„Bude to mise Přátelství.“
Tomuhle by snad porozumět mohla.
A jaká to bude pomoc?
„Tito lidé přišli o své vědomosti. Je třeba jim pomoci s rozvojem kosmických technologií…“
Ještě než jsem skončil, pochopil jsem, co to dělám. Jsem regresor a přitom regresorskou loď přemlouvám, aby společně se mnou poskytla technickou pomoc neznámo komu!
Ne. Tohle je nestandardní situace. Potřebujeme rozhodnutí Světové rady. Informace jsou neověntelné a možná neadekvátní. Zahajuji přípravy k návratu. Zajisti otevření přechodové komory.
Zvrátil jsem se do křesla a zavřel oči. No prosím. Počítače geometrů jsou možná naivní. Když ale jejich logika začíná praskat ve švech, nikdo je nepřesvědčí.
Kdyby to byla tamta loď, která se s Nikem Rimerem sžila, možná bych něco dokázal. Jenže s tímhle plavidlem mi takové kousky nejspíš nevyjdou.
„Počkej,“ poprosil jsem. „Počkej ještě, situace je složitá.“
„Máš něj akej problém?“ zeptal se Danilov. Emoce, které se zračily v mém obličeji, byly asi naprosto jednoznačné.
„Všechno je špatně,“ odpověděl jsem. „Nechce spolupracovat. A já nejsem schopnej ho přesvědčit. Říkal jsem přece, že je to skoro inteligentní mašina. Nejdřív jí musím dokázat, že poskytnutí informací bude pro geometry a jejich civilizaci prospěšný.“
„Von odmítá?“
„Chystá se k návratu na Vlast.“
Danilov si skousl rty. Měl jsem pocit, že chce loď geometrů opustit, ale podcenil jsem jeho paličatost.
„Připoj se k nám, Karle.“
Reptiloid nahlédl do přechodové komory.
Mám tu bytost vpustit?
Asi se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, že do jeho intonace se vkradla podezíravost.
„Ano.“
Karel se uvelebil mezi křesly. Danilov si počkal, až se přestane vrtět, a pak mu přísně řekclass="underline"
„Nechce spolupracovat. Musíš ho vypáčit.“
Reptiloid otočil hlavu a pohlédl na Danilova. A pak naprosto jasně pronesclass="underline"
„Já jsem šroubovák, a ne páčidlo.“
„Jen to zkus.“
Co se děje?
„Počkej, musím vyřešit jednu situaci!“
Do okamžiku, kdy počítač začne mé chování chápat jako neadekvátní a jednat podle vlastního uvážení, zbývalo už jen pár okamžiků.
Nejsmutnější na tom všem bylo, že jsem si Danilovovo vítězství nepřál. Kdybych neměl na krku ten zatracený obojek…
Mám ti pomoct ho sundat?
Nejdřív jsem si řekl, že mě oslovila loď. Kualkua zahajoval debaty se mnou jen opravdu zřídka.
„A jak?“ řekl jsem z rozčilení nahlas. Danilov po mně loupl očima, ale neřekl nic.
Chceš to sundat?
„Ano!“
Ale bude to bolet.
„Sundej mi to!“
Do týla mi pronikla jehla ostré bolesti. Pak mi kůže najednou znecitlivěla a svaly zdřevěněly. A obojek se pohnul…
Nořil se do mého těla!
„Tak co, jak ti to jde?“ zeptal se mě ostře Danilov. Naštěstí bylo v kabině příliš šero na to, aby zjistil, co se děje. Odpovědět jsem nedokázal — můj krk se proměnil v kus dřeva, v mrtvý špalek, který se na týlní straně jemně zachvíval, jak postupně vsával obojek… A tak jsem jen mávl rukou.
Na potlačení všech receptorů bych potřeboval víc času. Pokud je pro tebe důležitější rychlost, musíš to vydržet.
Tak jsem se snažil vydržet.
Mezitím už mi kovový prstenec začínal vystupovat zpod brady. Z látkové výstelky kanula krev. Kualkua protahoval železo mým tělem a s nedbalostí zkušeného patologa přebíral jednotlivé svaly. Na okamžik jsem přestal cítit celé tělo — ochabl jsem, s hrůzou si uvědomil, jak jsem přestal dýchat, jak se mi zastavilo srdce a jak mi po noze najednou stékal čůrek moči. Kualkua mi právě přeťal páteř i míchu.
Promiň.
Hlučně jsem vtáhl vzduch. Malý netvor v mém nitru pokračoval ve své práci a chvatně zašíval ránu, jíž procházel obojek. Ne, bolest jsem skoro necítil a Kualkua mě vlastně děsil zbytečně. Ten pocit byl docela jiný, ale přinejmenším stejně nepříjemný.
„Petře…“ Danilov se zachvěl a pomalu ke mně vztáhl ruku. A najednou zařvaclass="underline" „Petře!“
Prstenec už se houpal na posledním čárku kůže. Nejspíš to muselo vypadat docela komicky. Teď jsem nebyl člověk, ale ruční granát…
Počtář se zalykal bublavým smíchem.
Do průlezu z raketoplánu nakoukla Máša. Vytřeštila na mě oči a nejdřív taky ničemu nerozuměla.
„Chytej!“ vykřikl jsem na ni a serval si obojek z krku. Vystříkla krev, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Na dlouhé uvažování nebyl čas, teď bylo třeba jednat. Mrskl jsem obojkem po Máše a ta ho automaticky chytila. „Tak co, přihrávka dobrá?“ vybafl jsem na ni jedovatě, ale hned jsem zase zmlkl, abych se dokázal vyhnout Danilovově ráně. V těsném prostoru pilotní kabiny neměla rvačka smysl, a tak jsem se soustředil jen na odrážení jeho výpadů. Jenže pak se dostavila pomoc z nečekané strany — počtář sebou trhl a drápl ho tlapou do tváře. Danilov vykřikl a odpadl. Šrámy po drápech to ale docela jistě nezpůsobily — vypadalo to, jako by ho počtář jednoduše vypnul a ještě jednou tak předvedl, že člověk se od počítače zase tak moc neliší.
Čekám na rozkazy.
„Zahájit odpojení!“
Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že stále pochybovačnější loď se hned po začátku rvačky proměnila naopak ve ztělesněnou důvěru. Veškeré dosavadní pochyby najednou začaly mluvit v můj prospěch. Ne-přátelé zaútočili na geometra, na toho nejlidštějšího ze všech lidí…
Loď hlasitě mlaskla a oddělila se od raketoplánu. Za Mášiným ramenem se vynořila podplukovníkova naprosto zběsilá tvář; vzápětí napřáhl směrem ke mně ruku s pistolí a vystřelil. Vedle. V okamžiku našeho odpojení od raketoplánu gravitace zmizela a on se vznesl do vzduchu. Modrý paprsek paralyzátoru zapůsobil jako signální světlice — do lodi geometrů zabušily kulky. Těžko říct, na co asi tak kosmičtí výsadkáři spoléhali, ale pálili po lodi velmi energicky.
Bezvýznamná fyzická intervence, komentovala to nevzrušeně loď.
Vchod se začal uzavírat — a v tom okamžiku události dostaly náležitý spád. Máša odhodila obojek a přeskočila stále širší mezeru mezi mou lodí a raketoplánem. Vypočítala se to perfektně: její prsty spolehlivě sevřely hranu uzavírajícího se vstupu. Jaká byla podstata gravitačního pole lodě geometrů, to nevím, ale jakmile se Máša zachytila jejího trupu, okamžitě se dostala do jeho vlivu. Visela nohama dolů a pokoušela se přitáhnout do lodi. Bradu už dostala až na jeden z uzavírajících se segmentů a strčila hlavu dovnitř. V tu chvíli se ocitla v obojku ještě děsivějším než byl původně ten můj. Kabina uzavírání zastavila a ve dvaceticentimetrovém otvoru teď byla vidět jen Mašina hlava a její křečovitě zaťaté prsty.
Mám pokračovat v hermetizaci?
„Ne!“ Vyskočil jsem a nahnul se přes Danilovovo bezvládné tělo s pevným odhodláním vystrčit mladou ženu ven.
„Nemá skafandr,“ řekl najednou počtář. Vlastně ne, to nebyl počtář, to byl děda. „Ona přece nemá skafandr, Pete!“
Máša byla asi hodně vylekaná, ale v tuhle chvíli se v jejích očích mihla jiskřička naděje. Kdybych ji totiž vystrčil ven, zbavil bych se možnosti prorazit chabé stěny hangáru a uniknout ke svobodě. Výsadkáři a podplukovník byli ve skafandrech, ti se vzduchoprázdna nemuseli bát. Kdežto ona…