„A Žolici taky ne,“ vskočil mu do řeči Hrsh-Hgn a naklonil se kupředu. „Proto napomohli naději… zvětšili pravděpodobnosst.“
„Dali vzniknout životu i na jiných planetách, háček je v tom, že to museli být biologičtí géniové. Vyplnili každé ekologické místo, od chladnějších sluncí po věčně podchlazený vesmír…“ začal Dom. Pak se najednou zarazil.
Věděl o Žolicích. Hlavou mu probíhaly další věty, pluly jako ledovce na moři jeho vědomí. Vstoupily tam ze své vlastní vůle — nebo mu je tam někdo vložil?
Věděl o Žolicích všechno. Pamatoval si, jak se cítili, když zkoumali pusté planety a přitom znali vestavěnou pojistku, na kterou nakonec narazí každá rasa — omezenost svého přístupu k teorii vlastního vzniku a vývoje…
Najednou spatřil svět Žoliků a seděl jako ochrnutý. Ostatní hovořili dále.
„Temná strana Slunce — to zní docela poeticky, ne?“ řekla Keja vesele. „Co takhle Křička a Sténavý?“
„Vnitřní planety Protohvězdy Pět?“ zamyslel se Hrsh-Hgn. „Příliš horké a také moc mladé. Před desseti tissíci lety ještě neexisstovaly. Taky jssou příliš radioaktivní.“
„Mluvíš o nich, jako by byli Žolici humanoidi,“ ozvala se Keja. „Ale to přece nikdy nebylo dokázané. Nemohli by být například vápníkovou civilizací? Podívej se na creapiie.“
„A co Krysa?“
To se ozval Tarli. Rozhlédl se po jejich tvářích a pokrčil rameny.
„No, vždyť všichni víme, jak vypadají věci na té planetě. A situace s obrácenou entropií by se dala pochopit jako základ pro tu narážku o Temné straně slunce.“
„Creapiiové říkají, že žádná forma života v systému Atenalp nemůže být inteligentní,“ připomněl mu ostře Ptarmigan. „A tady v paláci už si zásadně nepřeji dále o tom světě mluvit.“
„Já si myslím, že to musí být Země,“ prohlásila Joan s přesvědčením. Císař se otočil.
„To je velmi monocentrické prohlášení. Můžeš ho nějak zdůvodnit?“
Přikývla. „Jak by ne, vždyť je to velmi stará teorie. Žolici byli humanoidi a tím myslím lidští humanoidi — Hrsh-Hgne, omlouvám se, ale ty jistě chápeš, jak to myslím — a nakonec se usadili na Zemi. To bylo ještě dávno předtím, než se z nás stalo alespoň něco jako opice. Nakonec se s námi zkřížili. Na to ukazují všechny indicie. Mnoho jiných ras si myslí, že Žolici byli lidé. Země byla jediná planeta, s výjimkou domovské planety creapiiů, jejíž obyvatelé byli schopni přistát na vlastní oběžnici… za třetí, pozemšťané jsou rasa, která by se klidně pustila do stavby takových věcí, jako jsou Řetězové hvězdy nebo Střed vesmíru jen proto, aby prostě dokázala, že to dokáže. A nakonec je třeba si uvědomit, že Země je sídlem Žolického ústavu, který prakticky ovládá celou planetu. Polovina ředitelů správní rady Země je také ve výkonném výboru Ústavu. A je známá teorie, že celý ten podnik vede klika čistokrevných Žoliků, jako mazaný ochranný projekt, který se má údajně zabývat průzkumem Žoliků. Podnikli z jakýchsi podivných důvodů několik útoků na Domův život. Nestojí o to, aby svět Žoliků našel někdo jiný, než oni.“
Hrsh-Hgn si odkašlal. „Rád bych poukázal na to, že sstejné teorie se vysskytly u phnobů, drossků, creapiiů, tarquínů, lžičníků a mnoha dalších. Každá rassa vidi ssebe ssama jako Žoliky. Creapiiové říkají — kdo by mohl nassbírat tolik vědomosstí, aby dobyl sstřed vessmíru? Phnobové říkají, kdo, když ne phnobové, by dokázal tak dokonale posstihnout vessmírný celek a na základě toho sstvořit něco tak dokonalého, jako jssou řetězové hvězdy? Lžičníci zasse říkají, copak někdo jiný než my by dokázal reimtole na grampede a posstavit Labyrint? Tarquíni šíři po celém vesmíru teorii, že kdo jiný než —“
„Má pravdu,“ přikývl císař.
„V celém vesmíru je jen jediné Slunce,“ řekl Dom.
Pozorovali ho, jak jak zápasí se svými myšlenkami.
„Je to jednoduché,“ řekl a užasle se rozhlédl po jejich tvářích. „Hvězd je nekonečně, ale to pravé Slunce, ta rudá jasně zářící věc — to je inteligentní bytost.“
Bylo to tak neuvěřitelně blízko. Dokázal zrakem proniknout jejich těly, daleko za stěny místnosti, do pestrého a kypícího světa dvaapadesáti známých ras, a tam uvnitř, viditelný jako žloutek volského oka, se rozprostíral svět Žoliků, ležící na Temné straně slunce.
Napadlo ho, jestli mu ty myšlenky někdo podstrčil, ale nakonec došel k tomu, že ne. Mohl poskytnout jasný řetěz logických úvah a závěrů. Všechny jednotlivé nitky se najednou spojily, přesně jako dokonale postavená rovnice v matematice pravděpodobnosti.
Myslel si, že jeho otec zcela vědomě kráčel vstříc smrti, tak jak by to měl udělat každý dobrý p-matematik. Jenže jeho otec chtěl zároveň…
V tom okamžiku zaslechl vlhké zasyčení. Něčí hlas řekclass="underline" „Tak to je opravdu moc špatné.“ Ve dveřích se objevila postava.
Ways zamračeně nahlédl do ústí svého vlastního molekulárního termopalu a postoupil o kus do místnosti.
„Dobrý večer, Vaše Eminence, i vám, přítomní hosté. V takovýchto chvílích bývá zvykem, že někdo klidně a bez vzrušení zavolá stráže.“
Stěny zmizely. Po Waysovi vystřelili současně tři strážní a vzápětí zmizeli v obláčcích světlem prozářeného prachu.
„Podstatou molekulárního termopalu je malý matrixový generátor, který může, za velmi výjimečných okolností, vytvořit můstek a obrátit pole,“ řekl Ways. „Obávám se, že to se stalo právě teď.“
První se vzpamatoval Císař. Dolil si víno, pozvedl sklenici k Waysovi a škrobeně se usmál.
„Mohl byste mi vysvětlit, jak jste se dostal dovnitř?“ zeptal se. „Měl bych asi obnovit náš poplašný systém.“
„To v každém případě. Přistál jsem se svou lodí přímo na terase. Obávám se, že většina vašich poplašných zařízení selhala.“
„To máte opravdu štěstí,“ řekl Ptarmigan opatrně.
„Mě už tak postavili. Vy jste mě ve skutečnosti postavili.“
„Aha, jistě. Štěstí jako elektronická funkce. Pamatuji si, že jsem ty plány sám revidoval. Škoda, že mě v té době nenapadlo vmontovat vám nějakou pojistku, vypínač, nebo něco takového.“
„Ono by to stejně nefungovalo,“ zavrtěl hlavou Ways. „Ale dost už těch řečiček. Jak mám zabít Doma Sabalose, když je nezranitelný? I kdybych mu hodil na hlavu kámen, zapůsobil by na něj Brownův pohyb a odklonil by ho stranou.“
Sharli mávla svým kotem. Zamířil k Waysově hrudi jako blesk a ohnul se jako kus hliníkové folie. S nevěřícím výrazem na čepel zírala.
„Nedělejte si starosti,“ uklidňoval ji Ways. „Statisticky jakkoliv malá, ale možná šance, se může přihodit kdykoliv. Omluvte mě.“ Vytáhl docela obyčejnou útočnou pistoli, zařazenou do běžné výzbroje řadových členů US, a znovu vystřelil po Domovi. Kulka se zastavila v půli cesty a vypařila se.
Vesmírem proběhlo téměř neznatelné zachvění.
„Molekulární odpor,“ přikývl Ways. „K sakru.“ Usedl na jídelní žíněnku a nalil si sklenku vína. Usmál se na přítomné a zagestikuloval termopalem.
„Tam nahoře musí být alespoň stovka lodí,“ oznámil jim.
„Phnobské, drossské, creapiijské, lžičníkovské, podské. Všechny pozorují váš palác a pak jedna druhou navzájem. Kolik planet má tenhle systém, Vaše Eminence?“
„Od chvíle, kdy se První sirijský banka odpoutal z původní oběžné dráhy a vydal se do vesmíru, myslím, že jich tam zbylo šest,“ řekl Ptarmigan.