„Přemýšlím,“ zavrtěl Dom hlavou, stiskl rty a rozhlížel se po okolí.
Na Laothu nic nerostlo. Planeta byla sterilní. Přistávající lodě procházely složitou dekontaminační kontrolou a návštěvníci byli zbaveni všeho kromě bakterií nutných k provozu jejich vlastních těl. Atmosféra byla na Laoth dovezena. Ekonomický svět, založený na výrobě elektronických zázraků, si nemohl dovolit ani jeden jediný virus na špatném místě.
Jenže holý svět byl naprosto nelidský. Proto už kdysi jiný císař Ptarmigan, první z celé dynastie, začal budovat zahradu…
Celé akry umělých rostlin, zakořeněných v neplodném prachu, byly mrtvější než sama mrtvola, ale stejně jako mrtvola se hemžily drobným životem.
Elektroničtí lidé byli životní skutečností. Pětina humanoidního obyvatelstva planety byla kovová. Jenže elektronická příroda — to bylo trochu něco jiného.
Mohutné měděné stromy působily pokřiveně a rozložitě jako duby a jejich větve nesly chomáče listů se selenovými články, které tiše cinkaly ve větru. Kolibříci — samozřejmě elektroničtí — poletovali kolem stříbrných květů, kde bzučely malé zlaté včely a nasávaly zásobu energie do droboučkých akumulátorků, aby se pak mohly vrátit do svého dokonale ukrytého temného hangáru. V malém potůčku, bohatém na minerály, který se klikatil zahradou, sálo rákosí ze dna kovy a vyhánělo jasně sírové květy. V hloubce sebou mrskal zinkový pstruh a v jezírcích se otvíraly hliníkové lekníny, jejichž okvětní plátky se podobaly prstům.
Koně proběhli mezi stromy a pokračovali po cestičce vysypané štěrkem. Po obou stranách se kývaly záhony kovových květů. Sharli ho vedla k malému pahorku, kde vyvěral pramen a padal z vysokého skalního prahu do temně modrého jezírka. Mezi záhony zlatých lilií stála malá pagoda.
Tam si Sharli sedla, poklepala rukou na sedadlo vedle sebe a obrátila se k obryni.
„Lady Sharli ona říká, abys ty vyprávěl o sobě,“ řekla droskyně. Vyhazovala do výšky šedesáticentimetrový nůž a chytala ho za čepel.
Dom tedy vyprávěl. Vždycky, když obryně překládala, Dom se na chvíli odmlčel a tak měl dost času sledovat při práci malého mosazného pavouka, který vylezl z jakési pukliny nad nimi. Pavouk zaujal určitou polohu na kovové větvičce a z té se zhoupnul na sousední větévku.
Sharli byla dobrá posluchačka, ovšem možná také obří droskyně byla dobrá překladatelka. Dívenka napjatě vzdychala, když jí popisoval boj v Bance, a smála se a tleskala a nechávala přitom kolem sebe ve vzduchu nazlátlé čmouhy, když jí vyprávěl, jak uprchli s pomocí slunečních štěňat.
Pavouk upevnil pavučinu na proutek a zhoupl se na další větévku.
„Princezna se ptá, jestli jsi se nebál?“
Dom se jí pokusil vysvětlit předpovědi a pravděpodobnosti vypočítané díky p-matice, zatímco pavouk provedl několik dalších seskoků. Domovi se nepodařilo skončit dřív, než pavouk upředl celou pavučinu z jemného měděného drátku a vrátil se k odpočinku na svou první větvičku. Za sebou kladl dva slabé napájecí kabely.
Dom vyprávěl, jak na nějaký strach vlastně vůbec neměl čas. Sharli ho ale i tak pozorovala obdivně rozšířenýma očima. To bylo příliš, než aby odolával dlouho. Kromě toho mu do hlavy stoupal její parfém. Velmi silně si uvědomoval přítomnost obrovské služebné a několikrát se při jeho vyprávění s mírným pohrdáním ušklíbl i kůň.
Zatímco Dom předváděl funkci antigravitačních sandálů a kroužil nad hlavou nadšené Sharli dokonalé osmičky, vletěl do pavoukovy sítě malý mechanický brouk. Vyšlehl kratičký modrý záblesk.
Dom pokračoval popisem chytání a řízení větromušlí, zatímco pavouk protestujícího brouka pomalu a důkladně rozebíral nohama, jejichž zakončení se podobala francouzským klíčům.
Mezi stromy se objevil další kůň. V kontrolním sedle seděl Tarli téměř od hlavy k patě ukrytý v brnění, vyrobeném z kožených plátů, které se složitým systémem překrývaly. Tarli si sundal helmici v podobě děsivé hlavy, otřel si čelo rukavicí a vesele se na Doma usmál.
„Zdravím tě, nevlastní strýčku. Myslel jsem si, že byste mohli být tady. Doufám, že se příliš nenudíte.“
„Ale ani v nejmenším,“ odpověděl Dom spokojeně. „Víš, tvůj kostým je trochu…“
Tarli pozvedl obočí. „Byl jsem zápasit v šamboji. Vy u vás na Protitoči se necvičíte v šamboji?“
Dom si vzpomenul na ten jeden nebo dva boje, které viděl na lodích. Byly to divoké zápasy, při nichž se používali metr dlouhé dagonské nože. „No, u nás na Protitoči bojujeme většinou doopravdy,“ odpověděl nakonec. „Co je šamboj?“
Tarli odvázal podlouhlý balíček, který měl připevněný za sedlem a vytáhl z něj meč skoro tak dlouhý, jako byl on sám. Rukověť byla potažená kůží a nebyly na ní kupodivu žádné zbytečné ozdůbky. Čepel nebylo vidět. Jen ve chvíli, kdy zachytila odraz světla, se na okamžik objevila v podobě tenkého zeleného plátku.
„To je šammeč,“ vysvětloval. „Čepel je pochopitelně jen několik mikronů silná, vykovaná jako jediná molekula ve zvláštním mečovém světle úsvitu. A je neuvěřitelně pevná. A co ty, jsi dobrý šermíř?“
„No, umím trochu používat paměťový meč,“ odpověděl mu Dom. Vytáhl svou zbraň a předvedl ji. Tarli meč neohrabaně uchopil.
„Na jakém principu to funguje?“
„V rukojeti je umístěn malý projektor matrixového pole, a ten umožňuje, aby se zbraň změnila do různých tvarů.“
Tarli mu zbraň podal zpět. „To ovšem není zbraň cti,“ řekl smutně. „Neměl bys chuť si šamboj zkusit?“
Zasmál se Domově výrazu a vytáhl z balíčku dvě dlouhé tyče. „To jsou cvičné,“ vysvětloval. „Aby nováčkové nepřišli o příliš mnoho končetin hned na začátku výcviku. Jsem druhý nejlepší šamuri na Laothu.“
Dom na sobě cítil Sharlin pohled.
„Dobrá,“ řekl nakonec, i když velmi nerad. Konec konců, když dokáže ovládat meč na tstamové šachovnici… i když tam je to jen pěticentimetrové párátko v rukou figurky. Ale tohle byly nakonec jen kusy plochého dřeva.
Tarli vybalil další helmu a několik důležitých součástí koženého brnění a Sharli je Domovi pomohla obléct a připevnit.
„Měl bys mi nejdřív vysvětlit pravidla.“
Tarli se usmál. „Tohle je jenom tyčový šamboj. Můžeš cokoliv, ale musíš k tomu použít tu tyč. Sharli nám dá znamení.“
Děvče, které je až dosud se zájmem pozorovalo a pomáhalo Domovi, najednou zavrtělo hlavou a ostrým tónem začalo mluvit na bratra.
„Ona říká, že bychom měli bojovat o nějakou cenu. Můj meč proti tvým antigravitačním sandálům. Myslím si ale, že to není fér.“
„Nelam si s tím hlavu,“ řekl Dom. Sehnul se a začal si rozepínat sandály. Tarli si povzdechl a položil vedle nich svůj šammeč.
Sharli mávla kapesníčkem.
Tyče se jednou srazily ve vzduchu a pak okolo sebe oba soupeři začali opatrné obcházet a ostražitě se pozorovali.
Dom se poněkud osmělil a pokusil se o jeden dva útoky, které ovšem Tarli zachytil svou holí. Pak se usmál a roztočil svou tyč kolem jednoho prstu. Roztočená hůl mu pak přeletěla po zádech, Tarli ji zachytil a vzápětí už jeho zbraň dopadla na polstrovanou vycpávku Domovy helmy. Tarli podnikl několik klamných výpadů a při posledním Doma opět zasáhl lehkým úderem do hlavy.
Dom uskočil stranou a švihl svou holí dolů. Tarli se jí bez obtíží vyhnul, skočil kupředu, zachytil Domovu hůl a trhnul za ni. Dom, který na něco takového nebyl připravený, ztratil rovnováhu, upadl a jel kus po břiše štěrkem.