Banka řekclass="underline" „TAKŽE TY MYSLÍŠ, ŽE SE TEN MUŽ DOKÁŽE UBRÁNIT TOMU, ABY HO NEVYSTRNADILI ROBOTI?“
Pan chvíli poskakoval po jevišti: „Jistěže. Jaký robot by dokázal dělat věci za mě? Dál než k první třídě se nikdy nedostanou, abys věděl.“
Sbor: „Brekekekex, kvaarr, kvaarrtál!“
Pan: „Ale poslyš, kdo je vlastně ten unavený cestovatel?“
Na jevišti se objevil další herec. Byl celý nápadně, přímo zářivě zelený. Potácel se pod společnou váhou páru okřídlených sandálů, které pelichaly a trousily za sebou stopu z peříček, obrovského gumového meče a neméně velké láhve na vodu. Na jednom smaragdově zeleném rameni mu seděl tvor, který by musel být noční můrou všech vycpavačů — směs skleněných bulev, peří, chomáčů srsti a zcela nesmyslně rozmístěných drápů.
Pan: „Dobrý bože! Co děláte s tím špatně sestaveným pitvorem?“
Poutník: „To není žádný pitvor, to je můj domácí mazlíček.“
Pan: „Právě o něm jsem mluvil! Co si přejete, poutníku? Tak ven s tím, abychom mohli pokračovat ve hře.“
Poutník se krátkozrace rozhlédl po jevišti a pak upřel oči do hlediště.
„Hledám svět Žoliků,“ zamumlal.
Pan řekclass="underline" „Zkus Zemi. A na Nové Zemi je to taky samý vtipálek. Ach ták! Ty myslíš tamty Žoliky! V tom případě vari! Ti přece neexistují, nebo snad ano?“
Banka: „KAŽDÝ PŘECE VÍ, ŽE SE PŘESTĚHOVALI DO SOUSEDNÍHO VESMÍRU —“
Pan „— tak proč se nepodíváš na temnou stranu slunce?“
Poutník: „U všech všudy, ano! Temná strana slunce, říkáš? Hned se tam vydám.“ Pomalu se odšoural z jeviště.
Druhého dne ráno se Dom probudil v ložnici, která na něj svým bohatstvím téměř zapůsobila, opláchl se ve zlatém umyvadle a vydal se do jídelny. Ke snídani přišel pozdě. Většinu noci strávil v neplodném hovoru s Joan. Došlo k hádce, když Iga odnesli do laboratoře a prozkoumali. Bez ohledu na očividný strach malého zvířátka se v něm pokoušeli najít jakoukoliv ukrytou zbraň či nástrahu. Nenašlo se nic, ale Ig, schoulený na Domově rameni, byl od té doby až nezvykle tichý.
Sub-Lunarovi přišel hned po představení bleskový hovor ze Země a vzápětí po něm odcestoval.
V jídelní hale byl prostřen rozlehlý létající stůl, doslova přeplněný zakrytými mísami. Dom tiše přešel po vysokém koberci a zvědavě nadzvedával poklopy. Na jedné míse byly rozložené kousky jakési růžové uzené ryby, na druhé objevil napůl obranou trosku kančí hlavy. Na další bylo jen ovoce. Jako správný protitočan se nakonec rozhodl pro růžovou rybu a usadil se s talířem na jeden konec prázdného stolu. Jen tak z čiré zvědavosti zvedl víko velké teriny a spěšně ho zase přirazil. Jak bylo vidět, snažil se císař zavděčit i droskským hostům.
O pět minut později se otevřela malá dvířka na protější stěně jídelny a dovnitř se po špičkách vplížilo děvče. Bylo malé a tmavé, stejně jako Tarli. Dom se na ni usmál. Dívka se začervenala a pomalu, s očima upřenýma na Doma, postupovala k vznášejícímu se stolu.
Naplnila si malý talířek drobnými pečenými rybkami a sedla si na opačný konec stolu. Dom si ji prohlížel. Zdálo se, že děvče v ranním světle jakoby září. Vypadalo to téměř nadpřirozeně. Záře ji sledovala, takže když například pohnula rukou, zůstala za ní ve vzduchu jemná nazlátlá čmouha. Byl to zřejmé nějaký elektrofyzikální jev, ale působil velmi přesvědčivě.
Jedli mlčky v tichu, rušeném jen obrovskými starými hodinami, odtikávajícími standartní čas.
Nakonec se Dom odhodlal. „Mluvíš dženglikem? Diwakem Linackých Komerksů? A co droskštinou? — upaquaduct, é, lapidiquak, nunquakkuquc quipadukkuadikquakak?“
Nalila si malý šálek kávy a usmála se na Doma. Dom v duchu zasténal. Droskština mu dělala dost potíží, ale nějak si s ní snad poradí. Připravil si hlasivky a hrtanovou příklopku ke konečnému testu.
„Ffnbasshs sFFshs — frs Sfghn Gss?“
Její další úsměv mu připadal jako zbytečně škrobený.
Zatleskala rukama. O chvilku později vycítil, že kousek za ním někdo stojí.
Vedle jeho židle stál obr. Pár malých štěrbinovitých očí ho nevzrušeně pozoroval z přední části malé hlavy umístěné na těle, širokém stejně jako vysokém, což znamenalo skoro dva metry. Stvoření na sobě mělo koženou zástěru, pokrytou známými hranatými vzory v červené a modré. Za pasem měl tvor nastrkánu celou sadu nejrozličnějších nástrojů. Byl to drosk — a hodně starý — takže to byla samozřejmě inteligentní samička. Jestli v paláci bývali nějací samečkové, byli teď pravděpodobně v úhledných balíčcích v mrazáku.
Dívka zazpívala řadu zvonivých tónů. Rudé oči v malé hlavě zamrkaly.
„Princezna říká, co vy říkáte?“
„Pokoušel jsem se jen být společenský,“ odpověděl Dom. „A vy jste kdo?“
Obryně si vyměnila s dívkou několik rychlých vět a pak řekla: „Já jsem její tělesná strážová a pokojská.“
„To musí být velmi ekonomické.“
„Lady Sharli říká, vy pojedete na vyjížďku?“
Aniž čekala na jeho odpověď, zvedla ho droskyně jednou rukou ze židle. Ig se probral a vycenil na ni zuby, ale pak začal spokojeně pobrukovat, když ho obryně zvedla druhou mocnou tlapou a něco na něj zabručela. Močálový Ig několikrát pomalu zamrkal, pak se rozběhl po ocelově tvrdé paži a usadil se droskyni na hlavě.
Sharli už kráčela velkým patiem před halou. S účastí se podívala na Doma, kterého jí její osobní strážkyně hodila k nohám jako obyčejné zavazadlo. K Domovu údivu dívenka dupla nohou — ani jeho matka se totiž k něčemu takovému ve svých záchvatech špatné nálady neutíkala — a pohro-zila obryni drobným prstem. Droskyně se jí uklonila. Pak pomohla Domovi na nohy.
Opodál držel robot za uzdy dvě zvířata — Dom ještě v životě koně neviděl, s výjimkou toho páru, který musel s politováním vrátit v den své inaugurace. Tohle ale byli laothští koně. To znamená roboti.
Jeden z podkoních pomohl Sharli do sedla zvířete, které bylo z pískovaného hliníku. Otěže byly vytvořeny z jakéhosi proplétaného kovu, ozdobené drahokamy a rolničkami.
Domův kůň měl barvu leštěné mědi. Když Dom vylezl do kontrolního sedadla, obrátil k němu kůň hlavu, podíval se na něj mnohoplošnýma složenýma očima a prohlásiclass="underline" „Umíš vůbec jezdit, kámo?“
„To nevím, nikdy jsem to nezkoušel.“
„Dobrá, tak to raději nech na mě, ano?“ ušklíbl se kůň a zahrabal nohou.
„Proč dávají do koně mozek robota páté třídy?“ zeptal se Dom, když vyšli branou z paláce. Droskyně jim poklusávala v patách.
„Mě tady mají pro hosty. Bez trochy inteligence se s některými z nich těžko domlouvá,“ odpověděl kůň konverzačním tónem. „Vy jste ten chlápek, který má objevit na nebi to bůhvíco?“
„Jo. Setkal jsi se někdy s Pátou třídou registrační značky TR-3B4-5?“ zeptal se Dom.
„Myslíte toho? Programovali nás společně. Poslali ho sloužit nějakému prezidentíčkovi na jakési zaostalé planetě a já skončil tady.“
„Hned jsem si myslel, že bys mohl mého Isaaca znát. Máš stejný způsob řeči,“ přikývl Dom.
„Být koněm zase není tak špatné,“ pokračoval kůň a pohodil hlavou. „Musí se mnou slušně zacházet na základě toho, že my pětky jsme řazeni do skupiny lidských bytostí.
Pravidelně vás prohlédnou a dostanete tři pravidelné energetické dávky denně… říkal jste něco?“