Kruhová hvězda, na které byl vor zakotven, právě prolétala pod obloukem svého dvojčete. Na chladnějším světě by takový zážitek stačil na to, aby inicioval vznik tuctu náboženství.
Zářící oblouk, jen místy jasnější než okolní nebe. se pomalu posouval po solárním nebi.
Dom netušil, jestli ostatní creapiiové vědí, že to neohrabaně ovládané vejce ukrývá mladého člověka a ne opilého creapa, pokud ovšem creapiiové pijí. Pravděpodobně ne. Když úkaz pozoroval hodinu, cítil se opilý.
Ten pocit trval ještě několik minut potom, co se vrátili do obytného prostoru. CReegE mu nemusel dávat žádná vysvětlení. Něčím, co se vzdáleně podobalo osmóze, získal pocit creapství. Creap se mu to pokoušel říci a měl pravdu. Svět creapiiů, to bylo Sjednocení, nesmírně vzdálené světu lidí. Proto se creapiiové pokoušeli myslet — cítit — jako lidé. Jedině v tom spočíval způsob, jak porozumět celému původu vesmíru, říkal creap. Dom najednou jakoby zázrakem pochopil, že oficiální pohled na creapiie byl chybný. Říkalo se o nich, že jsou rasou zrozenou pro vědy. Creapiiové byli logický mozek vesmíru, nejvyšší analyzátoři, rasa inteligentních robotů v tom smyslu, v jakém si roboty představovali první průkopníci robotiky. To nebyla pravda. Co to bylo, o co usilovaly předsadhimistické sekty? Ryzí realita? To bylo ono. Creapiiové byli mystiky vesmíru.
Jedli pod košatou hrušní. Hrsh-Hgn měl omáčku z jemně nakvašených olejovitě černých muchomůrek, skutečnou lahůdku. Isaac si dal pro doplnění energie porci brambor z Celé Galštiny a Dom měl směs dokonale připravených mořských pochoutek. Začínal si navíc uvědomovat, že creapiiové jsou navíc automaticky odborníky téměř na všechno. Jeho Srstnatost sál něco z tlakového zásobníku, který přikládal ke vstupnímu otvoru v místech, kde měl pravděpodobně žaludek.
„Kde je váš další cílový přístav?“ zeptal se creap.
„Mínos, jestli mě tam můžete dopravit,“ odpověděl Dom. „Musím si někde pořídit novou loď a vím, že na Mínosu je mnohorasové osídlení. Také bych se mohl podívat na Labyrint.“
„Myslíš, že by se mohl v Labyrintu ukrývat klíč?“ zeptal se creap konverzačním tónem.
Isaac si odkašlal a strčil Doma loktem do žeber.
„To byla skvělá literární narážka,“ prohlásil. „Dokonce i jméno té planety je —“
„Já vím,“ přikývl Dom. „Těším se na setkání s Mínotaurem. Hrshi?“
„Oh, nic,“ řekl phnob a zvedl hlavu. „Jen mě tak napadlo, že jssem sse najednou ocitl uprosstřed pověssti.“
Novou loď nazval O skok za zády. Byla nejlepší, jakou mohla malá loděnice na Mínosu nabídnout. Neměla dokonce ani autovar, což jí spíše připočetli k dobru, ale všechny matrixy byly dokonale vyladěny a kabina měla rozměry přece jen o něco větší než skříň na šaty.
„Proč O skok za zády?“ zeptal se Isaac.
„Relativita,“ odpověděl Dom. „Její celé jméno by mělo znít,Tak daleko o skok napřed, že kdyby měl Einstein pravdu, měli byste ji těsně za zády. Pokus se to nějak vepsat na identifikační panel. Myslíš, že to dokážeš?“
„Určitě,“ odpověděl Isaac posmutněle. „Ale kultivované to není.“
Procházeli lidskou vědeckou kolonií směrem k Labyrintu, jehož nejbližší stěna se zvedala nad nízkými obytnými kopulemi kus před nimi.
„Co si myslíš o Vyšších řádech?“ zeptal se Hrsh-Hgn.
„Nádhera,“ odpověděl Dom nezávazně. „Co ty?“
„Ssetkal jsem sse ss několika z nich, když tě vzali na tu vycházku. Byl jssem velmi překvapen jejich phnobsskosstí, jak jssi jisstě předpokládal, a tvoje úvaha, že každá rassa vidí ssvůj odraz v —“
Z Labyrintu se směrem k nim vyvalilo malé stříbrné vejce a mávalo chapadlem, v němž svíralo kus papíru. Načervenalé zabarvení očního stínítka napovídalo, že se jedná o creapa velmi nízké úrovně.
„Psst!“ zasykl hlas odnikud. „Nechcete si koupit mapu? Nemůžete do Labyrintu bez mapy. Je nakreslena mým chovným bratrem podle pravých leteckých snímků.“
„Zmiz, vypálený mozku!“ zaječel jakýsi větší creap, jehož pásy duněly směrem ke skupince. „Nuže, sirové a dony, je vidět, že jste inteligentní lidé a že potřebujete mapu. A pohleďte, já mám mapu, sirové a dony, mapu, jakou je vidět málokdy.“
„Potřebujeme mapu?“ zeptal se Don.
„Ne tak docela,“ odpověděl Hrsh-Hgn, který už Labyrint navštívil. „Ale jssou to pěkné ssuvenýry.“
Když vstupovali do Labyrintu, popojíždělo kolem nich několik dalších obchodníků s plány a mapami.
Žolici si znovu maličko zažertovali. Tu a tam pravděpodobně někdo z vědců nebo výzkumníků poukázal na to, že Labyrint pravděpodobně vůbec nebyl míněn jako bludiště, ale nikomu se nepodařilo přijít s teorií, která by jeho účel dokázala vysvětlit jinak. Doma nepřekvapilo, když jeho společníci, kteří kráčeli každý z jedné strany, náhle zmizeli. Hrsh-Hgn ho před tímto efektem varoval.
Něco ve stěnách, tvořených monomolekulární hmotou, vytvářelo samostatný vesmír pro každého jedince, který mezi ně vstoupil. Proto také nebyly všechny mapy a letecké fotografie k ničemu. Domova vlastní mapa bludiště by byla naprosto dokonalá — ale jen pro Doma.
Jednou zahlédl mlhavý obrys Hrsh-Hgna, který se vynořil z jedné stěny, aby se vzápětí ztratil v jiné. Dom na stěnu zabušil a zjistil že je tvrdá a pevná. Rozhlédl se kolem, a když zjistil, že je sám, přejel po jejím povrchu paprskem termopalu. Stěna se ani nezahřála. Na pouhou iluzi byla velmi solidní.
Střed Labyrintu našel po pěti minutách rychlé chůze. Paměťový meč měl stále v podobě termopalu, a když se před ním objevil Ways, stačil tak tak zastavit ukazovák na spoušti.
„Jak vidím, tak jsi mě čekal,“ řekl Ways.
Dom vystřelil. Ways na něj vrhl ublížený pohled a natáhl ruku. Od dlaně se mu odrazila rostoucí koule, která podivným způsobem lámala světlo, dopadla na zem, několikrát poskočila a zmizela.
„První kolo,“ řekl Ways. „Podívej, já mám matrix oslabující resonanci, a co máš ty?“
„Kdo jsi?“ zeptal se Dom. Pohybem palce změnil meč na vrhací nůž.
„Ways se Země.“ na okamžik se odmlčel a hodil nůž Domovi zpět. „Obávám se, že sis otupil hrot,“ pokračoval v řeči, „ale byl to moc pěkný hod.“
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli jsi mě přišel zabit, ale to asi není příliš chytrá otázka, že?“
„Ne,“ odpověděl Ways. „Mám dojem, že je to marné, ale musím to zkoušet, k čemu bych jinak měl svobodnou vůli.“
„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“
„Jistě. Musíš si uvědomit, že vesmír je příliš malý na to, abychom se tam vešli i my, i Žolici. Jsou lidé, kteří se obávají, že se Žolici už teď mohou objevit každým dnem.“
„A představují si nějaký druh oblud s obrovským mozkem?“
„Já se obávám, že očekávají spíše bohy. Když se setkáš s obludou s velkým mozkem, víš, na čem jsi, ale bohové — to je něco jiného. Nikdo nechce být zotročenou rasou. Aha, abych nezapomněl, mám tady pro tebe pár věcí.“
Robot odsunul hrudní panel a hodil Domovi Iga. Sotva se zvířátko ocitlo v bezpečí na rameně svého pána, obrátilo se k Waysovi a nenávistně na něj zavřísklo. Pak rychle zalezlo Domovi pod košili.