,Co si teď myslíte o Lucii Ferrierové?’ křičel jsem. Zamkl jsem dveře a zatřepal jsem mu klíčem u samého obličeje.,Trest dal na sebe dlouho čekat, ale teď mu konečně neujdete.’ Viděl jsem, jak se mu při těch slovech rty zbaběle chvějí. Byl by mě prosil, abych mu daroval život, ale věděl, že by to bylo marné.
,Zavraždíte mě?’ vykoktal.
‚Jakápak vražda?’ odpověděl jsem.,Když někdo zabije vzteklého psa, je to vražda? Jaké smilování jste měl vy s mou Lucií, když jste ji odvlekl od jejího ubitého otce do svého prokletého, hanebného harému?’
,Já jsem nezabil jejího otce,’ vykřikl.
,Ale zlomil jste její nevinné srdce,’ zařval jsem a strčil jsem mu pod nos krabičku.,Ať nás rozsoudí Bůh. Vyberte si jednu pilulku a spolkněte ji. V jedné je smrt, v druhé život. Já spolknu tu, která zbude. Ať vidíme, jestli je na světě spravedlnost, nebo jestli nám vládne náhoda.’
Couval ode mne, pronikavě křičel, prosil o smilování, ale já jsem vytáhl nůž a držel jsem mu ho na krku, dokud mě neposlechl. Potom jsem spolkl druhou pilulku. Asi minutu jsme stáli mlčky proti sobě a čekali, kdo z nás bude žít a kdo zemře. Nikdy nezapomenu na výraz jeho obličeje, když ho první bolesti upozornily, že spolkl jed. Smál jsem se, když jsem to viděl, a Luciin snubní prsten jsem mu držel před očima. Byl to jen okamžik, protože ten jed působí rychle. Obličej mu zkroutila bolestná křeč. Natáhl ruku, zapotácel se a s chraptivým výkřikem dopadl těžce na zem. Nohou jsem ho obrátil a položil mu ruku na srdce. Netlouklo. Drebber byl mrtev.
Z nosu mi stále tekla krev, ale nevšímal jsem si toho. Nevím, co mě to napadlo, že jsem začal krví psát na zeď. Možná že jsem tím chtěl svést policii na falešnou stopu. Vzpomněl jsem si, že nad jedním Němcem, kterého našli v New Yorku, byl nápis Rache a noviny tenkrát psaly, že to musely udělat tajné spolky. Řekl jsem si, že co zmátlo New York, zmate i Londýn, omočil jsem prst ve vlastní krvi a napsal to německé slovo na zeď na takovém místě, aby je bylo vidět. Potom jsem šel dolů k drožce a zjistil, že nikde není živá duše a že pořád ještě leje. Když jsem ujel kousek cesty, strčil jsem ruku do kapsy, ve které jsem obvykle nosil Luciin prsten, ale prsten tam nebyl. Zdrtilo mě to, protože to byla jediná památka na ni. Napadlo mě, že jsem prsten asi ztratil, když jsem se sehnul nad Drebberovou mrtvolou, jel jsem zpátky, drožku jsem nechal stát v postranní ulici a šel jsem odvážně k tomu domu — byl jsem rozhodnut raději všechno riskovat než ztratit ten prsten. Když jsem došel k domovním dveřím, srazil jsem se se strážníkem, který právě vycházel z domu. Podařilo se mi rozptýlit jeho podezření jedině tím, že jsem předstíral, že jsem opilý.
Tak tedy skončil Enoch Drebber. Teď už mi zbývalo jenom udělat totéž Stangersonovi a tak splatit dluh Johna Ferriera. Věděl jsem, že Stangerson bydlí v Hallidayově hotelu. Celý den jsem se potloukal kolem, ale Stangerson vůbec nevyšel ven. Myslím si, že měl asi podezření, když se Drebber neobjevil. Chytrý byl ten Stangerson a velice ostražitý. Jestli si ale myslel, že se mne zbaví, když zůstane doma, moc se mýlil. Brzo jsem vypátral, kde je okno jeho ložnice, a druhý den časně ráno jsem po jednom z žebříků, které ležely v uličce za hotelem, vlezl do jeho pokoje. Právě začínalo svítat. Probudil jsem ho a řekl jsem mu, že nadešla chvíle, kdy se bude musit odpovídat za lidský život, který zmařil před tak dlouhou dobou. Vylíčil jsem mu Drebberovu smrt a vyzval ho, aby si vybral jednu z pilulek. Místo aby se chopil příležitosti zachránit si život, kterou jsem mu nabízel, vyskočil z postele a popadl mě za krk. V sebeobraně jsem mu probodl srdce. Bylo by to s ním stejně dopadlo špatně, protože Prozřetelnost by nikdy nedovolila, aby si jeho provinilá ruka vybrala něco jiného než jed.
Už toho mnoho nezbývá, co bych vám ještě řekl, a to je dobře, protože už nemám sílu. Ještě jsem asi dva dny jezdil s drožkou — chtěl jsem v tom zaměstnání zůstat, dokud bych si nenašetřil na cestu do Ameriky. Stál jsem na stanovišti, když přišel nějaký otrhaný výrostek a ptal se, jestli tu není drožkář Jefferson Hope, prý jeden pán z Baker Street číslo 221B potřebuje, aby ho někam dovezl. Jel jsem, neměl jsem nejmenší podezření, a než jsem se nadál, tenhle mladý muž mi dal želízka na ruce a spoutal mě. To je celá má historie, pánové. Možná že mě pokládáte za vraha, ale já jsem přesvědčen, že jsem zrovna tak vykonavatelem spravedlnosti jako vy.“
Vyprávění Jeffersona Hopa bylo tak napínavé a jeho chování na nás udělalo tak silný dojem, že jsme seděli všichni mlčky a napjatě jsme poslouchali. Zdálo se, že i u detektivů z povolání, které žádný zločin nedovede vzrušit, vzbudil příběh Jeffersona Hopa hluboký zájem. Když skončil, bylo několik minut hluboké ticho, rušilo je jenom skřípění Lestradovy tužky po papíře — detektiv doplňoval svůj těsnopisný záznam.
„Jenom o jednom bodu bych chtěl mít podrobnější informaci,“ řekl konečně Sherlock Holmes. „Kdo byl váš spoluviník, který si na můj inzerát přišel pro prsten?“
Zatčený pohlédl na mého přítele a usmál se.
„Mohu prozradit svá vlastní tajemství,“ řekl, „ale jiné lidi nepřivádím do nesnází. Četl jsem váš inzerát a pomyslel jsem si, že to může být léčka, ale že také může jít o prsten, který jsem chtěl dostat zpátky. Můj přítel se nabídl, že to zjistí. Myslím, že to udělal šikovně.“
„O tom není pochyby,“ řekl upřímně Holmes.
„Pánové, musíme jednat podle předpisů,“ prohlásil důstojně inspektor. „Zatčený bude ve čtvrtek postaven před soud a vy budete požádáni, abyste se dostavili. Do té doby za něho odpovídám já.“
Ještě než domluvil, zazvonil a Jeffersona Hopa odvedli dva dozorci. Můj přítel a já jsme odešli z policejního úřadu a vrátili se drožkou do Baker Street.
VII
Závěr
Všichni jsme dostali na čtvrtek předvolání k soudu. Ale když ten čtvrtek přišel, nebylo už svědeckých výpovědí třeba. Věc vzal do rukou Nejvyšší soudce a Jefferson Hope byl předvolán před tribunál, kde měl být spravedlivě souzen. V noci po jeho zatčení výduť praskla a ráno našli Jeffersona Hopa na podlaze cely už studeného. Na tváři měl klidný úsměv, jako by se byl ve svých posledních okamžicích zadíval zpět na úspěšný život a na dobře vykonané dílo.
„Gregson a Lestrade budou zuřit, že umřel,“ poznamenal Holmes, když jsme příštího dne večer mluvili o Hopově smrti. „Těšili se, jakou jim ten případ udělá slávu.“
„Nezdá se mi, že měli s jeho zatčením moc co dělat,“ odpověděl jsem.
„Co na tomto světě člověk udělá, to není důležité,“ řekl trpce můj společník. „Hlavní je, jak si dovede zařídit, aby lidé věřili, že něco udělal. Ale na tom nezáleží,“ pokračoval za chvilku veseleji, „to vyšetřování bych si nebyl dal ujít za nic na světě. Nevzpomínám si na krásnější případ, než byl tenhle. Třebaže byl tak jednoduchý, bylo v něm mnoho poučného.“
„Jednoduchý!“ divil jsem se.
„Nu, opravdu byl jednoduchý,“ řekl Sherlock Holmes. Mé překvapení vyvolalo na jeho tváři úsměv. „Důkazem toho, že byl jednoduchý, je, že bez jakékoliv pomoci, kromě několika velice prostých dedukcí, se mi podařilo dopadnout pachatele během tří dnů.“
„To je pravda,“ souhlasil jsem.
„Už jsem vám vysvětloval, že to, co vybočuje z obvyklého, bývá spíš ukazatelem než překážkou. Při řešení problému tohoto druhu pomáhá, když člověk dovede případ rozvíjet zpětně. Je to velice užitečné a snadné, jenže lidé se tím mnoho nezabývají. V každodenním životě je užitečnější uvažovat, co bude, a tak uvažování o tom, co bylo, se zanedbává. Na padesát lidí, kteří dovedou uvažovat synteticky, připadá jeden člověk, který dovede uvažovat analyticky.“