John II. koupil od Tsionova podvýboru správní rady Země Cheopsovu pyramidu a dal ji vcelku přenést ze Země na obrovskou pláň severně od svých sídelních kopulí. Když se pak pokusil koupit i zemský měsíc, kterým chtěl nahradit malou, i když stále funkční oběžnici Protitoče, dala ho jeho dcera Joan I. internovat do malého domu na opačné straně planety a prohlásila se za výkonnou ředitelku. Právě v ní našel Sabalosův majetek, až doposud závisející především na štěstí, skutečného génia. Během jediného roku se zdvojnásobil. Joan, přísná sadhimistka, prosadila mnoho reforem včetně Listiny humanoidních práv.“
„Její syn — našla si chvilku na krátký románek se vzdáleným bratrancem — byl John III. který se v těch prvních vzrušujících dnech nového umění stal skvělým matematikem pravděpodobnosti. Říká se, že to pro něj představovalo nenápadný a bezbolestný únik před matkou a ženou Vian. Vian byla pozemská šlechtična s početnými známostmi, se kterou uzavřel sňatek z rozumu, aby tak posílil pouta mezi Protitočem a Zemí. Zmizel za podivných okolností těsně před narozením svého druhého dítěte, legendárního Doma Sabalose. Má se za to, že ho potkala nehoda v nekonečném moři močálů, pokrývajících část planety.“
„Mladého Doma obklopuje mnoho legend. Mnohé z nich jsou však zcela evidentně smyšlenkami. Tak například se říká, že přímo v den, kdy se měl stát prezidentem správní rady planety…“
Když Dom přirazil k molu, vybíhajícímu od palácových kopulí daleko do umělého přístavu, kde byly chovány divoké větromušle, zářily už na nebi hvězdy.
Všude plály lampy. Několik nedočkavých rybářů si začalo připravovat mušle k nočnímu lovu. Jakási stará žena roztápěla malý přenosný sporáček na dřevěné uhlí, aby začala opékat první dávku královských srdcovek. Malé rádio, které leželo vedle ní na prkenné podlaze a jemuž nikdo nevěnoval pozornost, hrálo starou pozemskou píseň, jejíž refrén tvrdil, že: „…pracoval jako pes a teď bude spát jak pařez“.
Dom zakotvil u mola vedle obrovské, tiché hmoty nemocničního plavidla, a vyšplhal po žebříku nahoru.
Když se vydal na cestu ke kopulím, uvědomoval si, že všude kolem vládne ticho. Šířilo se od něj jako kruhy na vodě, od jednoho člověka k druhému. Ve světle lamp se zvedaly hlavy, aby vzápětí znehybněly, a v obličejích se pohybovaly jen oči, které jej upřeně pozorovaly. Dokonce i stařena odtáhla pánev z plotny a zvedla hlavu. V pohledu jejích očí bylo něco naléhavého.
Dom cestou zaslechl jediný zvuk. Když vystupoval po schodišti k hlavní kopuli Sabalosů, ozval se někde opodál tlumený hlas: „Takže to s ním nedopadlo jako s jeho otcem, ať si říkají —“ ale vzápětí mluvícího někdo umlčel.
U dveří stál robot třetí třídy, ozbrojený napodobeninou staré sonické pušky. Když se Dom přiblížil, probral se robot se zabzučením k životu a zaujal obranný postoj.
„Stůj — kdo to kráčí? Nepřítel, nebo Zemi laskavě oddaný syn?“ zachrčel a jeho mírně zarezlý hlasový modulátor setřel ostrost tradiční sadhimistické výzvy.
„Samozřejmě, že ZLOSYN,“ odpověděl Dom a přemáhal nutkání dát strážnému chybnou odpověď. V minulosti už to jednou zkusil, aby zjistil, co to udělá. Sonický výboj ho dočasně ohlušil a následnou rezonancí bylo zničeno nedaleké skladiště. Babička, která se tak zřídkakdy usmívala, se tenkrát smála dlouho a nahlas a pak ho pořádně vypěstovala, aby se ujistila, že si tu lekci bude dobře pamatovat.
„Vstup, ZLOSYNE,“ prohlásil strážný. Když se k němu Dom přiblížil, rozzářila se na hrudi strážného kontrolka komunikátoru.
„Tak dobrá,“ ozval se Korodorův hlas, „Dome, jednou mi budeš muset vysvětlit, jak ses dostal ven, aniž jsi při tom spustil poplašná zařízení.“
„No, musel jsem to nějakou dobu studovat.“
„Postav se blíž k prohlížecímu zařízení. Aha. Tahle jizva je úplně nová.“
„Někdo si po mně v močálech vystřelil. Jsem v pořádku.“
Korodore odpověděl pomalu a dokonalost, s jakou kontroloval svůj hlas, byla obdivuhodná.
„Kdo?“
„U Chela, jak to mám vědět? Mimo jiné se to stalo před mnoha hodinami. Já… hm…“
„Pojď dovnitř. Během deseti minut se dostavíš do mé kanceláře. Chci od tebe slyšet všechno, co se dnešního dne přihodilo, a to do takových podrobností, že tě to samotného překvapí. Rozumíš?“
Dom vzpurně zvedl hlavu a kousl se do rtu.
„Ano, pane.“
„Výborně. Potom mě možná nepošlou do přístavu okusovat vlastními zuby vilejše z lodních trupů a ty nedostaneš měsíc domácího vězení.“ Korodorův hlas o něco změkl. „Co to máš kolem krku za zvíře? Připadá mi povědomé.“
„To je močálový Ig.“
„Nejsou dost vzácní?“
Dom vrhl krátký pohled na planetární erb nade dveřmi, kde modrý plameňák a velmi špatně ztvárněný močálový Ig podpírali znak sadhimistů v azurovém poli. Pod nim bylo vytesáno hluboko do kamene — mnohem hlouběji, než bylo zapotřebí — Jediné přikázání.
„Kdysi jsem znal pašeráka, který ho měl,“ pokračoval Korodore. „Existuje o nich dokonce jedna nebo dvě legendy. Ale předpokládám, že to víš. Myslím, že si ho můžeš vzít dovnitř.“
Komunikátor zhasl. Robot ustoupil stranou.
Dom se vyhnul hlavní obytné části. Z kuchyní, kde probíhaly horečnaté přípravy na zítřejší hostinu, se ozýval hluk. Tiše proklouzl dovnitř, ze stolu u dveří nenápadně sebral talíř jednohubek s mořskými chaluhami a zmizel nazpět v chodbě. Ze dveří za ním vyletělo několik phnobských kleteb, ale to bylo všechno. Pomalu procházel chodbou až k místu, které se ztrácelo v bludišti skladišť a spíží.
Vyšel na malé nádvoří. Bylo zastřešeno kouřovým plastikem, který způsobil, že nádvoří vypadalo pochmurně i ve chvíli, kdy stálo Hle-Proč přímo nad hlavou. V plastiku byly umístěny tenké trubky, ze kterých neustále vycházela jemná mlha.
Ve středu nádvoří byla vybudována kopule z rákosu a sítí. Na kusu země, který kopuli obklopoval, bylo vidět, že se tady někdo pokouší pěstovat houby. Dom odtáhl vyschlý dveřní závěs a vstoupil dovnitř.
Hrsh-Hgn seděl v mělkém jezírku vlažné vody a ve světle lampičky na rybí olej si četl kostku. Zamával Domovi paží s dvěma klouby a stočil k němu jedno oko.
„Prima, že jssi přišel. Posslechni ssi tohle: Kamenná vyvřelina dvacet kilometrů od Rampy na Třetím oku, jak sse zdá, obssahuje vrsstvu zkamenělin, které nevznikly v minulossti, ale v budoucnossti, což…“
Phnob přestal číst a opatrně odložil kostku na okraj jezírka. Nejdřív se podíval na Domův výraz, pak na jizvu a nakonec na Iga, kterého měl Dom stále obtočeného kolem krku.
„Hraješ,“ ušklíbl se Dom. „Děláš to skvěle, ale hraješ. V každém případě to ale hraješ líp, než Korodore a ten důstojník na lodi.“
„Jssme přirozeně rádi, že jssi zasse v bezpečí.“
„Jenže všichni vypadáte, jako kdybych právě vstal z mrtvých.“