Terry Pratchett
Temná strana slunce
1
„Pouhá předpověď.“
Ve světle falešného úsvitu se zvedl teplý východní vánek a rozvlnil suché stvoly rákosí.
Mlha nad močály vytvořila dlouhé stuhy, které se pomalu vlnily pryč. Malá stvoření, žijící jen v temnotě, se rychle zahrabávala do bahna. Kdesi v dálce, za stěnou barokních arabesek tvořených mlhou, zaskřehotal na ostrůvku plovoucích sítin noční pták.
Na jednom z velkých jezer nedaleko otevřeného moře zvedly své papírovité plachty tři smetanově bílé větromušle a pomalu vypluly vstříc nadcházejícímu přílivu.
Dom čekal těsně za příbojovými vlnami, dva metry pod zpěněnou hladinou, a z jeho umělých žáber stoupal tenký řetízek drobných bublinek. Uslyšel větromušle dlouho předtím, než je zahlédl. Vydávaly zvuk podobný skřípotu bruslí kdesi daleko na ledě.
Usmál se sám pro sebe. Bude mít jen jediný pokus. Některé z jejich překrásných úponků byly smrtelně nebezpečné. Taky by už nemusel mít žádnou další šanci. Nikdy. Celý se napjal.
A vyrazil vzhůru.
Když se zachytil tupé přídě a bleskově vyhodil nohy nahoru, aby se vyhnul doteku nebezpečných úponků, větromušle se divoce zakývala. Celý svět zmizel v záplavě pěnivé slané tříště. Kolem Doma proklouzla vyděšená stříbřitě lesklá rybka, ale to už ležel na horní části trupu.
Mušle jako by zešílela. Kývala kostěným stožárem ve velkých pomalých obloucích. Dom stěžeň chvilku pozoroval a lapal po dechu. Pak napůl vyskočil, napůl se přitáhl na velký bílý hrbol u základny stěžně.
Těsně nad ním proletěl stín a Dom se stačil odkulit právě včas. Špička stožáru vyryla do trupu hlubokou rýhu. Dom stěžeň následoval a podařilo se mu zachytit nervovou uzlinu, za kterou se přitáhl ještě dál kupředu.
Prsty hledal to správné místo. Konečně ho našel.
Mušle ukončila svůj bláznivý tanec na vrcholcích vln a s hlasitým plesknutím, při němž Domovi zachřestily zuby, dopadla dnem na vodu. Plachta se nejistě zakývala.
Dom dál svíral nervovou uzlinu, dokud se stvoření neuklidnilo. Teprve pak se postavil.
Dokud jste se nepostavili, nepočítalo se to. Nejlepší lovci dagonů dokázali mušle řídit jenom nohama. Jak jim záviděl a jak pozorně je sledoval z rodinné bárky v době slavností, když ve svitu jasně purpurové hvězdy „Hle-Proč“ vyplouvali v řadách po dvou či po třech na svých poloochočených mušlích na moře. Mladší muži na hřbetě větromušlí tančili, točili se, vyskakovali, žonglovali zapálenými pochodněmi a celou tu dobu svá živá plavidla udržovali pod dokonalou kontrolou.
Dom si klekl před nervovou uzlinu a řídil obrovskou polozeleninu zpět klikatými vodními cestami močálu, napříč akry lilijců a kolem plovoucích sítinových ostrovů. Tu a tam na něj z plovoucího sítí nepřátelsky zasyčeli modří plameňáci a s královským pohrdáním odkráčeli pryč.
Občas obrátil pohled k severnímu nebi a hledal ve vzduchu výmluvné tečky. Korodore ho nakonec najde, ale Dom si byl celkem jistý, že ho neodveze ihned. Pravděpodobně na něj bude nejdřív několik hodin jen shovívavě dohlížet, protože, konec konců, i Korodore byl kdysi mladý. Dokonce i Korodore. Zatímco babička vypadá, jako by ji bylo osmdesát, už když se narodila.
Kromě toho, Korodore bude mít na paměti, že se Dom zítra stane prezidentem a tím úředně i jeho nadřízeným. Dom ale pochyboval, že to Korodoreho ovlivní v rozhodování. Starý brach Korodore vychutnával povinnosti, jen když byly přísné…
Dom se pyšně usmál, když větromušle hladce prořezávala tichou hladinu. Teď už mu nemohou rybáři říkat černoruka, i když ještě není plnoprávný zelený. Poslední zasvěcení lovců dagonů se mohlo odehrávat jen pod mořem, za měsíční noci, kdy z mořských hlubin vyplouvají dagoni a své škeble, ostré jako břitva, rozevírají dokořán.
Mušle narazila na porost sítí a Dom lehce vyskočil na břeh, zatímco své plavidlo nechal plout v malé laguně. Před ním se tyčila Žolická věž, která dominovala západnímu obzoru. Pospíchal kupředu.
Hle-Proč už vyšla a zalila štíhlou pyramidu růžovým světlem. Z porostu sítí u jejího úpatí se už mlha vytratila, ale její vrchol, čnící osm kilometrů nad hladinu moře, se ztrácel ve věčných mračnech. Dom si klestil cestu sítím a rákosím, až zůstal stát necelého půl metru od hladké, mléčné bílé stěny.
Nesměle natáhl ruku.
Před nějakým časem se stalo, že Hrsh-Hgn, který si vzdáleně uvědomoval, jak těžko stravitelné mohou být pro hocha v Domově věku nekonečné lekce z planetární ekonomie, vypnul výukové zařízení. Donesl svou kopii Sub-Lunarových Galaktických kronik a vyprávěl mu o Žolicích.
„Jmenuj mi rassy, které jssou Lisstinou humanoidních práv klassifikovány jako lidsské,“ začal.
„Phnobové, lidé, droskové a První Sirijský banka,“ vychrlil ze sebe Dom. „Kromě toho, podle doložky a) článku jedna se toto pojmenování může vztahovat i na roboty páté třídy.“
„Tak jesst. A další rassy?“
Dom je vypočítával na prstech. „Creapiiové jsou rasa lidem nadřazená, roboti čtvrté třídy rasa podřízená, Sluneční psi nezařazení.“
„Ssprávně. Dál.“
„Těmi ostatními rasami si nejsem jistý,“ připustil Dom. „Joviáni a ostatní. Nikdy jsi mi o nich nic neřekl.“
„To není potřeba. Jssou velmi zvláštní a velmi vzdálení, abyss věděl. Neužíváme sspolečný prosstor. Věci, které lidé považují v rámci lidsských rass za univerzální — pocit vlasstní totožnossti například — je výhradním produktem teplokrevné a dvojnohé vývojové větve. Ale všech dvaapadessát zatím objevených rass sse objevilo v possledních pěti miliónech sstandartních let.“
„To jsi mi vykládal už včera,“ přikývl Dom. „Sub-Lunarova teorie o Galaktické inteligenci.“
Pak mu phnob začal vyprávět o Žolicích. První věž Žoliků objevili creapiiové a když selhaly všechny pokusy o její otevření, shodili na ni černodutinnou základní materii. Později byla věž nalezena nedotčená. Bohužel, jak se zjistilo, při tomto pokusu byly zničeny tři sousední hvězdné systémy.
Phnobové nikdy žádnou Žolickou věž nenašli; jednu totiž znali od nepaměti. Věž na Phnobisu, která se ve svém věčném závoji mračen zvedala z moře, byla příčinou a základem víry Frss-Gnhs, která se na jejich planetě rozšířila masově. Frss-Gnhs znamená doslova Pilíř vesmíru.
Zemští kolonisté jich našli sedm, jedna z nich se například vznášela v pásu asteroidů starého slunečního systému. A tehdy byl založen Úřad Žoliků.
Mladé rasy lidí, creapiiů, phnobů a drosků zjistily, že na sebe upírají užaslé oči napříč vesmírem, posetým památkami na rasu, která vymřela dávno předtím, než vznikly rasy humanoidní. A z toho úžasu se zrodily legendy o světě Žoliků, o tom zářivém a vytouženém cíli, který měl v budoucnu lákat dobrodruhy, blázny a lovce pokladů a nedat jim spát po celá světelná staletí…
Dom se dotkl věže. Ucítil slaboučké zašimrání a pak náhlý nával bolesti. Uskočil nazpět a zuřivě si masíroval prsty, aby do mrazem zkřehlé ruky vrátil cit. Věže byly vždycky nejchladnější v poledne, kdy pohlcovaly teplo a měnily je na chlad.
Dom začal věž pomalu obcházet a cítil, jak až k němu doléhá chlad vyzařovaný její stěnou. Když zvedl hlavu, zjistil, že vzduch tak na třicet centimetrů uvnitř věže tmavne, jako by světlo bylo pouhý plyn, který je nasáván dovnitř. Nebylo to logické, ale budilo to zvláštní, skoro umělecký dojem.