Domova ruka vyletěla ke krku, několikrát zamrkal a nebylo to jen bolestí.
„Tak mám dojem, že se dívky na Laothu baví i jinými věcmi, než je obyčejné aranžování květin,“ zabručel.
Tarli se vesele ušklíbl. „Ani se moc nepleteš. Nejbližší květiny, o kterých vím, jsou na první sousední planetě našeho systému a to je Kšípek. Největší z nich jsou pohyblivé růže — těm, když je potřebuješ přistřihnout, musíš nejdřív nasadit dvojitého nelsona.“
„Vsadil bych se, že v tom je určitě dobrá.“
„Asi ano. Ona je první na seznamu bojovníků šamboje u nás a na tom je pět set skvělých šamuriů.“
Dom opatrně přejel prstem po čepeli kota a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Například ve střelbě z luku jsem lepší já. Ona nemá potřebnou trpělivost. Tam je Sharli na seznamu až někde na třináctém místě.“
„Je něco, v čem není dobrá?“
„No, máme ještě třetí národní sport, nebo zábavu.“
„A jakou? Porážení prasat? Drcení kamenů holou pěstí?“
„Ne. Mikroobvodové návrhářství. To je umění, rozumíš. Ale teď pojďme, je čas k jídlu.“
Cestou do jídelny Dom skutečně žasnul. Byli na Laothu, na planetě, kde se vyráběly nejdokonalejší vesmírné lodě a umělé mozky páté třídy, které byly považovány za mozky homoidní úrovně, a přitom tady kromě koní a mechanické zahrady zatím nezahlédl jediného robota. Laothané, jak se zdálo, nebyli nijak dychtiví obklopovat se vlastními výtvory.
Když procházeli chodbou obloženou deskami z lakovaného dřeva, obrátil se k němu Tarli. „Otec se cítí velmi dotčený.“
„Kvůli mně?“
„No, řekl bych, že nepřímo. To není tím, že jsi sem přiletěl — otec má rád návštěvy a hosty. Je to tím, že se tady začínají objevovat i ti nezvaní. Jak dlouho to ještě má trvat, než najdeš svět Žoliků?“
„Od dnešní půlnoci už mi budou zbývat jen tři dny.“
„A napadá tě něco?“
„No, něco ano,“ odpověděl Dom neurčitě.
„To doufám,“ přikývl Tarli. „Na oběžných drahách kolem naší planety teď krouží padesát lodí a všechny čekají na to, co uděláš. Některé z nich jsou dokonce opatřeny těžkou výzbrojí. Země sem vyslala celou flotilu. Je tady dokonce válečná loď z Celé Galštiny — myslím si, že je to jediná, co mají. Až je dovedeš ke světu Žoliků, dojde podle mě k pořádné mele. A abych ti řekl pravdu, víš, co dělá otci největší starosti…?“
„Můžeš ho bez obav uklidnit. Nemyslím si, že by měli Žolici něco společného s Laothem,“ odpověděl mu Dom rychle.
Tarli si ulehčeně oddechl. „Všechny ty nepříjemnosti, které s nimi jsou!“ pokračoval. „Každou hodinu je třeba vyslat oddíly, které posbírají a zničí všechny štěnice a brouky, které Univerzální Smrt neustále shazuje kolem paláce. Vlezou do každé škvíry. Podívej se třeba na tuhle!“
Věc podobná drahokamy osázené kudlance nábožné se plazila po horní hraně jednoho z ozdobných panelů. Když se dvojice přiblížila, pokusila se zmizet, ale Tarli ji srazil špičkou meče na zem a rozšlápl ji.
„Vypadá jako standartní pozemský model,“ zabručel. „Už chápeš, jak to myslím?“
„Ta jediná zpráva za vším, co mi povídáš, zní, že mě sice docela rádi vidíte, ale byli byste mnohem raději, kdybych co nejdříve zmizel.“
Tarli spěšně odpověděclass="underline" „Prosím, neber to ve zlém. Řeknu ti jedno — zaručíme ti kolmý a chráněný start. Navíc ty nejsi naše jediná starost. Slyšel jsi někdy o bankovních ztrátách?“
Dom zavrtěl hlavou.
„Nic takového se nikdy nestalo.“
Dveře do obrovské jídelny se před nimi samy otevřely. K jídlu se jich sešlo jen osm. Velký kulatý stůl byl přeměněn v paměťový zásobník a místo něj byla po zemi prostřena klasická laothská jídelní žíněnka. Kromě Tarliho a Doma byli v místnosti ještě Joan, Keja, císař, Sharli, Hrsh-Hgn a malý rtuťovitý laothan. Za dětmi stála jejich droskská služebnice a Isaac se ostentativně postavil za Doma. Držel Iga.
„Díky,“ řekl Dom a vzal si zvířátko. „Kde vůbec byl? A kde jsi byl ty?“
„Tak jsem se rozhlížel po starém dobrém domově, šéfe. Ig se stal neoficiálním maskotem protištěnicových týmů — dokáže je fakticky pěkně rozehřát.“
Sharli zvedla hlavu a když se na ni Dom podíval, zčervenala.
Hlavní chod, hamhamští korýši, byli snězeni v tichu, když pomineme zoufalé pokusy phnobského tria, které na opačném konci haly hrálo chlong.
Chladný větřík přinášel dovnitř tiché cinkání listů z mechanické zahrady.
Císař velmi obřadně nalil sirupovitou, křišťálově čistou tekutinu, která byla zrádně příjemná na jazyku, ale o to víc pálila v hrdle. Na tlesknutí rukama zmizeli sloužící. Trio rychle dohrálo konec věty, stáhlo z nástrojů struny a vzdálilo se.
„Tak,“ začal císař. „Teď si musíme promluvit.“
„Špióni?“ nadhodila Joan a upřela pohled do své sklenice. Císař pozvedl obočí.
„Ale to je samozřejmé, má drahá,“ přikývl s úsměvem. „Támhle je například jeden — hráč na inq tam nechal Ucho, než odešel. Droskští služebníci mých dětí jsou v neustálém spojení se svou planetou, jejíž jméno je nevyslovitelné, a podávají tam pravidelná hlášení, kromě toho se celá místnost a přilehlé prostory doslova hemží špendlohlavy a štěnicemi. Dále například tenhle gentleman, který sedí po mé levici —“ rtuťovitý mužík se usmál, „—je smluvní vyzvědač. Jmenuje se Magan. Jeden z jeho mnoha úkolů je podávat o mně podrobná hlášení. V případě, že se nechovám, jak bych měl, okamžitě to hlásí. Tak kde je svět Žoliků?“ skončil náhle.
Dom přejel prstem okraj své sklenky.
„Už ti zbývá pouhých dvaasedmdesát hodin do jeho objevení,“ pokračoval císař.
„To není fér!“ řekla Keja.
„Myslím, že už mi to začíná docházet,“ odpověděl Dom pokorným tónem. „Už začínám nacházet hranice toho pojmu. Temná strana slunce…
Je to tak trochu nic neříkající protimluv, že? Možná, že se to ovšem vztahuje k nějakým jiným rozměrům?“
„Tomu sám nevěříš,“ zavrtěl hlavou císař. „A já taky ne. Svět Žoliků je singularitou v tomto kontinuu. Pravděpodobnost dává tušit, že tohle je jediný vesmír, ve kterém Žolici existují, i když najít je s pomocí matematiky neumíme. Já osobně věřím, že ta neuvěřitelná naděje, pravděpodobnost jedna ku miliónu, že budou existovat, se naskytla jen v našem vesmíru. Pro ně je ovšem život jen dalším atributem, jako hmota, nebo věk. Ne, já si myslím, že Žolici byli vůbec prvním životem, v tom smyslu, jak ho chápeme, v celé galaxii a souhlasím i s názorem, že to byli oni, kdo měl na svědomí vznik nás, ostatních civilizací. Nevím, proč s tím tak bezvýhradně souhlasím. Tak nějak mi to připadá správné.“
„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela,“ zavrtěla hlavou Keja. Císař se usmál.
„Víš, má drahá, vesmír nemá na život dost času. Podle všeho by vůbec neměl existovat. My si totiž ani zdaleka neuvědomujeme všechna pro a proti.“
Dom přikývl. „Jsme tak zvyklí na to, že život je nezbytnou součástí vesmíru,“ řekl. „Dokonce i v presadhimistických časech jsme zabydleli ostatní planety vymyšlenými bytostmi a šidili se sami tvrzením, že život na Zemi podle zákona pravděpodobnosti musel vzniknout, stejně jako vznikl i jinde. Nechtěli jsme prostě být sami.“