Když je Dom míjel, jedno ze štěňat ze sebe vydalo unavené zakničení, udělalo na svých pahýlovitých nohách pár neohrabaných kroků a pak znovu zaujalo svou roztouženou pozici.
Slunce 82 Erandini rychle stoupalo k poledni.
Stanice robotů byla na vzdálenějším břehu jezera, pravděpodobně proto, že jezero bylo jedním z mála orientačních bodů Pásu. Dom se rozhodl, že to zkusí tam. Chatogastr někde být musel.
Na okamžik se zastavil, napil se vody a snědl studené stehno jakéhosi nelétajícího ptáka, pozornost lodního autovaru. Vzduch byl teplý a jarní. Neustávající zvuk žvýkání, provázející skupinu slunečních štěňat, která si vypásala svou cestu kolem světa, poskytoval příjemnou zvukovou kulisu.
Vzduch před Domem zasyčel. Objevila se malá kovová koule, kus před ním se zastavila a zůstala viset na svých antigravech. Chvíli Doma pozorovala a pak se z ní vysunula ústa.
„Předpokládám, že patříte k pohyblivé inteligenci typu B, řekla koule. „Podle předpovědi dojde k Popraskotu v této oblasti během deseti minut. Oblečte si ochranný oděv, nebo vyhledejte podzemní úkryt!“
Pak se zvedla o něco výš a vrhla se k severu, přičemž ze sebe neustále vyrážela hlasité výkřiky. „Popraskot! Popraskot! Varujte se vajec!“
„Hej!“ vykřikl Dom. Koule se vrátila.
„Co je?“
„Nerozumím.“
Kouli chvilku trvalo, než jeho informaci strávila. „Jsem mozek první třídy,“ oznámila mu nakonec. „Vyhledám zdroj příslušných informací.“
Znovu zvýšila rychlost. Její cestu značily neustále se vzdalující výkřiky: „Varujte se vajec!“
Dom se za ní chvilku díval a pak pokrčil rameny. Ostražité se rozhlédl kolem a od pasu vytáhl paměťový meč. Většina ze slunečních štěňat, přesněji řečeno všechna kromě těch na nebi, se pohodlně rozvalovala v zelené trávě a přežvykovala. Scéna působila neobyčejně idylicky.
O půl světa dál, nad lesklou vrstvou ovzduší, začal Popraskot. Na oběžné dráze se shromáždili sluneční psi. Nakladli vejce. Inkubační doba teď přicházela do své poslední fáze.
První vejce se s řevem řítilo přehřátým vzduchem a přední oblina skořápky za sebou nechávala žhavou stopu. Nakonec na špičatém konci popraskala a otevřel se první padák. Jen o zlomky vteřiny později kolem prvního vejce vykvetly na všech stranách další kopule bílých membrán.
První vejce dopadlo na zem, kde mělo setrvat následujících deset let, sto šedesát kilometrů severně od Doma. Přehřátá skořápka vybuchla a rozpadla se na tisíc kusů, které požaly trávu na mnoho metrů kolem…
Druhé dopadlo na západ od jezera. Skořápka explodovala jako puma a do ruda rozžhavené úlomky zasypaly skupinu štěňat, která teď ležela díky prastarému vrozenému instinktu v bezpečné poloze — hlavou směrem od dopadu vejce — a mohutnými, polštářům podobnými předními tlapami si přikrývala hlavu.
Zpoza jednoho z nich se ozvala phnobská kletba.
8
Dom obrovskými skoky kličkoval po pastvinách. Všude kolem něj svištěly kusy skořápek. Na jednom rameni, v místě, kde ho škrábl letící střep, měl dlouhou popáleninu, a jen díky neuvěřitelnému štěstí mu úlomek neuťal hlavu.
Zem mu najednou najednou zmizela pod nohama a hluboko dole se objevila hladina jezera. Bylo nejen obrovské, ale také chladné a pravděpodobně bezpečné. Popohnal sandály a přímo z letu se otočil tak, aby padal střemhlav do vody. Letěl z velké výšky a potopil se velmi hluboko. Otočil se v záplavě bublin a vyrazil k hladině. V uších mu zvonilo. Jenže se nevynořoval, ale dál klesal.
S úžasem a nedůvěrou ucítil, že došlápl na dno jezera. S vypoulenýma očima vnímal, jak se mu voda kolem nohou zahřívá, když se ho sandály pokoušely neúspěšně zvednout ode dna vzhůru. Dech mu došel, plíce praskaly a nakonec se nadechl vody.
Byl v hloubce několika metrů. Dýchal vodu. Nadechl se znovu a pokoušel se o tom nepřemýšlet.
Voda je obohacena velkým množstvím kyslíku. Neutopíš se v ní.
Zírala, na něj velká stříbrná ryba, která vzápětí máchla ocasem a zmizela. Kolem nohou mu proběhlo něco jako desetinohý krab.
Neboj se.
Byl to zvuk. Něco na něj mluvilo.
„Takže ty musíš být Chatogastr.“ Dom upřel pohled do kalné vody. „Hledali nějaké vodní stvoření, ale hledali jen v mořích. Nevidím tě.“
Jsem tady. Uvažuješ ve špatných pojmech.
Voda zazářila hvězdami. Pomrkávaly nahoře, dole, na všech stranách. Stále cítil, jak mu kolem nohou víří voda, ale všechny ostatní smysly mu říkaly, že stojí a dýchá v mezihvězdném prostoru. V hlubokém vesmíru. Ve středu hvězdné mlhoviny.
Ne, to je střed galaxie.
„To je jen iluze.“
Ne, to je paměť. Dívej se.
Ve středu galaxie, kde se hvězdy jedna druhé dotýkají rameny a mezihvězdné vzdálenosti se měří ve světelných týdnech, se črtala jedna planeta, která tonula v divoké záři tisíců sluncí. Byla z vody.
Její střed se nazýval Voda IV, třetí nejpodivnější látka ve vesmíru, a její povrch vřel. Dom pozoroval, jak se mu v mozku s nezadržitelnou úporností vznikajících krystalů tvoří fakta.
Po několik tisíc let planeta poletovala vesmírným nebem po těch nejneuvěřitelnějších oběžných drahách, zářící duha z páry, kterou tlak fotonů vytvaroval do podoby obrovského zjevení. Pak vybuchla.
Dom se přistihl, jak se vyděšeně krčí. Záplava bublajících kapek vody, celé moře vody vyletělo z epicentra exploze a proletělo kolem něj, zahaleno oblakem páry na cestě k okraji galaxie.
A věděl s jakousi dokonalou jistotou, že ten horký vlhký svět dal vznik životu. Byl to svět, který nevěděl vůbec nic o Žolicích. V horké vodě se spojily naprosto nepravděpodobné složky, vytvořily naprosto nemyslitelné molekuly a…
„Ty jsi jezero,“ řekl Dom.
To je ono. Jak se má můj starý přítel Banka?
„Ještě před několika dny se měl dobře,“ odpověděl Dom. „Hm, vyhýbáš se veřejnosti?“
Ale vůbec ne, jen mám rád své soukromí. Banka byl jediná životní forma, která byla v celém širém okolním vesmíru, když jsem sem dorazil. Sluneční psi mě znají, vědí o mně. Jenže já jim pomáhám, starám se o jejich štěňata a oni o mně mlčí.
„Staráš se o jejich štěňata? Ty musíš být telepat.“
Ne v tom smyslu, jak to chápeš ty. Ale většina živých organismů se skládá převážně z vody a já jsem celý voda. Pijí mě a já se stávám jejich součástí — tak jako jsem součástí tebe. Osmóza, rozumíš? Doufám, že se tě to nedotklo?
„V žádném případě,“ zavrtěl Dom hlavou. Vykopl ze dna jezera oblak zvířeného bahna a pokoušel se přesvědčit, že se mu to všechno nezdá.
Před osmi našimi dny za mnou přišel posel od Banky. Banka je kámen, já voda. Vládne mezi námi porozumění.
Dom se usmál. „Neexistuje nějaká pověst o inteligentním slunci, které žije někde směrem ke galaktickému severu?“ zeptal se.
Ano, ale není to jen pověst, je to pravda. On je velice zvláštní. Právě začínáme s pátráním po inteligentním plynovém mraku, abychom doplnili kvartet živlů. No, Banka mi prostě oznámil, že mi posílá osobu, která by mi měla pomoci s rozšiřovacím programem.