Kolem poledne se na západním obzoru krátce zaleskl strážný aerolet, který mířil k jihu. Dom ustoupil stranou a ukryl se ve vysokém trsu rákosí… A začal v duchu přemýšlet o tom, co tady, v močálech, vlastně dělá. Svoboda, to je ono. Poslední den skutečné svobody. Poslední šance vidět Protitoč, aniž má po každém boku příslušníka bezpečnostní gardy a všude kolem další ochranná zařízení a pomůcky. Naplánoval to do posledních podrobností, až k utlučení Korodoreho neodbytných hmyzích robotů, kteří ho, Doma, špehovali (samozřejmě pro jeho vlastní dobro) dokonce i v ložnici.
A teď se bude muset vrátit domů a postavit se tváří v tvář babičce. Začínal se cítit trochu hloupě. Zauvažoval o tom, co od věže vlastně čekal. Pravděpodobně pocit nesmírného kosmického úžasu, nebo snad možnost vcítit se do hlubin Času. V žádném případě ten zrádný, neblahý dojem, že ho někdo pozoruje. Bylo to stejné, jako když byl doma.
Obrátil se zpět k laguně.
Ozvalo se zasyčení rozžhaveného vzduchu, něco mu proletělo těsně kolem obličeje a narazilo do věže. V místech, kde to narazilo na podchlazenou stěnu, vykvetl tepelný výboj v kytici ledových krystalů.
Dom instinktivně skočil stranou, přešel do kotoulu, z toho se plynule zvedl na nohy a rozběhl se k vodě. Minul ho druhý záblesk a koule suchých semen těsně před ním vybuchla v záplavě žhavých uhlíků a jisker.
Potlačil neodbytné nutkání se ohlédnout. Co se týče sebeobrany proti vrahům a atentátníkům, školil ho Korodore nemilosrdně. To, že člověk zjistil, kdo je atentátník, byl zcela zanedbatelný úspěch, pokud byl atentát úspěšný. Korodore říkaclass="underline" „V tomto případě je cenou zvědavosti konečná zkušenost.“
Na okraji laguny se Dom bleskově přikrčil a vrhl se do vody. V okamžiku, kdy se nořil do zátoky, zasyčel vzduchem třetí výboj a přižehl mu hrudník.
Zaslechl obrovské zvony, které snad zvonily daleko na moři a nebo jen v jeho hlavě. Chladná zeleň byla uklidňující a plná bublinek…
Dom se probudil. Díky vštípenému instinktu však držel oči zavřené a opatrně zkoumal své okolí.
Ležel na směsici písku, slizkého bahna, suchého sítí a plžích ulit, což byl základ půdy skoro na celém Protitoči. Byl ve stínu a dunění přílivu se ozývalo velmi blízko. A zem pod ním se pohybovala, velmi jemně se kývala do rytmu vln. Vzduch byl cítit a chutnal po soli, a do vůně soli se míchal pach bahenního slizu, rákosového pylu a… ještě něčeho. Bylo to plesnivě vlhké, zatuchlé a velmi známé.
Něco sedělo pár centimetrů od něj. Dom opatrně pozvedl víčka a úzkou štěrbinou zahlédl malé stvoření, které ho upřeně pozorovalo. Zavalité tělíčko mělo porostlé růžovou srstí, která vyrážela z šupinaté kůže, a čenich byl velmi ubohým kompromisem mezi zobákem a chápavým nosem. Tvor měl tři páry nohou, z nichž ani dvě nebyly stejné. Byla to téměř protitočská legenda.
Za Domem někdo zapálil oheň. Pokusil se posadit, ale v tom okamžiku jako by mu na hruď někdo položil rozžhavenou tyč.
„Ojuvidno may psutivi,“ ozval se jemný hlas.
Pak se nad ním zjevila tvář, která snad vystoupila z nejstrašnější noční můry. Šedá kůže jí visela ve velkých záhybech pod očima, které sice byly čtyřikrát větší než oči lidské, ale zato měly v bělmu zorničky velikosti špendlíkové hlavičky. Velké ploché uši byly obráceny k Domovi. Zápach plísně byl ochromující. Tvář doplňoval pár obrovských slunečních brýlí.
Phnob se pokoušel mluvit džanglikem. Dom zmobilizoval všechny své znalosti a odpověděl mu v strašlivě kostrbaté phnobštině.
„Hleďme, on je učený,“ odpověděl phnob suše. „Jmenuji sse Fff-Shs. A ty jsi prezident Ssabaloss.“
„Až od zítřka,“ zasténal Dom. Zamrkal, když ho zasáhla další vlna bolesti.
„Ah. Jisstě. Ssnaž sse vyhnout všem prudkým pohybům. To zranění jssem ti ošetřil. Je to jen škrábnutí na ssamém povrchu.“
Phnob vstal a zmizel Domovi ze zorného pole. Malý tvoreček nepřestával ležícího Doma soustředěně pozorovat.
Dom pomalu otočil hlavu. Ležel na mýtině uprostřed jednoho z malých plovoucích ostrůvků, kterých se po vodních cestách močálů pohybovalo bezpočet. Tenhle se taky pohyboval, zajímavé ovšem bylo, že proti větru. Odněkud zpod husté směsi rákosu a sítí se občas ozvalo hluboké zahučení motoru poháněného deuteriem, což znamenalo, že je to až neuvěřitelná starožitnost.
Nad mýtinou byla natažena hrubá maskovací síť a dokonale ji zakrývala před případným vzdušným průzkumem. Vzhledem k motoru a doplňkovým zařízením, ukrytým pod silnou vrstvou přírodního materiálu, by ostrůvek jinde nedokázal své tajemství uhájit ani před dost ledabylým pátráním, ale podobných zelených útvarů pluly v lagunách celé statisíce. Kdo by je dokázal všechny prohlédnout?
V Domově hlavě se začalo formovat určité rozhodnutí.
Phnob prošel kolem a Dom viděl, že si v zamyšlení přehazuje nedbalými pohyby z ruky do ruky tsurijský nůž se dvěma čepelemi. Dom byl nahý jako nemluvně, jen tu a tam se na jeho černé kůži bělaly zaschlé nánosy soli.
Zdálo se, že phnoba Domova přítomnost uvádí poněkud do rozpaků. Občas se zastavil, zažongloval nožem a vrhl na Doma upřený pohled.
Oba současně zaslechli vzdálené sviš-sviš aeroletu. Phnob se vrhl stranou, zvedl kus sítinové země a zastavil motor, takže ostrůvek začal okamžitě zpomalovat. Pak se dalším skokem vrátil k Domovi a přitiskl mu na hrdlo nůž.
„Ani hlássek,“ zasykl.
Leželi nehybně, dokud aerolet nezmizel v dálce.
Phnob byl pašerák pilacu. Když se z hlubin moře vyvalily obrovské mušle, vyplouvali s povolením rady Protitoče lovci dagonů na moře po tisících, aby za svitu měsíce uloupili perlorodým pilacům jejich perly. Používali záchranná lana, kožený tělní krunýř a složitá pomocná zařízení — jako plovoucí tovární ostrov, který byl vybaven například i nemocnicí. Pro tu byla uťatá ruka drobností a ani mrtvý nemusel vždy zemřít, pokud ho někdo do nemocnice dopravil včas.
Pak byli ještě jiní rybáři. Ti vyměnili bezpečí a relativní pohodlí za podivnou hřivnu vzrušení a smířili se s tím, že cenou, kterou platí za nelegálně získané bohatství, je dokonalý nedostatek možností ho utratit. Bylo jejich pravidlem pracovat osaměle a bez výjimky to byli zkušení lovci. Všechno, co vyrvali moři, bylo jen a jen jejich. Rada proti nim občas rozpoutala kampaň a podnikla několik nepříliš důrazných pokusů zabránit pašování pilacu na cizí planety. Zajatí pašeráci už se nezabíjeli, to by bylo proti Jedinému přikázaní, ale Dom si myslel, že alternativní trest byl pro tvory jejich povahy horší než smrt, se kterou denně koketovali. To znamená, že ho pašerák zabije.
Phnob vstal, ale při tom neustále držel nůž za těžší, kupředu obrácenou čepel.
„Proč tady jsem?“ zeptal se pokorně Dom. „Poslední, co si pamatuju…“
„Plaval jssi tiše a mírumilovně mezi liliemi a na prssou jssi měl pruh vypálený sstřelou z termopalu. Od čassného rána sse po nebi hemží bezpečnosstní aerolety. Zdálo sse, že po něčem pátrají. Možná po nějakém zločinci? Naplnila mě zvědavosst a vytáhl jssem tě.“
„Díky,“ řekl Dom a pomalu se zvedl do sedu.
Pašerák pokrčil rameny, což bylo u jeho kostnatého těla s vysoko posazenými rameny velmi výrazné gesto.
„Jak daleko jsme od věže?“