Pak zvedla ruku a ukázala mi maličký ovladač.
„Nevzdaluj se ode mě víc než na deset metrů. Nejdřív se ozve zvukovej signál a do pěti vteřin se automaticky odpálí roznětka.“
Seděli jsme v kajutě velitele stanice. Já, reptiloid, Danilov, Máša a dva neznámí důstojníci. Ten starší byl zřejmě velitel, druhý, statnější a mladší, neznámo proč navlečený do lehkého skafandru, zase podle mého odhadu mohl být kurátorem státní bezpečnosti.
„A co když ta ptákovina prorazí plášť?“ vybafl s vojačkou přímočarostí velitel. Jak by to v podobném případě bylo s mým krkem, ho nezajímalo.
„Vyloučeno. Výbuch bude směřovat výhradně do středu prstence,“ uklidnila ho Máša.
Další otázky se nedostavily. Danilov vstal a kývl směrem ke dveřím. Kapitánova kajuta byla skoro na samém obvodu prstence a přitažlivost se tu rovnala téměř polovině zemské. Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval; díval jsem se ven obrovským oknem, za nímž proplouvala Země. Malá, krásná, nazdobená blankytem oceánů a našedlou pěnou oblačnosti. Planeta s kontinenty naprosto nepravidelného tvaru, obydlená naprosto nevyzpytatelnými lidmi. Ale ani oni přece nemůžou za to, že mi tady navlékli obojek s pětadvaceti gramy výbušniny. Dokonce ani spisovatel, který si tuhle věcičku vymyslel jako první, za to nemůže.
„Zapínám,“ řekla Máša. Pak stiskla cosi na ovladači a na prstenci začala blikat oranžová žárovka. Tlumeně a beze spěchu, jakoby v rytmu mého tepu. „Tak nezapomeň, deset metrů!“
„Děkuju, Mášo.“
Odtrhl jsem pohled od okna a povstal.
„Je to prostě nezbytný bezpečnostní opatření, Péťo. Jen pro první čas,“ poznamenal omluvně Danilov.
Bylo znát, že mu to není vhod.
„Neměla bys pro mě taky takový límeček, Mášenko?“ zeptal se děda.
„To je zbytečný. Ty se prostě nepokoušej se nás dotknout.“
Reptiloid se stařeckým hekáním vykročil za Danilovem. Na okamžik se otočil a prohodiclass="underline"
„Kdy jsem se to v tobě asi zmýlil, děvenko?“
Máša na jeho slova nijak nereagovala.
V této formaci jsme se vydali k hangáru — nejdřív Danilov, za ním já a reptiloid a za námi Máša s mladým důstojníkem. Všiml jsem si, že všichni byli vyzbrojeni paralyzátory. Buď je stačili znovu nabít, nebo už to prostě tak velká vzácnost zase není.
V chodbě ani na schodišti jsme nikoho nepotkali. Zdálo se, že celou naši trasu předem spolehlivě vyčistili. Stoupali jsme po úzkých točitých schodech uvnitř ocelové šachty. Tělo bylo stále lehčí a naše pohyby stále plavnější.
„Pokud jsi je chtěl oklamat a utéct, tak teď je to vyloučeno,“ řekl mi reptiloid. A řekl bych, že to byl právě Karel.
„Dědo!“ oslovil jsem Chrumova staršího.
„Copak, Péťo?“
„Co si myslíš, že bych si přál?“
„O tom radši ani nepřemýšlím.“
To jsem chápal.
Baně, útěk byl myslitelný i za těchto okolností. A byl by docela jednoduchý. Během pěti vteřin by loď geometrů zničila celý hangár napadrť a zmizela by v hyperprostoru. No a pak, po mé smrti by se s největší pravděpodobností vrátila ke svým pánům. Jenže to by až příliš vypadalo na pomstu pro pomstu. A to pomstu sebevražednou.
Danilov, který kráčel přede mnou, se najednou otočil.
„Hele… Hlavně neblbni, Petře, rozuměno?“
Zašilhal jsem na světélko, které mi blikalo pod bradou, a neodpověděl jsem nic.
„Semlelo se to vopravdu pitomě,“ pokračoval tiše plukovník. „Nemáme ani chvilku nazbyt. Normálně bysme se posadili, dali si panáka — a celý bysme to probrali. Jenže času je pořád málo.“
Odrazil se od schodů (gravitace už se skoro ztratila), vzlétl ke stropu a otevřel průlez do hangáru. Já ho naprosto automaticky následoval.
Signální světlo na mém obojku zazářilo nepřerušovaným červeným světlem a rozpištěl se bzučák.
Ani jsem se nestačil polekat. Mašin výkřik „ty blbče!“ a sprosté láteření Danilova, který pohlédl dolů pod sebe, splynuly v jediný zvuk. V následujícím okamžiku mě plukovník prudce kopl do ramena a já letěl zpátky. Křečovitě jsem se chytil prvního schodu, co mi přišel pod ruku, a držel se ho jako klíště.
Bzučák utichl a na mém krku znovu klidně zablikala oranžová. Máša se držela hned vedle mě. Tvář měla bílou jako křída. Důstojník svíral v ruce paralyzátor a zřejmě nechápal, že střílet není třeba.
„Proboha co to vyvádíš, Péťo?!“ zašeptala Máša roztřeseným hlasem.
Rád bych v tu chvíli býval věřil, že ji nevylekala představa zmařené operace, ale vidina mé smrti.
„Zapomněl jsem na to,“ přiznal jsem se upřímně. „Prostě jsem na to dočista zapomněl.“
Rameno i žebra naražená o schody mě bolely. Odlepil jsem se od schodiště a rukou udržoval půl kila své tělesné váhy jen tak ve volném prostoru.
„Já výbuchu nemůžu zabránit!“ zatřásla Máša ovladačem. „Rozumíš mi?“
No jistě — abych nerozuměl! S obtížemi jsem vytáhl prsty zpod obojku: ukázalo se, že jsem si tam volnou ruku automaticky strčil, zřejmě ve snaze ochránit si krk.
„Tak — a teď pomalu a v klidu,“ poznamenala už klidnějším hlasem Máša. „Vpřed…“
Do hangáru jsem vplul hned po Danilovovi.
Tady už přitažlivost nebylo znát skoro vůbec. Přesto tu však nějaká ještě byla — raketoplán s připojenou lodí geometrů visel uprostřed hangáru, zajištěný tenkými lanky a dvěma nosníky, vystupujícími ze stěn. Pod ním se pohodlně rozvalovalo pět kosmických výsadkářů. Všichni byli ve skafandrech (pravda, s otevřenými přilbami) a všichni u sebe měli zbraně. Soudě podle zadní trysky na hlavni a úctyhodné nádrže místo pažby šlo o plynové pušky, tedy o výzbroj, která byla v podmínkách beztíže a s ohledem na tenké stěny stanice nejbezpečnější.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se jich místo pozdravu důstojník.
Hlavně klesly. Žádné heslo po nás tihle vojáci nežádali — vida, alespoň jeden ústupek zdravému rozumu.
„Je tu klid, soudruhu podplukovníku,“ odpověděl zrzavý pořízek s distinkcemi nadseržanta na přilbě. Hodnosti u kosmické pěchoty ovšem se vševojskovou hierarchií příliš nekorespondují. Do výslužby bude tenhle poddůstojník odcházet přinejmenším v hodnosti kapitána.
„Rozmístěte svoje lidi, Mirskij,“ utrousil podplukovník. Ohlédl se na mě, pak se chytil jednoho z kotevních lanek a obratně se začal přitahovat k raketoplánu, spojenému s průzkumnou lodí geometrů.
Reptiloid se jednoduše odrazil za námi. Pokud jde o koordinaci pohybů, byl na tom skvěle: jeho malé šupinaté tělo se mihlo přes půl hangáru a bezchybně se zavěsilo hned vedle havarijního průlezu raketoplánu, do nějž ovšem nejdřív zdvořile pustil důstojníka. Povšiml jsem si, že „černé barety“ na okamžik strnuly; oči commandos se lačně upřely na počtáře. Zřejmě neměli moc příležitostí doopravdy se podívat na „potenciálního nepřítele“.
Já se velice opatrně a pomalu vypravil po lanku k raketoplánu taky.
„Výborně,“ pochválila mě Máša, která postupovala hned za mnou.
„Černé barety“ pod námi se přeskupily. Jaký měly tyhle manévry smysl, jsem nevěděl, ale jedno bylo jasné — do raketoplánu nevstoupili, protože k něčemu takovému zřejmě neměli povolení.
Do těsného havarijního průlezu jsme se s Mášou vmáčkli společně a něžně se přitom chytili za ruce. Rozhodně se mi totiž nechtělo zkoušet, zda plášť Mudrce signál mého obojku propouští nebo ne. Mášou patrně zmítaly stejné pochyby. Hned za prahem jsme sebou všichni praštili na podlahu — tady už zase fungovala normální, i když umělá gravitace.