Známá tvář zmizela. Jen ve vzduchu po ní zůstala viset slova: „Cožpak já vím? Je to tvůj sen.“
Objevil se Hrsh-Hgn, který zůstal stát před známou obrazovkou.
„V nekonečném vessmíru je možné vše, včetně toho, že vessmír neexisstuje,“ zasykl. „Když tuto teorii rozšíříme a doplníme diagramy, zjisstíme, že —“
Dom sám sebe slyšel říkat: „To není žádná teorie, To je pouhopouhá hypotéza.“
„Ah, varuj sse paradoxů!“ zahrozil mu phnob prstem.
„Jakmile jednou vypusstíš do vessmíru paradox a necháš ho řádit, máš poyit.“
„Poyit?“
„A dovol, abychom navíc vzali v potaz —“
Najednou se objevil Isaac a v neprůhledné mlze vydával zvuk měkkých pantoflí, které se šoupají po hladkém podkladu.
„Svatá dobroto, mohou do tohohle snu vstoupit i roboti? Nebo ti musí zůstat někde vzadu, v druhořadém snění? Podívejte, šéfe, zápletka je taková: Vy jste dědičný prezident samotné Země, ale kvůli palácovému převratu vás poslali sem a —“
„Ne,“ zamítl Dom pevně tuhle teorii. „Tohle není správné.“
„Ne, je to jinak. Vy máte ten vrozený talent divokého dobyvatele, což je výsledkem mnoha generací pečlivě sledovaného dědičného křížení a jediné, co musíte udělat, je dát pokyn a zuřivé hordy zaplaví —“
„Ne, já ne. Zkuste vedlejší dveře v nekonečnu.“
„Tak ne, dobrá, vesmír ve skutečnosti neexistuje — to už před vámi asi neutajíme — existuje jen ve vašich představách, a tak se tenhle tajný spolek — pojmenovaný Rytíři nekonečna — oni se rozhodli —“
„Zkus to v nějakém jiném vesmíru, robote.“
„No prosím, když to tedy chcete slyšet rovnou a na plné pecky, vy vůbec nejste důležitý, ale máte ten magický náramek, který byl vyroben Bohem našeho vesmíru a On ho chce nazpět a vy musíte dát dohromady skupinku věrných a odvážných přátel, jako jsem třeba já, a vydat se na namáhavou pouť dlouhou mnoho světelných let, až do rozžhavených ohňů Rigelu a tam —“
„Hmmm.“
„Já se vás jenom pokoušel rozveselit, šéfe,“ robot vymáčkl z koutku oka rtuťovou slzu. „My, freudovská prodloužení osobnosti, máme také city a emoce, abyste věděl!“
Dome.
„Kdo jste?“
Dome, slyšíš mě?
„Slyším, co jste zač?“
Dome, jestli mě neslyšíš, vidíš aspoň něco?
Vidím?
Náznak zeleného svitu kdesi nad sebou spíš cítil, než viděl.
Dobrá, Dome. Teď jsi ve stavu pseudosmrti. Ty nevíš, co to znamená. Potřebujeme, abys s námi co nejpozorněji spolupracoval. Potřebujeme přístup k tvé nejvnitrnější paměti. Byl bys tak laskav a provedl určitá cvičení podle našich pokynů? Výborně. Nejdříve bychom potřebovali, aby sis v duchu vytvořil co nejpřesnější obraz sama sebe. Ukážeme ti, jak to máš udělat…
Uběhl dlouhý čas. Před Domovým vnitřním zrakem se vznášel on sám, přesná kopie Doma Sabalose. Tančila, zpívala a protahovala si svaly, které v něm budily spíš rozpaky, než pýchu. Hlas ho nutil, aby celý proces několikrát opakoval. A znovu.
Do jeho vědomí bylo pomalu vpouštěno pochopení věcí. Hlas patřil operátorovi nádrže, které se říkalo hajany. Nebo přesněji řečeno, celé řadě operátorů.
Dom kdysi viděl muže, které občas po zvláště divoké noci, plné zuřivých bojů s dagony, vynášeli z nemocničních vorů. Vždycky měli zavřené oči a zatímco si pomalu protahovali svaly nově narostlých zelených končetin, jejich tváře se nevědomky přihlouple usmívaly pod vrstvou bledé vyživovací kapaliny v záchranné nádrži. Nyny bylo jedním z těch vynálezů, jejichž tajemství si Protitoč nechával jen pro sebe. Chirurgové říkávali, že když z celého člověka zůstane alespoň droboučký pláteček mozku, který nazývali mamuš, dá se z něj zbytek těla…
Ne!
Dom si to promyslel znovu. Cítil, jak v muži ovládajícím nádrž narůstá panika. Dom si zkoušel klást otázky. Temnota začala mizet a rychle se měnila v zelenavý svit a stav, v němž neměl náladu ptát se vůbec na nic. Ozval se nový hlas:
Mysli souvisle. Musíš dýchat. Ještě nám zbývá dobudovat dost věcí. Mysli na něco a v duchu si to říkej. Teď.
Ač nevzpomenut, zazněl v Domově mysli Zelený Otčenáš, který stoupal kamsi vzhůru a připomínal mu dětství. Jako malý chlapec vždycky před spaním odříkával modlitbičku a pod deky na své posteli vklouzl teprve tehdy, když dořekl její poslední větu, která zněla: „Bůh opatruj domácí roboty,“ a dodal ona dvě slova.
Rychle si jej přeříkal. Jednotlivé věty mu připadaly jako nesmyslný blábol; minulá staletí všechna slova pokroutila k nerozeznání, ale stále ještě z nich prýštila síla.
Výborně.
Výborně.
Dom horečnatě pokračoval a vychutnával ta nic neříkající slova:
V nastalém tichu se ozval operátor regenerační nádrže. „Dome, teď už máš hlasivky. Dýcháš. Vybudoval sis ústa. Určitě je něco, co bys hrozně rád udělal.“
Dom strašlivě vykřikl.
Prohlížel se v obrovském nástěnném zrcadle. Všechno měl na svém místě a všechno fungovalo. Hajany, které využily informací z jeho paměti, zduplikovaly nehty, zuby, všechny vzorce DNA a dokonce odstranily jizvu, kterou měl na hrudi od dobrodružství v močálech. Dom se na tom místě nespokojeně poškrabal a vzpomněl si na svůj útěk mezi sítinami.
Pokojem přešel s tichým vrzáním Isaac a podal mu šaty. Dom se pomalu oblékl.
K jedné změně ovšem došlo. Předtím byl uhlově černý a decentně holý, což byl důsledek silného ultrafialového a taninového záření Hle-Proč. Teď měl vlasy do pasu a vlasy, stejně jako celý zbytek jeho těla, byly zabarveny do zelena.
Sebevědomý malý creapiijský doktor, který byl přednostou oddělení nemocničních regeneračních nádrží, mu to opatrně vysvětlil, přičemž předvedl výjimečné znalosti slovníku hovorového džangliku. Ale bylo známo, že creapiiové dokáží velmi snadno převzít způsoby a chování ostatních ras.
„Naše zařízení se jmenuje hajany. To vám ale samozřejmě nemusím říkat. Kdysi jsem jezdíval na nemocniční lodi, ale od těch primitivních regeneračních koupelí, které byly schopny doplnit kus nohy nebo ruky, jsme se dostali hodně daleko.
V každém případě, pane prezidente, to, v čem se teď nacházíte, můžeme po právu nazývat žijícím lidským tělem. Ve skutečnosti je to nesmírně složitý biologický organismus pod vaší kontrolou. Mohu vám zaručit, že se podobá vašemu tělu z větší části i na úrovni atomů. Bude mít samozřejmě některé přednosti — tak například mnohem lepší odolnost proti vysokým teplotám a záření… ah, ano, ve vašem věku by mě spíše překvapilo, kdybyste se na to nezeptal. Jistě, vaše děti budou ve všech směrech zcela normální a lidské —“ a doktor pronesl až překvapivě přiléhavý obscénní vtip. „Ale dejte si pozor, aby tady nedošlo k nějakému nedorozumění. Teď jste to vy, ne nějaký podivný cizí sliz. Ta barva? To je otázka pigmentačních schopností nyny, bohužel… vraťte se mi, hm, tak za deset let, a já vám dokážu vypěstovat tělo bez jediného zeleného flíčku. A co se týká vlasů, no… naprostý nedostatek ochlupení ještě nepatří ke genetickým znakům protitočanů. Je mi líto, ale v tomto stádiu si pořád ještě nemůžeme nijak zvlášť vyskakovat, zatím je to čistě účelové zařízení.