pětadvacet zlatek, maminka když šlapala zelí, tak měla bílý ponožky,
to byly zrovna u nás manévry, který vedl císařův strejda Albrecht,
ten, co měl vyceněný zuby a byl ubytovanej s císařem u nějakýho
Koláře, kterýho potom císař za to ubytování povýšil do šlechtického
stavu, a ten baron Kolář pak postavil za to povýšení před svým
barákem pomník, a já jsem jel s matkou na pařezy, vojáci vedli koně
a jedli konzervy a my zatím nadělali dva tragače dříví a ještě jsme
jeli pro dva tragače trávy pro naši krávu, byla to škaredá patěna,
ale měla patnáct telat, celá ulice k nám chodila pro mlíko, a když
ta kráva umřela, celá ulice plakala, zůstalo ale po ní telátko,
vzali jsme ho do seknice a krmili ho z flašky, to vždycky ráno to
telátko přišlo a lézalo nás a brácha Adolf říkal, vono nás přišlo
orazírovat, když to tele vyrostlo v krávu, pantáta Zpurnej říkal,
že tak krásný zvíře ještě neviděl, jenže ta kráva nesměla vidět ani
vlak, nebo bicykl, tak jsme jí dávali klapky na voči, církev se
zlobila s českým národem tisíc let, aby ztlumila ty vášně, ale
kampak se kdo na národy hrabe, ty jdou spíš podle spisku páně
Batisty, o zárukách blaha manželského, že jak uvidí mužskej krásnou
ženskou, hned po něm lezou mravenci a hned takovej mužskej
přemejšlí, jak ji dostat do postele, jak říká básník Bondy, to je
ta touha převádět ženský z polohy vertikální do polohy horizontální,
a že on, ač básník, z tý horizontální polohy má teďka dvě děti,
který musí pořád s sebou vozit v kočárku, moje maminka ale byla
světice, vychovávala nás sama, tehdejšího času byla údernice na
pěstování řípy, zalejvala ji z potoka, když padlo sucho, a řípu měla
jak kbelíky, ovšem kampak se kdo hrabal na Hanáky, ty potvory
vycouvali z pole, když okopávali řípu, nenechali na poli ani cápotu,
takovej mistr vysokejch sklizní byl Mejtnej, bejval kaprálem u
hulánů, bradu jak Eliáš, zastrčený ty fousy v létě do poklopce, v
zimě tu bradu nosil jak šálu, dříč, kterej vydržel jedním tahem v
lese, jen se pomodlil a už to zase hnal s babama na pole a lítal tam
s kravama a baby povzbuzoval dobrým příkladem a bičem, z takovýho
by měl pan prezident i dneska radost, kdyby jich tak bylo dvě stě
tisíc, při hospodářství měl ještě hospodu, ale jeho žena, místo aby
nalejvala hostům, tak nalejvala sobě a tak on, že byl katolicky
vychovanej, tak ju bil a bil, až ju ubil, podle Starýho zákona,
ovšem krávy a koně měl vypucovaný, kufr peněz a knížky v záložně,
jedna baba jménem Šumplica, aby nemusela nosit vyvoraný brambory,
tak je zahrnovala bosou nohou, ale starej Mejtnej ju viděl a
pošlohal ju bičem, až omdlela, a večer spravoval škrpály a četl
vzdělávací knihu, než ale zasel, tak pšenici vypral v modrý skalici,
zabíjel rád prasata a do polívky dával koření až odněkud z Afriky,
javanská skořice je, slečno, lepší než cejlonská, skořice je tak
lahodná do svařenýho vína a na povidlový taštičky, za Rakouska ale
byli lidi taky hrozně zavostalý, jeden tutan kopal na poli motykou
a ukopl si palec, protože myslel, že to je ponrava, učitel Látal
mlátil a pral žákům hlavou do tabule, že kluci špatně ovládali
měřické tvaroznalství, farář Zbořil, ten zase rafal kluky za krk a
třepal s nima jak s králíkama, žé nedovedli pochopit, že milost je
přirozenost boží a nadpřirozená zásluha, proto se taky náš farář
musel v jednom tahu modlit, aby nebyl tak zlej, protože ten nechal
kalich kalichem a zpohlavkoval ministranty a potom pokračoval ve mši
dál, to byla ta rakouská disciplína, která si potrpěla na parádu a
barvy, arcibiskup nosil fialovej kvadrátek a fialovej kabát, generál
Lukas měl zlatej límec a tři hvězdy podložený červeným hedvábím,
jeden voják už tenkrát řekl, vysrat se na válku! a už visel na
stromě přetržený, Syna člověka prodali za třicet zlatek, ale sultán
kupoval krasavice za sto tisíc a víc, kapacitu svatýho Petra
pověsili na kříž hlavou dolů, ale papež, jeho nástupce, ten dneska
obchází Laterán a Vatikán, těch tisíc pokojů a musí mít turistický
značky, aby nezabloudil, s kardinálama se ani tak nebaví o účinný
lásce k bližnímu, ale o valutách a katolických základnách, to jsou,
slečno, ty okýnka do světa, co vám teďka povídám, ty góly, body,
vteřiny, jak nebožtík Strauss pěstoval zásadu, aby fajnový melodie
vládly světem, aby bylo zjemnění citu, ta evropská renesance, o
kterou usilovali Themistokles a Miltiades a Sokrates a Goethe a
Mozartek, že to už nejde říct, když se nám krasavice omrzela,
slečno, polibte si nohu, adié! ale to zjemnění je v tom, že se
napíše skladbička, nebo básnička na rozloučenou a pošle se to s
kyticí růží, to potom, slečno, romantickej člověk má i jemnější
snění, běhavku míti ve snách znamená holdování při společnosti,
manželku ve snách umříti viděti, to zase jako na potvoru značí
vyplnění tvých tajných přání, u nás se jeden kamnářskej učedník
rozplakal, protože ho zacvičovali s jednou slečnou na piliáru, jindy
ale slečny zase pomohly z baru znamenitě, to jeden byl charabél na
mozek, a když to na něj přišlo, tak volal, maminko, maminko, co se
mi to stalo! a maminka hned vzala sto korun a běžela pro krasavici
do baru, ale ten její syn potom s tý krasavice padal, tak maminka
při tom pomáhala, aby si na čas voddychla, než ten její chudinka
synáček zase začal volat, maminko, maminko, co se mi to stalo! ale
já jsem vždycky zachoval formu jak Conar Tolnes, v těch mejch
kouzelnejch rukách jsem dělal kontesky, ty botičky pro princezny,
herečky a lepší krasavice, dřevěnej kramflíček, přibitej mosaznejma
štyftlíčkama, práce to čistá a bohulibá, stříbrný ševro a ševro
žlutý, kanárčí, a aby podrážky byly bílý, kupoval jsem gumigragant,
takže za Rakouska byla ševcovina práce spíš chemická než řemeslo,
dneska je to na běžícím pásu, ač švec, nosil jsem cvikr a hůlečku
se stříbrným kováním, to bylo tím, že tenkrát každej chtěl vypadat
jako hudební skladatel nebo básník, kdežto dneska vobráceně, každej
spisovatel se dává fotografovat jako syčák, no jednou jsem, slečno,
viděl americkýho spisovatele, no něco hroznýho, ten samej systém jak
hrabě Zelikowski, známej svou surovostí, i ten malíř, jak namaloval
tu holubici, no fotografie jak žebráka od Mariazell, dneska se ti
umělci češou takhle dolů, jak za Rakouska vejminkáři nebo chovanci
chudobince nebo chorobince, kdežto za Rakouska, kdo měl dvoutřídku,
už si nechával kulmovat vlasy, takhle vyčesaný jako slečinka, aby
si holky myslely, že píšete básničky, kdo už měl za Rakouska tři
měšťanky, tak nechodil moc na slunce, kdežto dneska se opalujou i
prezidenti, i za Rakouska se i dělníci nechávali fotografovat loktem
lehce opřený o stoleček a s vočima do dálky, jak Edison, kdežto
dneska se dávají brát, jak štípají dříví, to máte, tenkrát se
používalo i hodně badyánu, toho koření z čínskýho stromu, koření tak
báječný do likérů a pečiva, jejda, ta stará doba si potrpěla na
žebráky, ale jináč na parádu, maďarská mouka byla takový barvy jak
písek a na pytlích byla značená třema červenejma srdcatama, ale