Převozní loď se mírně zakolébala a na jedné straně kabiny se odsunula část stěny, za kterou se objevilo ústí kruhového šedého tunelu. Přátelský kovový hlas je vyzval, aby jím prošli. Dom opatrně vykročil jako první.
Zvuk, který zaslechl, ho zasáhl jako rána palicí. S nevěřícím výrazem se rozběhl kupředu.
Bylo to moře.
Jeho Srstnatost CReegE + 690° popojížděl po pláži na svých pestrobarevných pásech. Byl velký, mnohem větší než creapiiové nižších řádů, kteří žili na Protitoči. Jeho vejcovitý oděv měl barvu zlata. Po boku mu poskakoval koloušek a na manipulačním chapadle seděl malý modrý ptáček. Jeho Srstnatost se zastavila těsně za hranicí příboje a trpělivě čekala.
Dom cítil, jak se nohama dotýká písečného dna, a začal se vlnami brodit ke břehu. První úžas nad podobou creapa už byl pryč. Dom věděl, že stojí tváří v tvář stvoření, které patří k vůdcům nejpokročilejší rasy inteligentních bytostí, rasy desetkrát starší, než lidský rod. Bylo by ho zajímalo, jestli se na něj ten bezvýrazný ovoid vůbec dívá. A jestli ano, co vidí?
Pancéřované chapadlo mu podalo ručník. Byl z froté a voněl citrony.
„Příjemná koupel?“ hlas mluvící sametovým tenorem se zhmotnil zdánlivě odnikud.
„Děkuji, ano.“ odpověděl Dom. Otevřel ruku a ukázal creapovi malou purpurovou lasturu.
„Trivia monarcha sinistrale,“ řekl creap. „Protitočský inkoustovec penízkový. Krása je v jednoduchosti. Jak se ti líbí můj oceán?“
Dom se ohlédl zpět k vlnám. Příboj byl padělaný. Obzor — dokonalá iluze — ohraničoval moře sto metrů od břehu. Umělé slunce se koupalo v teplé oslňující záři, která byla pravá. Na západním obzoru visela v náznaku červánků Večernice.
„Přesvědčivý,“ odpověděl.
Creap se příjemně zasmál a vedl ho pomalu po pláži.
V prostoru bylo víc země než vody. A jako u moře, i tady snad creap udělal chybu jen v přemíře velkorysosti. Na jednu stranu se táhla pláň s nazlátlou trávou, která v mírných vlnách sahala až ke vzdáleným horám. Hory byly křišťálově čisté a na jejich monumentálních vrcholcích by jistě našli důstojné sídlo sami bohové. Na druhé straně začínal prales. Z pukliny ve skále pramenil poměrně silný vodní proud a klikatil se hlubokým korytem, jehož písečné břehy lemovaly kořeny stromů. Nad vodou se zatřepetala vážka, jeden z těch velkých druhů z Nové Země. Mezi stromy se zelenal hustý trávník, posetý modrými zvonky hořců, Tu a tam byly v trávě vidět zaječí pěšinky. Nedaleko rostl trs voňavého fenyklu a mezi stromy na břehu potoka se vinuly liány. V dáli bylo vidět sopečný vulkán.
„Mám ti vyprávět o zadní projekci, ukrytých zařízeních a umělém zavlažování?“ zeptala se Jeho Srstnatost nevinně. Dom zhluboka nasál vzduch. Byl cítit deštěm.
„Myslím, že tomu tak docela nevěřím,“ odpověděl. „Kdybych začal kopat tady v té zemi, co bych našel?“
„Vrchní vrstvu úrodné země, pak starší vrstvu a v ní jednu nebo dvě pečlivě vybrané zkameněliny.“
„A pak?“
„Hm, skálu. Vápenec do hloubky tří metrů.“
„A dál?“
„No prosím, pryč s iluzí. Dále v tomto pořadí: technickou vrstvu potřebných mechanizmů, jeden metr monomolekulární mědi, slabý film zoxidovaného kovu a náznak matrixového pole. Mám jít ještě hlouběji?“
„To bylo dost hluboko, Vaše Srstnatosti.“
„Takže můžeme pokračovat v cestě? Musím nakrmit kapra.“
Později, když byla zlatá ryba sytá natolik, že přestala zvonit na malý mosazný zvonek, creap pokračovaclass="underline" „Musí pro to být důvod? Pak považuj za důvod třeba to, že studuji živou inteligenci. Pozemskou, lidskou inteligenci zvlášť. Už při tom, když to říkám, si uvědomuji, že u tebe pravděpodobně dojde k chybné interpretaci tohoto slovního spojení. Řekněme tedy místo toho, že když jsem se začal zabývat studiem Jednoty, rozhodl jsem se to udělat z lidského hlediska, chápeš? Je známé, že prostředí ovlivňuje a formuje vědomí a proto…“ mávl chapadlem v gestu, zahrnujícím moře, prales i vzdálené hory současně. „Samozřejmě by bylo jednodušší přesunout se na některý z lidských světů, ale už zdaleka ne tak pohodlné.“
Dom si násilím připomenul, že kdesi pod jeho nohama hoří přírodní výheň. Jenže creapiiové současně studovali řetězové hvězdy a ty chtěli studovat opravdu zblízka. Jeho Srstnatost mimo jiné také naznačil, že v současnosti probíhá na voru několik experimentů.
„Žolici?“ řekl creap. „Jistěže ti pomohu, pokud budu moci. Jsi náš první necreapiijský návštěvník. Slyšel jsi ve svém kulturním okruhu o nějakém proroctví, které by zahrnovalo zeleného muže s mořem v láhvi?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Dom a pak se náhle vyděsil. „Nějaké takové existuje?“
„Žádné, o kterém bych věděl. Jenže to spojení zní jako chléb a voda každého proroctví.
Musíš si uvědomit, že nejsme v situaci, abychom ti mohli poskytnout nějaké zvláštní rady, k takovému účelu potřebujeme několik desítek tisíc let pečlivého studia. Máš nějaké konkrétní otázky?“
„Creapiiové nebyli Žoliky.“
„Pravda. To však nebyla otázka, ale konstatování.“
„Tak dobrá. Vy jste nejstarší ze všech ras. Nemůžeme počítat Chatogastra nebo Banku, to jsou jen jednotlivé organizmy. Z toho částečně vyplývá, že vy se Žolikům pravděpodobně nejvíc podobáte. Tedy duševně, myslím. Ne, vlastně ani tak ne. Asi by bylo nejpřesnější říci ve svém všeobecném zaměření.“
Creap se zasmál. „A jaké je naše všeobecné zaměření?“
„Studujete jiné životní formy. Člověk — lovec, creap — shromažďovatel informací. Mohu být osobní?“
„Prosím, buď,“ odpovědělo obrovské zlaté vejce a Dom zčervenal.
„No, jak bych to… už jsem se setkal s creapii předtím. Víte, co se mi na nich vždycky zdálo divné? I na vás, Vaše Srstnatosti? Jste tolik lidští.
Hrsh-Hgn je můj přítel, ale je to phnob. Vyzařuje to z něj každou chvíli, a přitom žije většinu života na Protitoči. Maličkosti, způsob pohledu na život, jako v případech, kdy se oba díváme na jednu a tutéž věc a já vím, že on ji vidí úplně z jiného rasového úhlu. Ale creapiiové, které jsem potkal, takovým dojmem zdaleka nepůsobí.“
„Žijeme na horkých světech. Jsme bezpohlavní, osminozí. Myslíš i lidští?“ řekl CReegE + 690°.
„U Chela! Lidství je stav mysli, nikoliv těla! Ale okamžik. Vždycky jsem přemýšlel, proč mám pocit, že jsou mi tak podobní, když musí být tak jiní? Teď si myslím, že asi bude tím, že všichni creapiiové, se kterými jsem se setkal, se vědomě pokoušeli přizpůsobit lidskému pohledu na věci. Nejdřív jsou humánní a pak teprve creapiiové.“
Dom se podíval na creapa, ale vejce nemělo obličej. Po nějaké chvíli se ozval hlas odnikud. „Na tom, co říkáš, je mnoho pravdy.“
„Myslím si, že to děláte proto, abyste co nejlépe porozuměli vesmíru,“ pokračoval Dom. „Člověk vidí jiný vesmír než phnobové. Omlouvám se, mám pocit, že nevybírám ta správná slova. Oni prožívají jiný vesmír. Je to tak správně?“
„To je velmi dokonalá myšlenka. Než s ostatními zasedneme k jídlu, mohl by ses na něco podívat?“
Našli pro něj vejcovitý oblek, uzpůsobený pro návštěvníky a vybavený jednoduchým kontrolním panelem. Bylo to jako jet v malém svislém tanku. V Domově případě měly všechny izolační vrstvy udržet teplo hlavně venku, ne uvnitř. Pak se vydali k hlavní části voru.
Potom už si na mnoho věcí nevzpomínal. Jednotlivé prožitky se mu pomíchaly a vytvořily směsici vedra, obrovských lesklých oblud, dunění slunce a podivného chvění vzduchu. Pamatoval si, jak ho dovedli k pozorovací plošině, postavili do středu matrixových smyček a vyzvali, aby se podíval vzhůru.