„Přiznávám se, že vám dobře nerozumím,“ řekl jsem.
„To jsem skoro čekal. Pokusím se vysvětlit vám to srozumitelněji. Většina lidi, když jim vylíčíte sled událostí, uhodne výsledek. Dovedou si tyto události v mysli srovnat a z nich vyvodit, že to a to se stane. Je však velice málo lidí, kteří, když jim řeknete výsledek, dovedou na základě svého vlastního uvažování odvodit, jaké události k tomuto výsledku vedly. Tuto schopnost jsem měl na mysli, když jsem mluvil o rozvíjení případu zpětně neboli o uvažování analytickém.“
„Rozumím,“ řekl jsem.
„Toto byl tedy případ, kdy jste znal výsledek, a všechno ostatní jste musel najít sám. Teď se vám pokusím vyložit, jak jsem při svém uvažování postupoval. Začneme od začátku. Jak víte, přišel jsem k tomu domu pěšky a s myslí zcela prostou všech dojmů. Přirozeně že jsem začal tím, že jsem si prohlédl jízdní dráhu, a zde, jak jsem vám vyložil už dřív, jsem uviděl jasné stopy kol drožky, která — a to později potvrdilo vyšetřování — zde musela být během noci. Že to byla drožka, a ne soukromý kočár, to jsem zjistil podle úzkého rozchodu kol. Obyčejná londýnská drožka není zdaleka tak široká jako panský kočár.
To byl první získaný bod. Potom jsem šel pomalu po zahradní pěšince, která byla náhodou pokryta vrstvou jílovité půdy, a v té je neobyčejně dobře vidět otisky. Pro vás ta pěšina jistě nebyla nic jiného než pruh zdupaného bláta, ale pro mé cvičené oko měl každý otisk význam. Žádný obor detektivní vědy není tak důležitý a tak zanedbáván jako umění sledovat otisky šlépějí. Já jsem na toto umění naštěstí vždycky kladl velkou váhu a praxí jsem si je osvojil tak, jako by mi bylo vrozené. Viděl jsem hluboké šlépěje strážníků, ale také stopy dvou mužů, kteří prošli zahradou první. Bylo lehké poznat, že tam byli dřív než strážníci, protože místy jejich šlépěje úplně mizely pod jinými, pozdějšími. To byl druhý článek řetězu, který mi řekl, že noční návštěvníci byli dva, jeden z nich měl neobyčejně vysokou postavu (jak jsem poznal podle délky kroků) a druhý, soudě podle malého, elegantního otisku jeho bot, byl módně oblečen.
Když jsem vešel do domu, mé úvahy se potvrdily. Ten můj dobře obutý muž ležel přede mnou. Ten vysoký je tedy vrah, jestli je to vražda. Na mrtvém se nenašlo žádné zranění, ale vzrušený výraz jeho tváře mě přesvědčil, že viděl, jak se k němu blíží smrt. Lidé. kteří umřou na srdeční chorobu nebo z nějaké jiné přirozené příčiny, která má za následek náhlou smrt, nemají nikdy vzrušený výraz. Když jsem přičichl ke rtům mrtvého, ucítil jsem nakyslý zápach. Došel jsem k názoru, že musel požít jed. Že mu byl jed vnucen, to jsem zase vyvodil z toho, že obličej mrtvého vyjadřoval nenávist a strach. K tomuto výsledku jsem došel vylučovací metodou — jiná hypotéza by nebyla v souladu se skutečnostmi. Nepředstavujte si, že to byl nějaký neslýchaný způsob vraždy. Nucené požití jedu není v dějinách zločinu žádná novinka. Každý toxikolog si ihned vzpomene na Dolského případ v Oděse a na Leturierův případ v Montpellieru.
A teď jsem stál před velkou otázkou: proč? Loupež nebyla důvodem vraždy, protože nebylo nic ukradeno. Byly to tedy politické důvody, nebo to bylo kvůli nějaké ženě? Na tuto otázku jsem si teď musel najít odpověď. Od první chvíle jsem myslel, že je to spíš to druhé. Politický vrah provede své dílo rychle a uteče. Tato vražda byla naopak provedena s největší rozvahou a vrah zanechal stopy po celém pokoji. To ukazovalo, že tam byl dlouho. Po tak metodické pomstě volá osobní křivda, ne politická. Když byl objeven nápis na stěně, byl jsem ještě pevněji přesvědčen, že můj názor je správný. Ten nápis tam byl zřejmě jenom proto, aby zmátl policii. Když se však našel prsten, nebylo už pochyby. Vrah jej zřejmě použil, aby připomněl své oběti nějaký čin nebo nějakou ženu. která je někde daleko. Hned potom, co se našel prsten, zeptal jsem se Gregsona, jestli ve svém telegramu odeslaném do Clevelandu žádal o informaci, zda před lety nedošlo v Drebberově životě k nějaké zvláštní události. Snad se pamatujete, že odpověděl záporně.
Důkladná prohlídka pokoje, kterou jsem potom provedl, potvrdila můj názor, pokud šlo o vrahovu výšku, a zjistil jsem při ní další podrobnosti, totiž že vrah kouřil trichinopolský doutník, a délku jeho nehtů. Poněvadž nikde nebylo stopy po zápase, došel jsem k závěru, že krev na podlaze je vrahova krev — vrah z rozčilení začal krvácet z nosu. Všiml jsem si, že stopy krve se shodovaly se stopami jeho šlépějí. Zřídkakdy se stává, aby pohyb vyvolal u člověka takové krvácení z nosu, leda by ten člověk byl hodně krevnatý, proto jsem se odvážil vyslovit názor, že vrah byl silný a v obličeji červený. Události mi daly za pravdu.
Když jsem odešel z domu na Brixton Road, udělal jsem to, co opominul udělat Gregson. Požádal jsem telegraficky policii v Clevelandu, aby mi sdělila, co je jí známo o manželství Enocha Drebbera. Odpověď byla jednoznačná. Clevelandská policie mi oznámila, že Drebber už dřív požádal o ochranu proti starému soku v lásce, který se jmenuje Jefferson Hope, a že tento Hope je právě v Evropě. Teď jsem věděl, že klíč k záhadě mám v ruce a že už zbývá jenom zmocnit se vraha.
Byl jsem v duchu přesvědčen, že muž, který vešel do toho domu s Drebberem, nebyl nikdo jiný než drožkář, který ho přivezl. Stopy na ulici mi prozradily, že kůň popojížděl s drožkou sem tam, což by bylo nemožné, kdyby někdo na něj dával pozor. A kde jinde mohl být kočí než v domě? Za druhé je absurdní domnívat se, že by člověk se zdravým rozumem spáchal promyšlený zločin takřka před očima třetí osoby, která by to jistě prozradila. A za třetí, kdyby někdo chtěl stopovat někoho jiného po celém Londýně, co lepšího by mohl udělat než stát se drožkářem? Všechny tyto úvahy mě musely vést k přesvědčení, že Jeffersona Hopa je třeba hledat mezi londýnskými drožkáři.
Jestliže byl v den vraždy drožkářem, nebylo důvodu domnívat se, že jím přestal být. Naopak, jistě si pomyslel, že každá náhlá změna by patrně vzbudila pozornost. Chtěl pravděpodobně, alespoň po nějaký čas, zůstat při svém zaměstnání. Nebylo také důvodu předpokládat, že přijal jiné jméno. Proč by měl měnit jméno v zemi, kde nikdo jeho pravé jméno nezná? Proto jsem zorganizoval své příležitostné malé detektivy a systematicky jsem je posílal ke každému majiteli drožek v Londýně, až vyslídili člověka, kterého jsem hledal. Jak skvěle se jim to podařilo a jak rychle jsem toho využil, toho jste byl sám svědkem. Že Stangerson byl zavražděn dýkou, byla náhoda zcela neočekávaná, ale v žádném případě nebylo možno jí zabránit. Díky této náhodě, jak víte, padly mi do ruky pilulky. Moje domněnka, že takové pilulky existují, byla potvrzena. Vidíte, že to celé je nepřetržitý řetěz logických úvah bez jediného kazu.“
„To je úžasné!“ nemohl jsem skrýt svůj obdiv. „Vašim zásluhám by se mělo dostat veřejného uznání. Měl byste uveřejnit vylíčení celého toho případu. Jestli to nechcete udělat sám, udělám to za vás já.“
„Dělejte si, co chcete, doktore,“ odpověděl. „Tu máte,“ pokračoval a podal mi noviny, „přečtěte si tohle.“
Bylo to ranní Echo a článek, na který mi ukázal, se zabýval Hopovým případem.