„A ještě něco…“ řekl robot. Chvilku něco hledal za hrudním panelem. „Lituju, že to tak dlouho trvá, ale víš, jak to chodí, nic není na svém místě. Aha, tady.“
Dom zachytil malou kouli dřív, než si uvědomil, co dělá. Ways ho pozorně sledoval.
„To je matrixový generátor bez vinutí,“ řekl.“ Právě teď ti to mělo utrhnout hlavu. Ošklivé, já vím.“
Dom hodil kouli za nejbližší stěnu. Nakrátko se zableskla v záři Řetězových hvězd a se slyšitelným nárazem dopadla do vedlejší uličky. Pak do něj Ways narazil. Robot měl výhodu váhy. Dom se překulil na záda a pokusil se protivníka setřást, ale tak tak stačil uhnout hlavou. Pěst narazila do země těsně vedle jeho ucha. Úder byl tak silný, že robotovi popraskala umělá kůže na kloubech. Ways okamžitě máchl rukou stranou a pokusil se Doma udeřit hřbetem dlaně, ale Dom stačil hlavu ještě o kousek pootočit, takže ho zasáhla jen špička prstu, která mu přejela po čele.
Zpod košile mu vyskočil Ig a vrhl se robotovi do očí. Ten ho střásl jako obtížný hmyz, odskočil a protáhl si prsty.
„Odmítám uvěřit v nezranitelnost,“ prohlásil. „Tak, teď to zkusíme doopravdy.“
Matrixový generátor vybuchl. Labyrint se otřásl.
Tlaková vlna zvedla Wayse jako hadrovou pannu a udeřila s ním o stěnu. V letu zasáhl Doma nohou do prsou. A kdesi vysoko nad nimi se chystala k přistání loď.
10
Cokoliv se na Laothu pěstuje, pěstuje se šroubovákem.
Slyš podzimního listí třesk přichází stesk a střepy křišťálových lupenů.
Postel byla relikt, bohatě zdobená stará věc, která nesla veškeré znaky dynastie Taminic-P’ing. Dom upíral oči řídnoucí namodralou mlhou na zbytek místnosti.
Byl v pokladnici. Nebo to mohlo být muzeum. Někdo přepravil nábytek, doplňky a ozdůbky napříč celou galaxií a nacpal je sem bez ohledu na styl, nebo časové období. Dvě stěny byly zakryty paměťovými gobelíny, na nichž už stovky let zapomenutí hrdinové reaktivovali stránky s několika epizodami z dávné historie, které se opakovaly jako verš na poškozené desce. Sada figurek tstame v obřadních kostýmech stála ve škrobených pózách na šachovnici, vytvořené v obrovském uměle vypěstovaném rubínu. Byla tam vodní socha, neaktivovaná, která ležela v jezírku na dně své nádrže, a předváděcí skříň z období časného chrómu, v níž bylo možno shlédnout několik kusů pašované phnobské chrámové kameniny. Tam, kde nebyly stěny zakryty gobelíny, byly ozdobeny purpurovými závěsy.
Dom si představil až stroze praktická obydlí na Protitoči. Jediná skutečně nezávadná ozdoba byl znak sadhimistů a možná ještě Jedno nařízení v patřičném rámu. Dokonce ani elektřina nesměla proniknout dále než do kuchyně. A Sabalosova rodina byla bohatá — ve skutečnosti tak bohatá, že si prostý život opravdu mohla dovolit. Ať už tenhle pokoj patřil komukoliv, byl jeho majitel buď chudší, nebo by vedle něj vypadali jako žebráci.
Vedle ucha cítil něco teplého a když se otočil, našel Iga, který se pohodlně stočil na spacím poli. Stvoření otevřelo jedno oko a spokojeně zapředlo.
Dom se neohrabaně zvedl ze spacího pole lůžka a poměrně tvrdě došlápl na zem. Přitažlivost byla o něco větší než na Protitoči.
Roztáhl závěsy a uviděl slunce, zploštělé lomem světla, které se právě nořilo za nepravidelný obzor. Bylo chudokrevně zarudlé. Kolem okna proletělo třepetavým pohybem něco malého, našlo otevřenou část a s vrčivým zvukem vletělo dovnitř. Dom zahlédl kovový lesk křídel, když hmyz zakroužil kolem světla a rozmazaný kroužek jeho vrtule. Byla to laothská můra. To slunce venku, to bylo Tau Ceti, a zapadalo bledé, protože atmosféra neobsahovala téměř žádný prach. Byl pyšný sám na sebe.
Bronzové dveře na vzdáleném konci místností se otevřely a dovnitř vešel Isaac.
„Maucta, šéfe,“ řekl unaveně. „Jak se cítíte?“
„Plíce mám, jako kdyby se mi v nich někdo přehraboval pohrabáčem,“ odpověděl Dom žalostným hlasem. „Poslední, co si pamatuju, je bludiště na Mínosu.“
„Přesně. Našli jsme vás u vchodu a půlku hrudníku jste měl promáčknutou dovnitř. Ten váš Ig kvičel, že mohl prasknout.“
Dom se posadil. „U vchodu do Labyrintu? A jak jsem se tam dostal? Moment! Podívali jste se do středu?“
Robot přikývl. „Jasně, ale to byly naše středy, chápete. Takže další pokus?“ Dom mu popsal, co se stalo.
Isaac řekclass="underline" „Vaše babička dorazila těsně po tom, co se to stalo. Hrsh-Hgn a já — no, my jsme si mysleli, že umíráte a Opilá je nejrychlejší loď široko daleko.“
„No dobrá. Ale tohle není Protitoč.“
„Zastavila tady, abyste se podrobil léčení. Ona totiž samoobnovovací schopnost té nynané břečky není nekonečná.“
„No ano, ale tohle je vlastně tvůj domov, že?“
Isaac zrozpačitěl. „Já jsem občan galaxie, šéfe. Jinak máte pravdu, tohle je to staré dobré místo. Soudílna č. 3, tovární komplex devatenáct, tam jsem přišel na svět.“ Rozhlédl se pokojem. „Promiňte, nikdy jsme se sem dovnitř nedostali. Mezi námi, vůbec se mi to nelíbí. Věřil byste, že jsem jediný roby v celém domě?“
„Ale dej pokoj, vždyť tady musí být nějaké služebnictvo!“ řekl Dom a začal se rozhlížet po nějakém oblečení.
„Jasně. Jenže jsou to lidi. Fakt nelžu, sáhibe!“
Dom na něj užasle zíral.
„A jeden z nich mi řekl ‚pane‘! V mém prostředí si člověk, který řekne robotovi ‚pane‘, koleduje o ránu do zubů.“
„Uklidni se a najdi mně nějaké šaty. Rád bych si to místo prohlédl dřív, než se mi přestane zdát.“ řekl Dom.
Vyšli z pokoje a pustili se širokou chodbou, pokrytou v celé šíři přepychovým kobercem. Isaac vedl Doma několika obrovskými sály, přecpanými nábytkem, až nakonec dorazili k rozměrným postříbřeným dveřím. Dva muži v zlatohnědé livreji dveře spěšně otevřeli a postavili se do pozoru, když dvojice procházela kolem. Dom slyšel, jak se Isaacovi z hrdla line tiché mechanické vrčení.
Místnost, do které vstoupili, vyplňoval z větší části kruhový stůl, v jehož středu byl volný prostor. První, koho zachytil Dom pohledem, byla Joan; působila jako středobod síně, ostatně tak tomu bylo vždy. Na sobě měla dlouhou róbu v kombinaci hluboké černé a purpurové a na hlavě černou paruku, která jí dokonale ladila s pletí. Maličko se na něj usmála. Vedle ní seděl vysoký rozložitý muž, který se vnějším vzhledem blížil droskům; Dom v něm poznal císaře Ptarmigana. Vedle něj seděla Keja, která se už zvedala ze svého místa, aby oběhla stůl a Doma přivítala. Na místě po jejím boku seděl mladík zhruba Domova věku a zamyšleně Doma pozoroval. Zbytek míst u stolu byl obsazen obvyklou směskou ředitelů správní rady a starších zástupců planetárního vedení.
Keja Doma objala a políbila.
„Já věděla, že se tady ukážeš! Dome, ale ty jsi zelený…“ užasla najednou. „Byl jsi na lovu?“
„Tak nějak,“ odpověděl jí lakonicky.
„Pojď, sedni si, právě jsme začali večeřet. Tarli, můžeš si přesednout? Když se trochu srazíte, vešel by se sem i Isaac,“ dodala vesele.
„Jasně,“ odpověděl mladík a vesele se na Doma ušklíbl.
„Já, madam? Večeřet s lidmi?“ řekl Isaac chladně a upřeně zíral na olivrejované muže, stojící kolem stěn.