světa a lítají tak rychle, že jen vzlítnou, už musejí brzdit, takže
jeden tachonýr řekl, že není daleká doba, že při takový cestě kolem
světa si bude ten tryskáč vidět na vlastní vocas, neebo že lidi
vstoupějí do takovýho ajroplánu a hned zase vystoupějí, tak rychle
se bude cestovat, že lepší bude sedět doma, hlavní ale pořád je, aby
člověk nebydlel ve chlívě, a nosil krasavicím kytičky, to náš farář
se nemohl vyčůrat a doktor Karafiát mu povídá, vždyť jsem vám to
říkal, jen planinu, a né maso a vínečko, jiná baba zase snědla po
porodu párek a doktor jí domlouval, nažrala jste se jablek, nebo co!
a pak manželovi vynadal, že šestinedělka nesmí párek ani vidět, a
dal manželovi krystýr, ale já když jsem chodil k doktorovi
Karafiátovi skrz tasemnici, hned mi dával dietu a nařídil mi, abych
si sedal do mlíka, jinej by mě vyhodil, ale doktor Karafiát mi
povídá, hned na vás vidím, že jste rozrušenej, a že tedy nejste pro
svátost manželskou, a co čert nechtěl, byl zrovna jarmark a na
náměstí jedna baba žrala jitrnici a vyběhl doktorův pes a uchramstl
tý bábě tu jitrnici i s pyskem, tak doktor musel babě koupit ještě
jednu jitrnici a přišít ten pysk, protože baba přišla s pláčem, to
tenkrát byli Lidi k ženám galantní, jeden profesor mi řekl,
nedovedli jsme si vážit Rakouska, nedovedli jsme si vážit
nevěstinců, to chlapi u nás bejvali z přebytku sil nervózní,
Gruléšek mlátil svoji ženu hamovníkama neboli kocourama, jak se
říkalo těm řetězům na stahování dříví na fůry, advokát Kir, ten co
zprostředkoval náš barák a postavil si vilu vedle soudu, vodotrysky,
palmy a mramorový sloup a na něm nahatou Evu, co měla pod nohama
celej svět a kolem sebe růžovej sad, tak ten advokát se zastřelil,
že jeho panička dala přednost chudýmu študentovi, jako v nějaký
operetě, to všecky bohatý paničky jsou plný romantiky, mně dávaly
takový návrhy, že jsem z toho dostal bředy, ovšem vám udělám ještě
botičky, vezmu si na voči ty zvětšovací skla, střevíčky forma KB,
falš genét, bílý futra a bílý branzole, čtverka šnyt a rysy
Derby-Pariser, jedny botičky s bílejma tálkama a absace lakovaný,
kramflíčky dva centimetry, niklovaný dírky a háčky celuloid, mosazný
štyftlíčky a mosazný šrouby, aby podrážky vydržely, pak vám každý
udělám do rezervy jedny botičky podzimní a jedny na zimu, dovnitř
podle libosti dáme červeného nebo žlutého beránka, pak jedny boty
do kopců a jedny boty docela jednoduchý na louku s červeným tálkem
a bílou vložkou, nebo ševro s obrubou takhle vysokou a se zeleným
lakem, to sjedu do Vídně k firmě Salamander, do toho střediska
obuvnického světa, který je na pět pater, sjedu tam pro Maitzen
laky, kytový a tak jemný jako obličej nějaký krasavice, středisko
obuvnického světa firma Salamander se salamandrem ve znaku, zatímco
firma Mercedes měla ve znaku opičku, na skle botičky, který vyrobily
kouzelný lidský ruce, každý poschodí ozářený jinačí barvou, hrabě
Zelikowski v zimě přiletěl na hřebcovi na execíráku jak stíhačka,
na vousech jíní, kůň hřívu taky samý jíní, hrabě známý svou
surovostí, jedna baba se mě ptala, kdepak slouží její syn? že mu
přinesla buchty! a zjevil se na hřebci hrabě Zelikowski a zařval,
negadaj s babami, z kurvy synu! a šlohl mě rajtpajčem a cválal přes
babu na hřebcovi ve dvacetistupňovým mrazu, to já jsem stál post,
bylo mi jedenadvacet let, energie, že by Praha mohla na ni tejden
svítit, ještě dneska jsem plnej čertů, když vidím tu záruku blaha
manželského, to urostlé ženské tělo, tenkrát mně nakulmovali sokoli
vlasy, půjčili mi sokolský šaty, luka plný sokolů, na stromech vlály
vlajky a mně to padlo jako prezidentovi, řada šimlů a za nima řada
červenejch koňů, dvě krasavice si kvůli mně roztrhaly jedna druhý
blůzičky, ale já jsem byl sečetlej spiskem páně Batisty, že člověk,
kterýmu není nic svatý, ten snadno zhřeší a jedny ženský že trpějí
na lásku a druhý na peníze, jiný zase na obojí, některý jsou zase
na prostopášnosti, anobrž libůstky, jiný zase na umělce, ovšem
manželství, to má bejt tak, jak si to přeje mistr Jan Hus, dívko,
nepodávej nohu dřív mládenci, dokavád nepoznáš, kdo je to zač, a
nejlepší je dbáti základu svěřených slov, proto Indové mají v
kostele bejka a klanějí se mu, ta Sibyla, ta co prorokovala smrt
Krista Pána, ta zaváhala jít přes lávku přes Jordán a poklonila se
tomu cedrovýmu dřevu a její kamarádky se jí ptaly, proč nejde dál?
ale ona odpověděla, že jednou z tý lávky bude kříž, tak šla raději
přes tu vodu bosa, sukničky v hrsti a do tý lávky byl
zaškatulkovanej už ten kříž, a Sibyla věděla, že přijde Kristus a
bude učit lidi, že si jsou bratři, taková to byla mudrcka, ten samej
systém jak svatej Václav, co tak rád pěstoval víno, a jezdil na
šimlovi v bílý košilce a rozdával chudákům peníze, jak nějakej
sociální ústav, Číňani, ti zase věřejí bohu síly a lásky, proto ten
jejich bůh má v nose pozlacenej kruh a hubu jak žralok, taková je
to bubřina pozlacená, až obchází hrůza, zato černoši jsou spíš
básníci, ti věřejí, kde co sežrat, a řvou a skákají a ten jejich
král sedí nahatej na trůně a má v ruce vidle a jejich královna má
na sobě jen takovej cafr, aby jí mouchy nesedaly na biograf, a když
jim někdo umře, tak jednu půlku pochovají a tu druhou spapají, takže
pan cestovatel Holub jim radši ujížděl na bicyklu a národové Ohňové
země a Butakutové a Arabeli a Matabeli za ním utíkali, a ač měli
dobré plíce, přeci ho nedohonili, jen křičeli za panem cestovatelem,
muž na hadu! a cyklisti to hnali do Varšavy a vyhrál to Krula,
dvaadvacet let, zrovna tak bylo i mně, když jsem stál v Prostějově
před firmou Weinlich, dvorní dodavatel, kterej měl nad vchodem
vorla, židák, zlatej cvikr a nastrojenej a navoněnej a nesl knihu
a kouřil kubo, jako když přijdete na univerzitu, ti dva jeho
zástupci, Fogl a Vertsberger, oba taky navoněný jak akademisti, a
já jsem před nimi stál jak před porotou, jedny boty v ruce na ukázku
a Weinlich povídá, ty boty jste dělal sám? a kolik tuctů mi jich
uděláte za tejden? a já řekl, že dva tucty, tak mi honem
gratulovali, honem mi dali bergštajg ševro a boks a povídali, honem,
ať nepřijdete pozdě na vlak, a já jsem odcházel jak Montgomery, ten
skromnej vítěz od Tobruku, ta ohromná čest dělat u dvorního
dodavatele, to je to samý, jako dneska pracovat s majitelem Řádu
práce, dvorní dodavatel měl medaile a na štítě rozepnutýho vorla,
Kafka a Dvořák šili císařovi šaty a boty a arcivévodům taky, na
uzeniny byl specialista Vymětal a Popelka, samý šunky ve výkladu
mezi smrčkama a asparátem, jeden můj kamarád byl kapacita na fraky,
pozval jsem jeho bratra k nám, aby okřál v přírodě, ale on se tak
ožral slivovicí, že jsme ho obkládali do tvarohu, aby neumřel, tak
ten dělal u dvorního dodavatele Kafky, zelený kalhoty a zlatý
medaile měl ve znaku, tam si dal šít generál von Wucherer bledě
modrej kabát na Boží tělo, ale ten zlatej límec mu nepasoval, tak
přišla jeho panička, generálka, hovado j ak Marie Terezie, ale