hrtány proto, že děti mají víc peněz než voni, to máte, za Rakouska
nesměl nikdy chybět v hovězí polívce šafrán, to fajnový koření z
Malý Asie, a můj bratranec, to je případ! je z dvojčat a byl
pokřtěnej jako Vincek a to druhý dvojče bylo pokřtěný jako Ludvíček,
a když jim byl rok, tak je jejich maminka koupala v neckách a
odskočila si na minutu k sousedce, a když se za půl hodinky vrátila,
tak to jedno dvojče bylo utopený, a že si ty dvojčata byly podobný,
tak se nevědělo, kterej se to utopil? Ludvíček nebo Vincek? a tak
si hodili šestákem, vorel byl Ludvíček a pán byl Vincek, tak se
utopil Ludvíček, ovšem Vincek, můj bratranec, když vyrostl, tak si
začal brát do hlavy, byl nezaměstnanej, tak na to měl dost času, kdo
se to vlastně utopil? jestli vlastně na světě není Ludvíček, a von
Vincek jestli se neutopil? a začal pít, a pak chodil podle vody a
hodně se koupal v řece, pak i v lázních, asi to zkoušel, protože
nakonec se utopil, aby měl jistotu, jestli se neutopil už tenkrát
v neckách, to bylo taky to, že za Rakouska hledali lidi práci,
kdežto dneska práce hledá lidi, takže nemají tolik času na voloviny,
to mi potvrdil i básník Bondy, když přivezl do hospody ty svoje dvě
děti v kočárku, povídá, že už Sokrates řekl, že kurevnictví je
zaměstnání lidí jinak nezaměstnaných, takhle jsme dostali salám od
Tónečka z kafírny, abysme mu tloukli kamení, tak tlučeme, tlučeme
a najednou se přižene mrak, setmělo se k zahynutí a hrom burácel a
naplano blesky, museli jsme si lehnout do příkopy a najednou zase
jasno, pak přijdeme večer dom a maminka povídá, co se, děti,
nestalo? Karásek se oběsil zrovna v tom lese, kde jste tloukli
kamení, protože ta jeho mu chodila za jinejma, slečno, já jsem byl
vopatrnej, tam jak jsem ševcoval, měli tam dceru Mařenu, břicho jak
tuplák, poprsí jak Marie Terezie a ten zadek jak chlívek nebo kašnu,
povídají, dneska budeš u nás spát, tak mi ustlali u sporáku, a k
ránu mi ta Mařena šáhla po obličeji a položila mi ty prsy na prsa
a já jsem sebou hodil, protože jsem už tenkrát byl háklivej jak
saskej kurfiřt, a rozrazil jsem si hlavu o kamna a vymačoval jsem
si tu ránu v putýnce a celá rodina seskákala z postelí a radovala
se, budeme chystat svatby, ale já jsem se nedal, jak Goethe jsem
řekl, že jsem slabej na prsa a spíš mám sklon k básničkám, tak se
toho zalekli, ta Mařena mi potom koupila kravatu a niklovej prsten,
ale už jsem četl spisek páně Batisty o zárukách blaha manželského,
tak jsem fingoval, že myslím na hudbu, a tak si ju vzal nějakej
Jetrudka, měli spolu bídu a šest děcek, ten Jetrudka byl pořád
vožralej, jen si před Mařenou kejchnul a už byla v naději, tak
polovička těch děcek šílela a ta druhá polovička, když to
domejšlela, tak se voběsila, potom věřte snáři Anny Novákové,
novorozené děťátko pěstovati, potěšení! to leda může nadělat děcek
starosta, ale když děti pláčou, to není žádný potěšení, starý
Rakousko si potrpělo na parádu, ale z druhý stránky, když jste šli
na špacír, tak jste packali o nastavený protézy žebráků, místo abych
se těšil dívčím poprsím, tak jsem litoval tu drápel, jednou ale tak
jdu sám a jedna krasavice, židovka, nos jak hák od vagónu, seděla
na mezi a čekala tu sobotní první hvězdu, neměla kalhoty a já jsem
se jedním vokem koukal tam, kam se rád díval Goethe, než začal psát
básničku, a já jsem ji oslovil a rozpředl se mezi námi důvěrný
poměr, vona mi vykládala, že umí jezdit na bicyklu bez držení, to
tehdejšího času byla revoluce, a já jsem jí vykládal o jednom
četníkovi, jak někde vyšťáral předpis o hygieně občanů a jak podle
toho předpisu chodil osobně omejvat mladý cikánky do patnácti let,
jak starý cikáni museli ohřát vodu a potom jít pryč, a četník si
vysvlíkl kabát a vyhrnul rukávy, jak potom jeho velitel se díval
klíčovou dírkou na ten plněný předpis o hygieně, a jak toho četníka
dostal před soud, a pak tam chodil sám umejvat ty mladý cikánky a
starý cikánky se divily, proč taky neumejvá je? a ta židovka, která
seděla na mezi a čekala na sobotní první hvězdu, tak ta se zapýřila
a pošeptala mi, že vona taky tak dvakrát není čistá, a já jsem byl
na tý mezi vítěz, jindy jsem chodil s dcerou defraudanta, s tou mohl
kamarádit málokdo, hráli jsme spolu diabolo, a jak se nakláněla, tak
jsem jí koukal za halenku, jo Helenka se jmenovalo to defraudantovo
dítě, ta měla tak krásný poprsí, že dlouho ještě, když jsem si na
to vzpomenul, tak jsem z toho koktal a dělal pravopisný chyby, a tak
jsem si uchoval iluzi tu samou, jako měl Kristus Pán, chodit s
krasavicema, ale nepouštět si je moc na tělo a bejt svobodnej, tak
jako byl doktor Karafiát, kterej trnul hrůzou, aby nepotkal ani ve
snách babu v košili, tohle by porazilo i spisovatele a ti jsou
zvyklí na ledacos, otec ty defraudantovy dcery mě lákal do služby,
ale já jsem věděl, že má dva syny, fešáky s cvikrama, ale ten jeden
synáček zpronevěřil pokladnu, a tak jak to byla tenkrát móda,
zastřelil se z brovninku, z brovninku se stříleli jen členové
panujícího rodu, a toho druhýho syna zase žena, jmenovala se Nina,
obryně samej samet, ráda pila rosoličku, a jak vážila vodu ze
studně, zamotala se jí hlavinka a spadla tam a našli ji až za
tejden, protože mysleli, jak tenkrát bylo zvykem, že ji unesl
nějakej študent, už byla nabobtnalá a vošklivá, ach panenkomarjá,
ten život je stejně k zešílení krásnej, nechtěl jsem vstoupit do
jejich rodiny, protože jejich strejc byl fanatik nábožensky
založenej, blouznivec našich hor, kterej líbal zem a od baráku
odervával ploty, protože když prej v nebi nejsou ploty, tak na zemi
taky ne, byl už tenkrát předchůdce rozvorávání mezí mezi lidma,
pořád klekal na náměstí a volal, že ploty mezi lidma vodstraní
láska, lidi ale mysleli jináč, tak hned šli domů si lehnout s ženama
na kanape, a tak ten strejc se oběsil nakonec na hřbitově na kříži
svý matky a farář nadával, že se znovu musí světit hřbitov, divíval
jsem se, jak ve snáři Anny Novákový se mohla objevit věta, ve snách
v kostele věšen býti, brzy se staneš představeným kostela, když
sebevrah má býti pohřben v noci, ve vší tichosti a na místě zvláště
odlehlém, nebo ten notářů štabarzt, jeho žena klenot, ten samej
systém, slečno, jako vy, ta když k nám chodila pro mlíko, říkala mi,
nešel byste na chvilku k nám? vypadáte jak nebožtík Strauss zamlada,
její maminka pocházela ze zámku za Přemyšlovicema, jmenovalo se to
Hlochiov a patřilo to Bochnerovi a její tatínek, notář taky, jezdil
čtyřma bílejma šimlama a šest strakatejch dog s vyraženejma jazykama
lítalo za kočárem, a ten syn měl bledě modrej kabát jak nebe,
kalhoty černý a s červenejma lampasama, kam se který vojsko na to
hrabe, na tu krásu na pohled, vojáci dneska chodějí jako kmotry, ale
tenkrát každej voják utaženej v pase jak slečna, a když přijel na
urláb, tak holky čuraly volej, protože vojáci nosili šněrovačky, a
takovej štabarzt měl dvě řady knoflíků a zlatej límec taky samý
zlato, límec kolem dokola podloženej hedvábím, generálarzt nosíval
vlnovitej štráfek a celej límec ve zlatě, no něco nádhernýho, to jen