TANEČNÍ HODINY PRO STARŠÍ A POKROČÍLÉ
Tak jako za vámi, slečno, tak jsem nejraději chodíval za krásnejma
slečnama ke kostelu, ne že bych holdoval církvi, ale tam vedle fary
byl takovej krámek a v tom obchůdku prodával nějakej Altman obnošený
šicí stroje, americký dvoupérový gramofony a hasicí přístroje značky
Minimax, a ten Altman jako vedlejší zaměstnání sháněl pro celej
okres krasavice do hospod a barů a ty slečny často spávaly u toho
Altmana v zadním pokojíčku, nebo když přišlo léto, tak si ty dámičky
postavily na zahradě stan a pan děkan se rád chodil procházet podle
plotu, to ty fešandy si tam daly gramofon a zpívaly a kouřily a v
plavkách se opalovaly, no něco nádhera, jak v nebi to tam vypadalo,
jak v ráji, proto pan děkan tak rád chodil podle plotu na revizi,
protože měl na kaplany smůlu, jeden kaplan mu ujel s jeho sestřenicí
do Kanady, druhej přestóupil do československý církve a oženil se,
a ten třetí přestoupil zákaz a přelezl plot ke krasavicím, který se
tam vopalovaly, a zamiloval se tak do jedný krasavice, že se z
nešťastný lásky zastřelil, revolver nebo brovnink, to je zbraň, na
kterou doplatí každej, my jako kluci jsme si ho vypůjčili a stříleli
jsme do plotu, jak Conar Tolnes, potom brácha ten brovnink
rozmontoval a už jsme to nedali dohromady, chtěli jsme se ze
zoufalství zastřelit, ale nemohli jsme ten brovnink dát dohromady,
to bylo naše štěstí, tak já jsem mohl kdykoliv přijít za slečinkama
ke kostelu, vždycky jsem přišel nastrojenej, štráfový kalhoty, jak
bankovní úředník, a posadil jsem se na hylznu od minimaxu, jak
diplomat, sluníčko svítilo a ty slečny ležely v plavkách na dekách,
jako nějakej spolek "Ctitelů slunce", bylo jich šest a ležely na
znaku s rukama pod vytupírovanejma hlavinkama a dívaly se schválně
do mračen, aby nechaly svoje tělíčka napospas mužskejm vočím, já,
že jsem byl citlivej jak Mozart a ctitel evropský renesance, koukal
jsem se jak krokodýl, jedním vokem do farní zahrady na pana děkana,
a druhým vokem na ty nožky přehozený přes kolena, pořád ty krasavice
houpaly kotníčkama a po mně lezli mravenci, komupak se to stane, aby
byl s tolika krasotinkama? to jedině císař nebo sultán, a tak jsem
těm kráskám vypravoval, jak jsem měl příjemnej sen, jak se mi zdálo,
že pekař sází do pece chleba a to je výhra na los, ale já los nemám,
ovšem pekařství jako takové ve snách viděti, to znamená noční
radovánky, ale co z radovánek? Havlíček a Kristus, ti se nikdy
nesmáli, ba naopak, spíš brečeli, protože když má bejt jeden
zástupce veliký myšlenky, tak nesmí dělat voloviny, Havlíček měl
diamantovej mozek, že i profesoři byli nad ním štajf, dávali mu
arcibiskupský křeslo, ale on radši spravedlnost, trošku kafe a
polívky a jen pracovat pro národ, aby se zmírnila negramotnost, to
jen zvrhlejm lidem se v noci zdá na ten způsob, v hnoji se váleti,
veselé časy ti nastávají, nebo noční hrnec v spánku viděti, pohodlná
budoucnost tě nemine, ovšem, milé slečny, to je právě ten monajz,
spolíhat sám na sebe a ne na rodiče, jak Manouch, kterýmu stačilo,
že jeho táta byl žalářníkem, a tak nic jinýho nedělal, než chlastal
a přicházel ke špatným zkušenostem, to jsou potom hádky, jak za
Rakouska, ten spor mezi sociálníma demokratama a volnomyšlenkářema
a klerikálama, jedni mysleli, že svět povstal z vopice, a druzí
zase, že bůh uplácal Adama z bláta a z jeho střeva udělal Evu, no
to ji mohl zrichtovat taky z bláta a přišlo to lacinějc, vždyť tohle
jsou všecko zmaty, tenkrát byl svět liduprázdnej jak hvězda, ale
lidi plantají jak mladý straky, a starají se, po čem nic, no to já
bych si mohl taky myslet na půvabnou dcerušku ministerskýho
předsedy, ale když to nemůže být, tak co? to to potom pěkně končí!
panenkomarjá! korunní princ byl pokaženej syfilisem a Večerová ho
práskla a ji zase zastřelil kočí, no to přeci uzná každá slečna, že
by byla zaživa pochovaná, kdyby ten její měl polámanej veřtat, to
já, když jsem sloužil u tý nejkrásnější armády světa, tak jsem
povídal štabarztovi, pane doktore, mě bolí na prsou, ale on mi řekl,
to mě taky, chlapče, takovejch kdybysme měli, jako jsi ty, sto
tisíc, tak porazíme celej svět! a dal mi jedničku a já jsem byl
vítěz a nesl jsem se jako za tři zelí, ale von na mě křičel, hej!
vy máte čas, tak pojedete s mojí paničkou na nádraží, a jeho paní
byla krasavice, ten samej systém jak Mařenka Zieglerová, obryně jak
Marie Terezie, nastrojená jak královna, a hned se mě ptala, ještě
jste svobodnej? a dávala mi pak dvacku od cesty, ale já jsem to
nevzal, to je ta rytířskost, Havlíček a Kristus by taky tu dvacku
nevzali, to víte, tenkrát jsme trpěli na reprezentaci, já jsem rád
nosíval cvikr a v kravatě připíchnutý vyznamenání, co dostal dědeček
mýho kamaráda ve skoku vysokým, za spolek Achilles v Brně, hlavně
jen když jste měli prachy, za prachy tenkrát všecko, i krásný
slečny, kdo byl hrbatej, nebo se na něj přivalilo stáří, tak za
peníze jste si mohli koupit krasavici, tak svět pořád jde vesmírem
a já, i když jsem přísahal císařům a prezidentům, pořád jsem vítěz,
pořád mám ty kouzelný ruce, jak operatér nebo doktor, švec má
vždycky jemný ruce a taky mi říkali profesionista, sám Baťa mi
poslal dekret, abych u něho dělal, abych mu postavil jeho firmu na
nohy, baronka Břízová, která k nám chodila pro mlíko, koukala po
mně, pak sklopila voči a povídá, nejste vy taky šlechtic? a byla to
nóbl dáma, ten samej ksichteček, jak mají kočičky na čokoládě, její
dcera si vzala krásnýho soudce Justa, toho, co dával syčákům a
vožralům vysoký tresty, Tónek Opletalů dal tomu soudci facku za to,
že ten mu dal třináct měsíců za to, že prořízl Říhovi při akademický
debatě chřtán, a tak Kristus, doktor všech národů, opora chudáků,
už tenkrát věděl, že člověk je náchylnej k lotrovinám a hned zase
k slzičkám, proto taky měl tu sílu a za všecky vzal ten trám na
hřbet a zbitej a samá krev nesl to dva kilometry na Golgotu, faráři
podnes jsou z toho diví, nejradši dětem vykládají o svatý Trojici,
že otec je vlastním synem a syn je svým otcem a dopisujou si pomocí
holubice, no zmaty, až vám z toho vrzá v mozku, jako by faráři toho
měli málo, co slyšejí při zpovědích, ty maléry s nemanželskejma
synama a nevlastníma otcema, tohle ale lidi nemají rádi, protože
Kristus chtě tu lásku k bližnímu, tu disciplínu, ne tu lásku na
kanapi jak si to některý tutani pletou, blázni, který jsou na mozek
charabél, to já se můžu pochlubit, já, kterej jsem míval na paměti
Havlíčka a v ševcovině jsem býval inžený rem lidských nohou, botičky
hezky anštychovat bílou dratvičkou a hřebíky nesmějí píchat do paty,
já, kterej jsem používal lepidlo značka Elbet a Gumidrabant ze
sloních kopyt, ale idioti a vožralci vládnou světským míněním, jen
ať to dokážou jak nebožtík Masaryk, ještě v sedumdesáti postavit
stojku na koni, nebo jako ti mniši v Tibetu, který postavili
elektrárnu a svítějí si v klášteře na živoucího Buddhu, to malinký
děťátko, nebo pan profesor Einstein, co vynalezl ponorku s atomem,
nebo Rusáčci, co dělají zkoušky v letu s tryskovým pohonem kolem