„Jen se nestyď, my jsme tady jeden jediný velký integrovaný obvod,“ usmála se na něj Keja.
Dom se naklonil k robotovi a zamumlaclass="underline" „Sedni si a tvař se příjemně, nebo tě osobně rozeberu a použiju k tomu ruce, nohy, zuby a nehty.“
Skončilo to tak, že Dom seděl mezi císařem, který ho, než se obrátil zpět k Joan, s vybraným taktem přivítal, a Ke-jou. Mnozí z přítomných pozorovali Doma s očividným úžasem. U stolu sedělo několik phnobů a Hrsh-Hgn začal až podezřele přátelsky syčet na jednoho z velmi důležitě vyhlížejících alfa-samečků.
„A takhle večeříte vždycky?“ zeptal se Dom.
„Jistě,“ odpověděla Keja. „Ptarmigan je nejraději, když má lidi na očích.“ Pozvedla prst a sloužící se dali do pohybu.
„Poslyš, Kejo, jak jsem tady dlouho?“
„Od včerejší noci. Začínáš být velmi proslulý, bratříčku. Podle Ptarmigana tě hledá polovina celé galaxie. Říká se, že právě ty nás máš všechny dovést ke světu Žoliků. Co myslíš, že tam najdeme?“
„Jak to zatím vypadá, tak to asi bude nějaká zatraceně velká bomba.“ Všiml si, jak se otřásla. „Promiň, tak jsem to nemyslel. Tak proslulý, říkáš, ano?“
„Na oběžné dráze je několik lodí, nejvíc z nich z Nové Země nebo z Celé Galštiny. Většina z nich tam dorazila v poslední hodině. Ptarmigan je kvůli tomu velmi rozzlobený. Já tomu všemu tak docela nerozumím, ale jedna věc je jasná — všichni by tě chtěli unést. Je to pravda, že nejpozději do pěti standartních dnů objevíš svět Žoliků, ať se děje, co se děje?“
„No asi ano. Ale jak je možné, že to všichni vědí?“
„Ty ses s tím přece nijak zvlášť netajil, nebo ano? Jsou v tom samozřejmě namočené i US. Ptarmigan dokonce musel posílat každou hodinu speciální oddíly, aby sbíraly a lovily veškerý mechanický výzvědný hmyz, který kdekdo neustále shazuje na palác. Jeden se dokonce dostal do kuchyně a otevřel dveře trouby právě ve chvíli, kdy se tam dopékalo souffle! To už přesahuje všechny meze!“
„Je jedna z těch lodí creapiijská?“
„To nevím.“
Tarli se nahnul přes svou mladou macechu a přikývl. „Velmi se omlouvám, Dome, ale vyslechl jsem část vašeho rozhovoru —“
„Ty taky musíš slyšet všechno,“ prohlásila Keja škrobeně.
„— a chtěl bych ti říct, že jedna z těch lodí je skutečně creapiijská čtvercoloď VMFTL, domovský přístav Řetězové hvězdy.“
„Tak z Řetězových hvězd? No nazdar.“ Najednou ho něco napadlo a ruka mu vyletěla k opasku. „Kejo, měl jsem takovou malou lahvičku…“
„Je v bezpečí. Moje služebná říká, že jí jeden z mužů od bezpečnostního sboru tvrdil, že v té lahvičce je Voda života. Ne že bych vyzvídala, chápeš—?“
„Jasně. V posledních dnech jsem byl několikrát málem zabit, vyčerpal jsem se v Bance, hodinu jsem dýchal pod vodou, k výstupu na oběžnou dráhu jsem musel využít poměrně odpuzující způsob a zaplaval jsem si na povrchu hvězdy. Jo a abych nezapomněl. Taky se mi podařilo vyjít z mínosského Labyrintu, přestože jsem měl hruď prolomenou dovnitř. Život je jediný pestrobarevný kolotoč. Někdo by měl co nejdřív začít psát můj životopis, dřív než bude pozdě!“
„Zkus támhle toho,“ řekla Keja a ukázala na člověka sedícího na vzdálenějším konci stolu. Dom poznal zjizveného muže a jeho otlučeného robota.
„To je Charles Sub-Lunar, že? Ten, kterému se říká Renesanční muž?“
Keja viděla, že se na ně muž i jeho robot dívají. Pozvedla proto svou sklenici mírně jejich směrem a usmála se. Domovi pak nenápadně řekla: „Ano, to je on. Expert na Žoliky. A historik. Jeho poezie taky není špatná. A víš, že to byl právě on, kdo rozluštil jazyk Žoliků?“
„Básník a šílený počítač,“ citoval Dom.
„Ano, i když on není ve skutečnosti šílený. Nevím, se kterým básníkem to tenkrát spolupracoval. Jeho sluha je taky fascinující, nemyslíš, se všemi těmi jizvami? Dome? Dome!?“
„Hmm, ano,“ odpověděl jí nakonec Dom pomalu. Zamyšleně otáčel v prstech nožičkou své vinné sklenky. „To je skutečně legrace, když si vytvoříš podobu člověka… Rád bych si s ním promluvil. Omluv mě.“
Dom opatrně procházel kolem stolu, ale nebyl opatrný dostatečně. Joan ho chytila za ruku — zdánlivě lehce, ale za tím stiskem byla dokonalá znalost anatomie a nervových center.
„Dobrý večer, vnoučku. Jak se zdá, pohyboval jsi se v posledních dnech ve velmi špatné společnosti. Ways je hlavní mordýř Žolického ústavu.“
Dom si povzdechl. „No dobrá, babi. Předpokládám, že ses mně přehrabovala v myšlenkách.“
„No, byl jsi v bezvědomí a mně to samozřejmé připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě.“
„No samozřejmě.“
„Nechovej se jako hlupák, takový je skutečný život. Wayse zná každý bezpečák v celém vesmíru. Jednou se pokusil zabít zástupce ředitele Univerzální Smrti, věřil bys tomu? Je to robot s připojeným okruhem a instinkty zabijáka. Vidím, že máš pořád ještě tu bahenní obludku.“
„Strávil nějakou dobu s Waysem. Myslím, že je v něm bomba, nebo něco takového,“ usmál se Dom. „Ale s tím bych si moc hlavu nelámal.“
„Ty si myslíš, že jsi nezničitelný. Nevsázej na to a taky na to nehřeš,“ varovala ho Joan. Na Iga vrhla napůl pátravý a napůl nepřátelský pohled.
Císař zvolna vstal a zazvonil malým černým zvonkem. Stolovníci se začali pomalu zvedat a odcházet. Dom viděl, jak se Sub-Lunar a jeho sloužící vmísili do davu.
„Co se stane teď? Pokud tomu rozumím, tak všichni čekají na to, co udělám já.“
„Chceš objevit svět Žoliků?“
Většina stolovníků už odešla — císař se jim uklonil a tak se rozloučil s těmi, kteří ještě seděli kolem stolu. Na druhé straně velké jídelny se bavili Isaac a Hrsh-Hgn s Tarlim.
„No, já myslím, že ano,“ přikývl Dom. „Já už skoro… už se mi to začíná více méně rýsovat. Ona to totiž není planeta. Tedy, chtěl jsem říct… může to být planeta, ale… no podívej, Protitoč je planeta s pravidelnou oběžnou dráhou, s kyslíkovou atmosférou, magnetickým polem a tak dál, ale Protitoč je současně svět a kultura.“
„Chápu,“ přikývla pomalu Joan. „Ale hrozně by mě zajímalo, kde to může být?“
„Zbývá mi necelých pět dnů, což samozřejmě vylučuje většinu míst mimo náš kulový životní prostor. Myslím si…“ Dom se zarazil. „Ty ze mě taháš informace.“
„Jen pro dobro Protitoče. Nechci, abys našel svět Žoliků a pak tě o něj připravil nějaký dav šílenců. Ty se přece o politiku nestaráš. Povídám ti, že tohle, pokud bychom to správně využili, by bylo největší výhrou Sabalosovy rodiny.“
„To myslíš vážně?“
„Jistěže to myslím vážně.“ Vstala. „Promluvíme si o tom později. Jdeš se podívat na Maškarádu?“
„To musíš!“ přemlouval Doma Tarli. „Je to zvláštní představení. Sub-Lunar ho napsal na lodi, když se sem vracel. Otec se po večeři rád trochu pobaví.“
Dom zpočátku představení nepovažoval za nijak zvlášť zábavné. Byla to satirická parodie na pozemsko — zahraničně planetární politiku, což bylo vždycky vděčné téma a bylo zasazeno do období časného Řecka. Všichni herci měli masky v nadživotní velikosti, posázené drahými kameny. Sbor se skládal z robotů.
Pak ale Doma příběh zaujal.
Hlavním hrdinou byl prezident Pan, s křivýma kozíma nohama, vybavený samozřejmé nezbytnými rohy a píšťalou. Stalo se to potom, kdy došlo k jakémusi obchodnímu jednání s Prvním sirijským bankou, který byl představován velkou stříbrnou koulí na nožičkách.