Ještě než odejdete, pane prezidente, rád bych vám ukázal nemocnici. Jsem si jistý, že by se s vámi ráda pozdravila i většina personálu, hm, myslím samozřejmě neoficiálně. Co se mě týče, jsem pyšný, že jsem si s vámi mohl potřást manipulačním chapadlem.“
Dom si upravil vysoký vázankový límec a otočil se.
„Jak vypadám?“
„Zeleně, šéfe,“ odpověděl střízlivě Isaac. Ukázal na malý plastikový kufřík.
„Támhle je nějaká kosmetika, šéfe, pleťové barvivo a tak dál. Poslala to vaše matka.“
Dom se znovu otočil k zrcadlu a přejel si světle zelenými prsty po tváři. Hajany se pokusily napodobit jeho tělesnou pigmentaci, jak to jen šlo, ale přesto vypadal, jako kdyby alespoň rok držel mědí obohacenou dietu. Zatímco se zotavoval, sledoval sám sebe ve zprávách. Rybáři už vyjádřili svou pýchu nad prezidentem, který je celý zelený, a jak se zdálo, ani v nejmenším jim nevadilo, že to není následkem odvážných činů na moři. Komentář jeho matky však v náznacích říkal, že se tato skutečnost jistě dost nevhodně dotkne většiny mimoplanetárních potentátů.
„Beng aby je vzal!“ řekl nahlas. „Pendrek na nich záleží. A kromě toho — zelená je svatá barva!“
Když vyšel Dom, následovaný v diskrétní vzdálenosti Isaacem a skupinkou zaměstnanců v bílém z malé nemocnice, postavila se u vchodu do pozoru šestice členů bezpečnostní gardy.
Vedle nich čekal Hrsh-Hgn. V ruce svíral vysokorychlostní molekulový termopal a tvářil se přihlouple.
„Moc ti to sluší,“ uchechtl se Dom.
„Já jssem pacifissta, jak sse na filozofa patří, a tohle je barbarsství.“
Nastoupili do prezidentské jachty, ke které se hned po startu připojilo pět aeroletů.
Dom upíral nevidoucí pohled na mořskou hladinu.
„Kdo nastupuje na místo Korodora?“ zeptal se po chvíli.
„Darven Samhedi z Laothu.“
„To… to je dobrý člověk.“ Jenže být velitelem bezpečnostní služby na Protitoči vyžadovalo něco víc, než jen obyčejné schopnosti. „Přijmou ho phnobové?“
„Říká sse o něm, že několikrát dal najevo ssklony k tvarissmu. Uvidíme,“ Hrsh-Hgn se podíval na Doma. „Ty jssi měl Korodora rád.“
„Ne. On se vyhýbal všem projevům přátelství, ale… víš, ať se dělo cokoliv, byl vždycky tam, kde měl být, rozumíš?“
„Jistě.“
Dom se otočil na sedadle a podíval se na Isaaca.
„A jestli řekneš jediné uštěpačné slovo, robote, tak…“
„Ne, šéfe. Několikrát mě napadlo, že lord Korodore byl trochu příliš zamilován do miniaturních kamer a špionážních hračiček, ale to bylo jeho zaměstnání. Byl to fajn chlap. Je mi to líto.“
Před čtyřmi měsíci se mě někdo pokusil zabít, pomyslel si Dom, a Korodore při tom přišel o život.
Musím zjistit proč.
Když skupina přistávala u druhého sabalovského domu, vál slabý vítr a unášel s sebou drobný déšť. Kopule ležící nedaleko středu Tau City byla malá a obehnaná vysokou zdí. Přišla ho přivítat dokonce i lady Vian, zabalená v těžkém plášti, a na tváři jí pohrával o něco šťastnější výraz než obvykle. Ten ovšem pouze naznačoval, jak je ráda, že už se mohla vrátit zpět do města. Tau sice nebylo nijak zvlášť kosmopolitní, ale přece jen v něm byl život i společnost mnohem pestřejší, než v rodinných kopulích Sabalosů.
„To je velmi nevhodná barva,“ zněla její první slova.
Obědvali v malé jídelně. Na druhém konci stolu seděl Samhedi a několik starších příslušníků služebnictva a uctivě naslouchali jejich hovoru. Joan se ze slušnosti zeptala na několik nepodstatných věcí týkajících se nemocnice a ponořila se do mlčení.
Vian upřela pohled na syna. „Proč nevyzkoušíš některou značku té tělové kosmetiky?“
Dom zachytil pohled gardisty, stojícího opodál u stěny. Měl zelenou jednu ruku a po straně obličeje se mu táhl zelený pruh, který se na krku sléval s barvou jeho uniformy. Muž téměř neznatelně kývl hlavou a mrkl jedním okem.
„Mě se to takhle líbí.“
„To je perverzní marnivost,“ řekla Joan, „ale já s tebou souhlasím. Strakatého vnuka bych nesnesla, takhle je alespoň jednobarevný.“
Odstrčila talíř a dodala: „Kromě toho, zelená je svatá —“
„Zelená je barva pozemského chlorofylu, to je pravda,“ přikývla Vian, „ale tady jsou všechny rostliny modré.“
Joan rychle pozvedla zrak k symbolu sadhimismu, který zdobil strop kopule, pak ho obrátila ke své snaše a oči se jí zúžily. Dom je se zájmem pozoroval — až s přílišným zájmem, protože Joan to vycítila, pomalu složila ubrousek a vstala.
„Je čas,“ řekla, „na naši večerní modlitbu. Dome, ráda bych se s tebou sešla za hodinu ve své kanceláři. Promluvíme si.“
4
Dom vstoupil. Babička vzhlédla a pohybem hlavy ukázala na židli. Vzduch houstl kadidlem.
Velký, bíle vymalovaný pokoj byl dokonale prázdný, kromě stolku, dvou židlí, malé standartní kadidelnice a rohového oltáře. Nebylo to příliš nápadné, protože Joan dokázala vyplnit svou přítomností jakýkoliv prostor.
Z čelní stěny na ně shlíželo všudypřítomné Jediné přikázání, vyvedené třiceticentimetrovými literami.
Joan zavřela svou účetní knihu a začala si pohrávat s nožem, jehož rukojeť byla z bílé kosti.
„Za pár dnů bude pátek svátku Pečené duše a hned potom svátek Malých bohů,“ začala. „Přemýšlel jsi už o tom, kdy by ses chtěl připojit ke klači?“
„Moc ne,“ odpověděl téměř pravdivě Dom, který ve skutečnosti o své náboženské budoucnosti nepřemýšlel vůbec.
„Máš z toho strach, co?“
„Když to říkáš takhle, tak ano,“ přikývl Dom. „Je to jedno z nejdůležitějších a posledních rozhodnutí. Jenže já si občas nejsem tak docela jist, že sadhimismus zná všechny správné odpovědi, abys věděla.“
„To máš samozřejmě pravdu. Jenže klade většinu správných otázek.“ Na okamžik se odmlčela, jako by naslouchala nějakému hlasu, který Dom neslyší.
„Je to nutné?“ neudržel se Dom.
„Klač? Ne. Jenže podobný rituál ještě nikdy nikomu neublížil a samozřejmě se to od tebe čeká.“
„Je tady jedna věc, kterou bych si velmi rád přesně vyjasnil,“ řekl Dom.
„No prosím.“
„Babičko, proč jsi tak strašlivě nervózní?“
Odložila nůž a povzdechla si.
„Dome, jsou chvíle, kdy ve mě budíš neodolatelnou touhu ubalit ti pořádnou facku. Samozřejmě, že jsem nervózní. Co bys čekal?“ Opřela se na židli. „Dobrá, mám ti to vysvětlovat sama, nebo se budeš raději ptát?“
„Rád bych znal ten příběh celý. Myslím si, že na to mám svým způsobem právo. V poslední době se mi přihodila spousta věcí a já mám čím dál tím silnější pocit, že o tom ví každý, jenom já ne.“
Joan vstala a přešla k oltáři. Vytáhla se na něj, posadila se na horní desku, opřela se rukama a neuvěřitelně dívčími pohyby začala kývat nohama.