byl pohled! Opřel jsem se zády o dveře a hlasitě jsem se rozesmál. Smál jsem se dlouho. Věděl jsem, že pomsta bude sladká, ale nikdy jsem nedoufal, že pocítím v duši takovou radost, jakou jsem cítil teď.
,Pse!’ křikl jsem na něho.,Pronásledoval jsem vás ze Salt Lake City do Petrohradu, a vždycky jste mi uklouzl. Teď ale už vaše putování skončilo, protože jeden z nás zítra neuvidí východ slunce.’ On přitom couval ode mne pořád dál a já mu viděl na obličeji, že si myslí, že jsem šílený. V té chvíli jsem opravdu byl šílený. Tepny ve spáncích mi bušily jako kladivo, myslím, že bych byl dostal záchvat, kdyby se mi nebyla spustila krev z nosu. To mi ulehčilo.