starej Kafka, nervózní jak skladatel, už ji rafl a metl s ní po
forhauze a křičel, když to pasovalo tisícům, tak to muselo pasovat
tomu vašemu freiherovi, tak vidíte, proto si často vyjdu na hřbitov
a mladíci, místo aby pracovali, tak dřímou pod pomníčkem a já tady
v sedumdesáti letech s vámi skotačím jak císař se Šratovou, a ještě
si troufám, že vám udělám červený lakýrky, jako jsem udělal sestře
doktora Karafiáta, která byla krasavice, ale měla skleněný voko, je
to nepříjemný, protože nevíte, co s tím vokem vyvede, jeden čepičář
z Prostějova mi řekl, byl s takovou v biogr fu, vona kejchla a to
voko jí zaletělo a o přestávce museli ho hledat pod křeslama, a když
ho našla, tak ho opucovala, zvedla víčko, a lup ho! a zamrkala a
bylo to, protože ševcovina, to máte to samý jako pekařina, co se
učil můj brácha Adolf, to je umění sázet do pece jemně pečivo, tak
něžně lopatou, jako když hrajete piliár, při rohlíkác u tabule si
nesmíte slinit prsty, to kdyby viděl kontrolor, tak hned je facka,
a když se jde pekař vyčůrat, tak se musí mejt, kdežto při ševcovině
se můžete rejpat třeba v nose, takovej řezník musí bejt taky
háklivej, u našeho cuku byl řezník Kocourek Miloslav, měl bolavej
prst a zafačovanej, ale jak mačkal prejt do jitrničky, tak ten fáč
do některý jitrnice vymačkal, ale že měl naději, že tu jitrničku s
fáčem dostane některý voják, tak se o ten fáč houby staral, ale jaký
překvapení, slečno! tu jitrničku dostal jeho štabarzt, a když
pojídal třetí, rozkrojí ji, a tam ten fáč! a hned se pozvracel a
toho Kocourka Miloslava poslal na frontu, ale ten řezník, místo aby
tam padl, tak naopak se vyznamenal a dostal řády za chrabrost, já
jsem taky jeden čas vozil svázaný kozy na tragači jednomu řezníkovi,
dvě kůzlátka podle mě hopsala a ta koza mi lízala ruce a tak jsem
seděl v poli na tragači a kůzlátka mi lízaly ruce a já jsem plakal,
protože depak já a řezník, já, ctitel evropský renesance, tak jsem
praštil se ševcovinou, máte pořád otlačenej žaludek a každou chvíli
div jsem se nepřeřízl knejpem, a vyučil jsem se sladovníkem a šel
jsem na vandr do Uher, ach, v Šoproni, tam je krásnej pivovár,
červená budova vyfukovaná bílým, zelený vokna jak v Tyrolích a
všecko vykachlíčkovaný, u každýho vokna železný žebříky, aby hasiči
v případu vohně mohli se šplhat nahoru a dolů, jak vopice v
Drážďanech, Budapest, ta nádhera, jedna ulice bílá a červený vokna,
jiná zase zelená a žlutý vokna, tak ulice modrý a zlatý a kropenatý,
i za války tam byl chleba bílej jako buchta, Horthy, ten admirál,
dal postřílet mariňáky, kterejm velel Matoušek, zavázali jim
chudákům voči, protože to byla vzpoura neboli mojteraj, na pivo,
slečno, musí bejt ječmen nezmoklej, a aby nevzrostl, musí se čistit
a nejdřív namočit do štoků v odražený vodě, pak dolů na humna a tam
se ječmen vidruje, přehazuje se dřevěnou lopatou nebo volgemutem,
pak se suší na hvozdě a oheň jde pod svini, potom ten slad padá do
bubnů a kartáčů a extra padá květ, to jsou ty klíčky, a extra padá
slad, tím květem se krmějí pěkně voli, j sou potom slady mnichovský
na černý piva a slady plzeňský na piva světlý, pak ve varně se slad
vaří kolik hodin, rozdrcený slad na tři rmutu, aby toho cukrštofu
bylo víc, a dá se tam chmel, aby pivo dostalo hořkost, a potom se
vypustí na štoky, odtud do spilky do kádí a dají se tam pivní
kvasnice, obyčejný pivo se kvasí měsíc, ležák tři měsíce, to mám
paměť, pravda? to má málokdo na světě, ležák se dokrapuje kroužkama,
to než se pivo stáčí do hektolitrů nebo tupláků, tak se sebere do
plecháče ta mutra, ty kvasnice a do každýho sudu se trošku nalije,
to potom má pivo jiskru, neboli granát, mnichovský piva ležejí třeba
půl roku, a když se poprvně naráží, tak na to se přijde podívat i
ochutnat sám prezident, jedna švadlenka, jménem Huláková, když jsem
ji poučoval o pohlavní zdravovědě a pak o umění, že nejdůležitější
je vyplňovat štěrbiny, to je udělat něco jinýho než bylo předtím,
tak ta švadlenka hned na mně chtěla, že půjdeme do lesíka vyplňovat
štěrbinu, ale já jí řekl, to že dokáže každej, ale udělat to, co
ještě není, to je vono, ženský hned jsou u přítomnosti, v restauraci
při zábavě si stěžoval hostinskej, že hosti mu z tácu umazávají
čárky, a byla tam se mnou jedna krasavice, která řekla, pánové, já
mám čárku a tu mi tak hned nikdo neumaže, ovšem ležáky jsou ve smůle
půl roku, slaďoučký portu z Pardubic má osumnáct stupňů, zrovna tak,
jako dneska nuselskej senátor, brněnskej drak má čtrnáct stupňů
zrovna tak jako bránickej speciál nebo budějovický krystal, ach,
slečno, ty opojný granáty, ty plzeňský pivečka, hořký, kardinály a
nasládlý piva u Fleků a Tomáše, to je právě ta voštara, že pokrok
je dohrej na to, aby lidi byli lidi, ale na chleba a máslo a pivo
je pokrok učiněnej mor, to se na tohle má jít s technikou sakra
pomalu, ve starejch pivovarech se vařilo pivo v mědi, topilo se pod
kotlem pařezama a ten plamen šel skrz tu měď a karamelizoval to
pivo, to mám paměť, to je radost, nebo i chleba se dělal z žita,
který leželo až do listopadu ve stodolách, to ještě všechno z těch
klásků přešlo do zrna, pak se teprv mlátilo, no to byl chleba, na
kilometr byl cejtit, když se pekl ten boží dárek, čím starší, tím
lepší, proto taky císař radši jezdil landaurem než autem, a radši
pil víno, taky umřel na záchodě, ale ten dovedl pěstovat evropskou
renesanci se Šratovou, stál jsem v Majdlinku jako post a viděl jsem
císaře, jak Šratová stála na žebříku a trhala špendlíky a císař jí
jako Goethe koukal pod sukně, když jí tak držel žebřík a dával
záchranu, nakonec to uznal i Batista, že záruka blaha manželskýho
jest urostlé tělo, císař rád nosil kajzrrok, vypadal ten kabát jako
úplně uzavřený frak, taková to byla nóbl rodina, ta rodina císařská,
ale maléry v rodině měla ty samý, jako mají ostatní rodiny, synáček,
korunní princ, si musil vzít belgickou princeznu Stefanii, ale pásl
po tělíčku Večerové, té krasavice s ohromným poprsím a vočima, no
a skončilo to hromadnou střelbou, to Dáša, ta lékárnice, která pořád
měla nedostatky v pohlavní zdravovědě, ta mi řekla, když jsem jí
vypravoval o tragédii v císařské rodině, jejda! to kdybysme byli
svoji, a vy jste mi chodil za jinou, tak bych vás zastřelila taky,
to mi řekla protože tragédie vládne světe a romanopisci mají pořád
o čem psát, jdu takhle podle trati a jede železničář na bicyklu a
seskočí a povídá mi, Jirko, po pravdě, byl včéra ten gól, nebo
nebyl? a já povídám, nebyl, a ten železničář jel dál na šlapce, než
přehodil nohu, volal a votáčel se, děkuju ti, pravda vítězí, jseš
charakter! to volal, poněvadž mě si hodně lidí pletlo s fotbalovejma
soudcema, nebo filmovejma hercema, i když jsem nikdy fotbál nehrál,
a když, tak jen z legrace, Mozart a Goethe, ti taky fotbál nehráli,
ani ne císař, ten radši jel honit kamzíky do Išlu, nosil ty kalhoty,
jak mají děti, kalhoty s padacím mostem, rád měl lidi a jedl
vepřovou, udělal za celou svou vládu jen jednu měnovou reformu a dal
oběsit Šlosarka a Hugo Šenka, a mojí mamince dal jako nadaci