příroda, když se chce pochlubit, že něco svede, tak udělá na
konkurenci takovýho ledňáčka, nebo papouška, jenže Rakousko kromě
tý parády a žebráků mělo disciplínu, ze který si vojáci často museli
zoufat, jak je tejrali a bili, to zavírání a špangle, no koncentrák
hadr, ale ten štabarzt notářů byl samá pejcha, na vojnu šel, jako
když krasavice jde na špacír, a stal se mu ten malér, že jeden voják
zavraždil druhýho a ukradl mu peníze, který dostal na vojnu od
maminky, a ten vrah nalil tomu zavražděnýmu do huby kořalku a
štabarzt ještě do toho ubožáka kopal, protože myslel, že se vožral
ve službě, ale jeden tachonýr to všecko pozoroval a hlásil to, a
štabarzta zavřeli, a on se oběsil na ručníku v kriminálu, ale když
ho pohřbívali doma, jeho matka mohla zbořit kostel, jak naříkala,
ale zaplatila a sebevraha pochovali na hřbitově, ač ho měli pohřbít
v noci, na místě zvláště odlehlým a ve vší tichosti, to máte,
slečno, na frontě vás pochovají neznámo kam, jako byste ztratila
kapesník, pak Anna Nováková řekne ve svým snáři, umrlčí hodinky
držeti, svatba... a ve snách v blázinci se nacházeti, veliké štěstí
očekávej! ale co se nestalo přednostovi u nás, ten pěstoval krocany
a trnul, aby mu výpravčí dobře přehodil vexle, když jede rychlík,
tak to sám chodil kontrolovat, a rychlík mu vjel do těch krocanů,
no něco parádního, protože ten rychlík za sebou táhne papírky a
větvičky, jak si to hasí, tak za sebou vytáhl i to peří krocanů a
kousky, o staničku dál spadly tři stehýnka na výpravčího, na
přednostu o další stanici se vysypalo peří, jak z jedný duchny,
takovej rychlík, to je něco, když projíždí stanicí, přednostovi z
Libice vytrhl ten průvan jeho povýšení a přednosta si nemohl vzít
novou uniformu, až za čtrnáct dní, když našli to jeho povýšení o pět
stanic dál, jedna ženská šla po trati, aby byla doma dřív, nesla
zabíjačku a přejel ji rychlík a za sebou vytáhl ze zabíjačkový
polívky kroupy a postříkal jima výpravčího v sousední stanici, to
ale jsou lidi na trati, zřízenci, který spouštějí šraňky, kolem
domečku jsou pole, v noci je nikdo nevidí, ale voni si pucujou boty
a vyčesávají uniformy a potom stojí u spuštěných šraňků, salutujou,
rychlík kolem si to fofruje nocí, zapráší je a postříká, nikdo ty
zřízence nevidí, ale voni stojejí v pozoru a salutujou nočnímu
rychlíku, takový lidi jsou zbytek Rakouska, proto Lukas,
garnisoninspekcion, ani nebil, ani nedával tresty, zato Zelikowski,
to byla svině, pomlátil vojáky a dával je uvazovat na stromy, hlavně
šarže, aby věděly, jak to má vypadat, když on jede na koni a armáda
se má roztahovat do švarmlinie a do viklte linie a hned nato dvojitá
tuplšvarm a doplraj a udělat čtverec a najednou se rozprchnout, jako
když do vrabců střelí, a zase se scházet kamarád ke kamarádovi a
generál zvedne šavli špičkou k nebi a ty šarže musejí vědět, co to
má znamenat, protože generál nebude křičet na šestnáct kumpanií
vojska, to samý jako dirigent orchestru přeci nebude pokřikovat na
hudebníky, ty vole, nevidíš tam tu korunku? ale má proutek, ne aby
ho švihnul přes ucho, ale dirigoval, dával znamení, takovej maršál
ovšem, ten zase má tu starost, aby se bitva vyhrála a moc lidí
nepadlo, mě dělali frajtrem, ale já jsem to nechtěl vzít, pořád vás
posílají na vedetu a na patrul, pořád do vojenský školy, na pokraji
lesa se všecko kreslí na tabuli a poručíci volají, šarže zu mir! a
když se někdo chce vyčůrat, tak to musí hlásit, pak jdete na frontu
a podle silnice začne přibývat neklamných znamení, munice, granáty
a ranění, jeden voják dostal z vody průjem, anobrž diaré, to mám
ještě, slečno, paměť, co? a ten voják seděl v příkopu se řemenem na
krku a generál Zelikowski seskočil s koně a řval, jaké to vojsko
zasrané, kurvy posrané! a přetáhl toho vojáka šavlí po zádech a pak
se mi zjevila fronta, ten zmatek, jak jeden druhýho nabodl omylem
a slepotou a slabotou, ale jen pořád dál a dál, aby se nepřítel
nezakopal, ta nervozita oficírů, škadrony se válely v krvi i s
koněma a všecko hořelo a stromy lítaly v povětří, saniteráci
odváželi koníčkama raněný někam do lesa, ale slečny nesměly na
frontu, ty byly v Přemyšlu a Krakově ukrytý ve veřejných domech, tam
ve dveřích jsou okýnka, díval jsem se tam a jedna otevřela a povídá,
copak, vojáčku? a některý pak za to chtěly chleba, poručík Hovorka
nám radil, abysme si radši namlouvali slečny z privátu, takový
slečně koupíme cukroví a láska jako trám, jdu tedy s dcerkou učitele
a ta mi říkala, že by za to chtěla housku, nebo rohlík, povídám, já
nic nemám, jen tenhle komisárek, tak ona mi políbila ruku a já jsem
jí za to vypravoval, jak jsem hlídal ve Splitu starej vagón, kterej
byl plnej ekrazitu, jak se s ním vyhazujou mosty, a že ten ekrazit
vypadá jako mucholapky, nebo prášek z lékárny, pak jsem jí četl ze
snáře, se slečnou se ve snách baviti znamená povážlivou špekulaci
a se ženštinou v noci žertovati, nedej se zlákati mámivou řečí...
a nakonec jsem tý učitelský dcerce řekl, že panenka ladně vyglondá,
a ona mi odpověděla, a panáček též, a přála mi, aby už brzy bylo
zavěšení zbroní, takže jsem byl vždycky kavalír, dopisovaly mi ty
nejpřednější krasavice Evropy, v Ziegenhalsu jsem si naklonil srdce
dcerky jednoho fabrikanta, měla na sobě žlutej tylangr a modrý
šatečky, já jsem ji vezl po lesním rybníčku a zpíval jsem jí, Mein
Herz ist ein Bienenhaus, a pak se lodička začala potápět a já jsem
ji zachránil, protože tam bylo málo vody, a ona se jmenovala Anna
Hering a psala mi růžový psaníčka, celý městečko z toho bylo na
nohách, s kým si dopisuju, jednou mi poslala voňavku Májový kouzlo,
vonělo to jako konvalinky, a já abych se dostal z vojny, tak jsem
kouřil viržinko smáčený v šafráně, to jste museli dávat bacha,
abyste neměli žlutý prsty, tak jsem si je ohryzával do krve, to je
to samý jako oklamat krásnou slečnu, omráčit vás slovem, že i
nebožtík starosta, kterej přišel do baru zkontrolovat, jestli mají
krasavice krásný lejtka, i ten starosta to uznal, no jo, za peníze
to dokáže každej vůl, ale jako vy, zadarmo, to je bravurní kousek!
a zase jsem zvítězil, protože jsem na to šel tou samou technikou
jako oficíři, kluci, říkal poručík Hovorka, musíte na takovou jít
jemňounce, jako když si špičatíte tužku, to na ženský spíš platí než
na ni vytáhnout bajonet, tak i já jsem nikdy moc nemluvil, spíš
pozoroval, jaký mají krasavice zločinecký sklony, až to vyvalila
sama, že má ráda cigarety a víno, a já jsem odpověděl, a to já zase
ne! a copak máte rád, řekla, a já povídám, já jsém, slečno, milovník
krásnejch slečen, a vona prohlásila, tak to jste pěknej sviňák, a
hodila po mně střevíčkem, ovšem jednou tak jsem by poctěnej, že jsem
mohl jet do haubickejch kasáren na Iduně, na generálově kobyle, no
krasavice, braunová s bílou hvězdou na čele, jak kinohvězda, hvězda
podobná prostřelenýmu kapesníku, a jak jsme letěli, ta Iduna a já
na ní, tak jsme přejeli babu, ta baba udělala kotrmelec, až jsem měl
strach, jestli si něco ta Iduna neudělala s kopytem, protože generál