by mě postavil před válečnej soud, a tak jsme letěli Olomoucí a
Iduna proskočila vratama, tak tak jsem sehnul hlavu, radši jsem se
jí držel kolem krku, a to bylo mý štěstí, protože rovnou vletěla do
maštale, to jsem potom šel na malinovou šťávu do kantýny, tehdejšího
času tam měli hezkou holku a jmenovala se Cílka, která hned se mnou
tancovala, a šéfová žárlila, hned, Cilinko, jděte do kuchyně! a
lísala se ke mně sama, a ta Cílka čistila nože a ukazovala za zádama
svý představený, jak by ji nejraději zabodla, a šéfová mi řekla,
vojáčku vy jste nějak temperamentní, tak jsem jí vypravoval, že
kdyby se jí zdálo, že chytala ve snách bažanta, že brzy se do jejího
srdéčka láska vloudí, a šéfová hned mi dala do kapsy stovku egyptek
a prosila, abych pokračoval, a Cílka v kuchyni ukazovala nožem,
kterej čistila, jak by podřízla svou představenou, který jsem řekl,
nejhezčí ale sen je viděti dobře vytopenou světnici, to znamená
milování dvou osob, a šéfová se vrtěla na židli a tak jsem jí
pošeptal, ale nejmilejší je sen, kterak se dva voli trkají, to že
je opravdové štěstí v lásce, a hned jsem dodal, já že jsem na to
doplatil, že jsem měl z toho vošklivou nemoc a že jsem byl na léčení
v Brzadíně, a šéfová hned odsedla a šahala mi do kapsy pro ty
egyptky, ale já jsem řekl, dámo, co se jednou dá, to se z ruky
nevydá, a ona to uznala a dala mi na cestu štamprli a děkovala, že
už taky takovou nemoc měla, že jsem ji předem laskavě upozornil, tak
jsem šel do Uránie s jednou mlíkařkou, hráli tam židovskej kousek
na horním náměstí, jaký trápení měl nějakej Ahasver, ta mlíkařka mi
pořád lízala uši a ptala se mi, jestli bych si ju vzal? povídám, ale
jo, ale já ještě nejsem od vojny a jednak jsem slabej na prsa, že
ale mívám sny, v kterejch se mi zdává o kanárkovi zavřeným v kleci,
a to podle Anny Novákový znamená, že navždy budu stižen touhou po
svobodě, a ta mlíkařka mi šeptala, o jé, s vámi bych to chytila! a
vlasy jí voněly mlíkem a vanilkou, třetí den nato jsem jel do
Jugoslávie k moři, ach tam byla vichřice, to šílenství přírody,
který když se mužskýmu vrazí do poklopce, tak začne bejt spisovatel,
vlny jako náš barák, až na cestu to vyhodí lodičku a kamení hrká a
drolí se ze skály, taková mořská bouře převalí i vagón, odnese do
moře lidi i s oslama, jak se vracejí z vinic, to se dělají takový
sloupy vody, jak věže, a my vojáci jsme měli bídu a hlad,
panenkomarjá! žrali jsme mrtvý rybičky a armáda tak poklesla na
duchu, že jsme chodili žebrat, na kasárnách byl zlatej nápis:
Vojárna Krále Jusupa, ale obrlajtnant vyškraboval kotel od kukuřice
a byl to obrlajtnant, to tak vidět generál Zelikowski, ten by ho
pošlohal rákoskou, jeden fešák židáček si vzal lakovanej pás a dal
mi zlatku, abych mu vypucoval kvér, že půjde navazovat mezinárodní
styky do města, pak přišel zupák Brčul, hovado dva metry a samá
zlost, a kde je židák? povídám, že šel do grádu, a ten zupák začal
nadávat, jebem ti boga a kurec na drobnj! a že freiher von Wucherer
zakázal lajdat po grádu, a pak si lehl do židáčkovy postele, a po
půlnoci ten přichází od holek, celej říčnej, ale zupák Brčul
vyskočil a zkopal ho a ten se válel po zemi v extrovní uniformě a
hned musel na vachu, a já když jsem ho šel ablézovat ve větrný tý
noci, tak odstával od kmenu stromu v koutě dvora, oběsil se na tom
lakovaným páse, to chlapi dneska nevědí, vykládal jsem to v Libni,
ale šoféři se mi smáli, závodili z hrdlořezskýho kopce
stojedenáctkama, jak jeli dolů, byla sobota poledne, zubař se vracel
pro deštník, kterej si zapomenul, strkal klíč do svý ordinace, ale
stojedenáctce prasklo péro a sjela do ordinace a celou ji odvalila
od toho klíče, a ten zubař tam stál a držel pořád ten klíč, to tak
vidět hrabě Zelikowski, generál známý svou surovostí, major
Michochovič pak vyplácel lénunk, tak měl peníze na stole, na
bankovkách musil mít kamínky, aby mu to vítr nesebral, a hned nás
napomínal, abysme ty peníze hned neprochlastali, ale koupili si
napřed knoflíky, vazelínu a nitě, a krajina tam byla krásná,
romantika jak v Jeruzalému, ty cesty pořád vzhůru se musely
opravovat, lidi se živějí ovesnejma plackama a vinice jsou tvrdý jak
beton, jedna Dalmatinka, která seděla v hájíčku a pásla vovce, jak
na obraze to tam bylo, ta hned zaútočila, jste, pane, svobodnej? a
já jsem přikývnul a ona hned poposedla a ukazovala mi, kde v
kterejch chalupách kdo umřel, ale já jsem musel jít cvičit s novejma
granátama, vypadá to, slečno, jak hruška, ze který místo stopky
čouhá šňůrka, cuksfýra nás učil s imitací počítat po vytržení tý
šňůrky do dvanácti a pak hodit, ale pak šel na záchod a nějakej
tachonýr mu podstřčil ten granát opravdovej, a když jsme to
opakovali, tak bác ho! cuksfýrovi to utrhlo ruku a ta ruka, jak
vyletěla voknem, tak dala facku hejtmanovi Tonserovi, kterej jel na
koni a salutoval, to i v letním biografu majitelovi se stalo, měl
železnou ruku, a jak kluci seděli na stromě a dívali se zadarmo, tak
majitel stoupl na židli a sekal po nich tou železnou rukou, až
padaly nažatý větvičky, pak doma, když chtěl dát klukovi tou rukou
pohlavek, vytrhla se z pantů a vyletěla voknem a porazila policajta,
kterej si špičatil tužku, aby dal pokutu, mně se ale stal ten
případ, že při raportu, když vyvolávali jména těch, který padli,
jmenovali i mě, i narození štymovalo, povídám, ale já jsem živej!
a dali mě k raportu a dostal jsem patnáct dní arest, že jsem mluvil
při raportu, kluci povídali, páni, tohle slyšet, seberu se a jdu
domů si lehnout, a až bude po válce, vyradýruju se z pomníku
padlejch, ale já jsem bejval rád před zrcadlem, žasnul jsem, jak mi
pasuje uniforma, jako by si vyšlo slunce na procházku, když jsem šel
na špacír, bledě modrou blůzu, černý kalhoty s červenejma
fasfulkama, lakovanej pás a poniklovanej bajonet, tu čepici se
zlatou portou, a že jsem neměl pod tou čepicí sečku, ale lavor
fajnovýho mozku, samý vrypy a závity jak Edison, ach ten Edison,
kterej vynašel přístroj, aby lidi nemusili chodit do divadla nebo
koncertu a mohli si to doma poslechnout v bačkorách, to je ten
fonograf, to, co předtím nebylo, seděl chudák na židli tři dny, a
myslel na ty šloušky do uší, to víte, slečno, i ta nejkrásnější žena
se nemůže vyrovnat slavnému muži, v Krakově mi jedna polská doktorka
poručila, abych se vysvlíkl, a lehla si na mě a poslouchala mi
srdce, měla studený ucho a povídá mi, co se pán tak rušá? tak jsem
jí vypravoval o evropský renesanci, jak pravej mužskej se klepe jak
nasolenej skokan, když vidí pěknou ženskou, proto hodně spisovatelů
zešílí z umění, kor když to chtějí zlepšit, rozsype se mozek na
ouhrabky a nikdo to už dohromady nedá, symfonista Ištván utrhl žalem
lustr a pro Edisona přišla nevěsta, ale on pořád špekuloval, pod
nohama skleněnou stoličku, aby ho nerušila zemská přitažlivost, a
teď přijde krásná nevěsta, když mu potom po smrti votevřeli mozek,
lavor šedivýho mozku, mně jedna kartářka věštila, kdyby mě malinkej
mráček neobestřel, velký věci bych udělal, nejen pro národ, ale pro
celý lidstvo, šáhla ta kartářka po mně a já jsem přepadl na houpací