paničky, jak má hlavu v takový kukani, do který vede poniklovaná
trubička z mosaznýho přístroje, a ta panička je v košilce zdobené
bruselskou krajkou, na který byl vyšitý nápis: Zůstanu mladá, jedna
krasavice mi pošeptala u gramofonu na Žofíně, půjdeme spolu na
rande, jen co se vydrbu a vezmu si čistý prádlo, hrozně ty potvory
žárlily a jednou mi chtěly dát do kafe jed, se starým Řepou jsme
tenkrát rozváželi volama pivo, ale ti voli si lehli u nádraží na
koleje a vechtr nemohl spustit šraňky a vlak musel zůstat stát a
mašinisti seskákali a konduktéři točili vocasama, ale volové leželi
a vlak měl deset minut zpoždění, vlakvedoucí stál před tím malérem
a vypočítával z hodinek minuty a výpravčí s tou plácačkou dával
volům znamení, ale volové dál žvejkali, až jeden mlíkař si vzpomněl,
že nejlepší je současně těm volům vstříknout vodu do ucha, a taky
jo, volové zvedli vocasy a zase tak trapovali a řezali zatáčky, že
jsme ztráceli půlky piva a ředitel nás dořval a tak se rozčílil, že
povídá, honem, tady máte bicykl a skočte mi pro egyptky, a já jsem
vzal bicykl a tlačil jsem ho k trafice, a když jsem přivezl pěšky
ty cigarety, ředitel nadával, kde jste byl tak dlouho? povídám, já
neumím jezdit na bicyklu, a už do pivovaru přicházela Zdenička,
nastrojená jak papež, a že by se mnou chtěla důvěrně mluvit, a šli
jsme na šalandu a sladovníci mysleli, že Zdenička je se mnou v jiným
stavu, ale já jsem jí chtěl jen ukázat ten vobraz nad postelí, jak
nějakej Otelo vraždí svou milenku, ale Zdenička dávala deku na vokna
a ředitel poručil, aby sladovníci přinesli žebřík, a lezl osobně se
dívat do šalandy v prvním patře, viděl jsem nad dekou jeho obličej,
za kterým byl na nebi mrak obroubenej zlatým světlem a uprostřed
černej jak komín, vypravoval jsem potom na kavalci Zdeničce o tom,
jak Kaluža a Halíř zatýkali Leciána, a jak potom Lecián stál na
popravišti a říkal katovi Wohlschlegrovi, dělej, máš studený ruce,
a Zdenička mi řekla, že manželství se mnou musí být ráj, ale já jsem
ji z toho zvolna vyváděl, řekl jsem, že nemám k manželství
dostatečně vyvinutý zločinecký sklony, když potom přijdou děti, to
že je malér, to i císař vyskakuje v noci z postele, takovej
skladatel Schumann vlezl z toho do studený vody a říkal ve filmu svý
ženě, lidi jsou loutky, to jsou ty inspirace, copak když už je
skladbička hotová, tak to se už může jít na kořaličku a na špacír,
Zdenička mi potom kladla na srdce, abych si lehl, že to spraví
stokoruna, ale já jsem řekl, že podle spisku páně Batisty je
nejlepší používat pannu, to že je ten rajskej pocit, když dva si
jsou vzdáleni na hubičku, to ani my vojáci jsme nebyli zvyklí lízt
za holkama voknem a násilnit je, tak nás to učil obrst Zawada, ten,
pod kterým padlo osm koní a šestatřicet maršbatalionů, tohle když
jsem vypravoval jedný paničce, tak se hihňala, to že se potom
nediví, že jsme se vojensky zhroutili na všech frontách, že jsme
byli degenerovaný vojsko, obrst Zawada měl s sebou vlčáka a dvě
baterie kanonů, byl silně obsazenej les a stromy stříkaly do povětří
jak sirky, ale obrst Zawada si prohlížel mapy a dával na ožehavý
místa kulomety, měl zlatej límec a na něm velikou hvězdu, pořád jsme
se museli učit, jak na nepřítele, obrst Zawada mě bral za bradu a
prohlížel, jestli jsem oholenej, pak prohlížel kvéry a ve tři hodiny
ráno už se podávalo kafe a v pět se šla ablézovat fronta, první
začal hornist a potom tambor a oficíři lítali, Zdenička čárala po
podlaze deštníčkem a přestalo pršet, ale ředitel si pořád clonil
voči a díval se, co tam vyvádíme, ale Zdenička mi řekla, abych
přišel večer, že mi ukáže štráfkovaný peřiny a nový gramofonový
desky, Stříbrný kapradí a charakteristický intermezzo Mlýn v Černém
lese, potom šla cestičkou ze sladovny a chlapům tekly klinty jak
bernardýnům, když viděli tu hříčku přírody vypolstrovanou pěkným
masíčkem, ředitel se díval za ní dalekohledem a já už jsem si hodil
přes rameno vidrovací lopatu a šel jsem zvidrovat mladíka a myslel
jsem na Smetanu, jakej to byl votrok a ne žádnej pán, nakonec když
umřel, tak v Jabkenicích mu do dvou kufrů jeho not balili buřty, to
je to, zpříjemnit národu volnej čas, tak jak to chtěl i Dvořák,
řeznickej tovaryš, ale národ zatím nejradši chlastá a dává si zahrát
Humoresku, Havlíčka vedli četníci, ta jeho žena Juliánka aby se
bejvala z toho zbláznila, srdce jí mohlo puknout žalem, Havlíček měl
tedy fršťák, sakra, ty jeho epigramy a epištoly, Bondy, básník,
přijel k mýmu synovci s kočárkem, ve kterým měl ty svoje dvě děti,
a vypili tři konve piva, a že zavírali, tak si přinesli pivo na noc
i do lavoru a vedli dál akademickou debatu, až z toho usnuli, a
synovec se probudí, že teče vodovod, ale rozsvítil a Bondy, chudák,
vyčurával ty dvě konve piva na koberec a svalil se a zase usnul, až
k ránu ho probudily ty jeho děti, a když se koukal, zničehonic začal
křičet, už to mám! a jásal a hopsal po tom počuraným koberci,
lidičky, křičel, nejen jdou s námi ti, kdo s námi nejdou, ale jdou
s námi i ti, kdo jdou proti nám, protože se nelze odpárat od epochy!
to máte, slečno, to je ta záliba básníků v chlastání a meditaci, a
když už je to k zoufání, roztrhnou se nebesa a myšlenka za ručičku
se vytáhne k světlu, a já jsem vidroval lopatou rozbouřenej slad,
nejdřív jsem ho musel zvorat volgemutem, to Sokrates a Kristus
nenapsali ani řádku, a podívejte se, podnes se jejich učení
uplatňuje, zatímco jiní, čím víc vydávají knih, tím víc jsou
neznámí, to je to spiknutí dějin, já jsem jednou soutěžil s mydlářem
ve skoku po hlavě z piliáru a byl jsem vítěz, ovšem na hlavě jsem
měl pěkný hrče a bakule a potom jsme zase dělali Slavný vjezd krále
Faruka, všecky krasavice z báru se toho zúčastnily, ač to zhuntoval
Olánek, ta potvora, kterej obchodoval se starým nábytkem a obrazama,
jednou vezl obraz a propíchl ho zrovna do voka Panenky Marie, a vzal
kapří voko a dal ho do toho obrazu a z druhý strany to přilepil
flastrem a prodal to Maďarům do dvora, který tu Panenku dali ke
kamnům, a jednou, když se modlili, tak vyběhli, že Panenka Maria nad
nima pláče, ale to prasklo to přilepený voko kapří, tak ta potvora,
Olánek, přivedl osla do Tunelu, kde mě krasavice vysvlíkly a oblíkly
zase do kombiné a na hlavu mi daly turban, a obličej mi namalovaly
emajlovejma barvama, a jezdili s tím voslem a se mnou po hospodách,
vyhodili nás s tím Slavným vjezdem krále Faruka akorát z Grandu, to
potom Olánek, ta potvora, dal čichnout tomu voslovi pepře a von mě
shodil, ale i tak jsem byl vítěz, jel jsem potom do zoologické
zahrady, to jsem měl krásný šaty, který jsem zdědil po jednom,
kterej měl tak křivý nohy, že musel mít kalhoty šitý na míru, ale
jináč mi to pasovalo jak Dolarový Venuši, a tak stojím v zahradě
před lví klecí a ten lev najednou sebou mrsknul a chvíst! a pulitr
čurání, jak brilantinu mi vchrstnul na vlasy a ještě stačil pokropit
dvě Slověny, tejden jsem se musel voňavkovat, takovej byl šípr,
krasavice v City baru pořád ke mně čuchaly a stříhaly ušima, jestli