„Správně. Banka je teď na oběžné dráze pětašedesát miliónů kilometrů za — jak se jmenuje vaše nejvzdálenější planeta?“
„Vzdálená,“ odpověděl za otce Tarli.
„Jak vidíte, všichni cítí upřímný a nezištný zájem o všechno, co Dom podnikne v nejbližších třech dnech. I já. Plány se maličko změnily. Na svět Žoliků jedeme všichni.“
Jediným pohybem ruky přítomné umlčel. „My s Domem máme štěstí. On je pod ochranou — pravděpodobně pod ochranou Žoliků, alespoň je to všeobecný dohad — zatímco moje štěstí je zajištěno dokonalými silikonovými čipy. Obávám se však, že vy ostatní už tolik štěstí nemáte. Je to dost jasné. Výrazy jako ‚rukojmí‘ nebo ‚nutnost zabít‘ jsou velmi nechutné a proto je zatím nepoužiju…“
Když kráčeli přes verandu, zakolébal se ve vzduchu nad nimi mechanický netopýr a zmizel v šeru. Na verandě stála Waysova malá loď. Byla skutečně malá, protože celý její tvar diktoval jediný matrixový motor, který obsahovala. Sedadlo pro pilota a rám pro přídavná zařízení byly umístěny na předním závitu a přistávací část byla prostě a jednoduše přivařena na spodní části pláště motoru. Byl to stroj vhodný k přesunu z místa na místo s minimem pohodlí a maximální rychlostí a efektivností. Loď neměla dokonce ani jméno.
Dom vylezl do sedadla, zavřel plastikový kryt a prohlédl si ovládací prvky. Waysův hlas ve chvíli, kdy vydával poslední příkazy, byl tlumen plastikem.
„Aby bylo úplně jasno. Jakmile s vámi ztratím spojení nebo uděláte něco nevhodného, budu nucen podniknout jisté kroky. Vy na nás počkáte na oběžné dráze.“
Loď se plynule a bez námahy zvedla od země. Jakmile se ocitl mimo dosah atmosféry, mohl Dom prozkoumat většinu planetární soustavy Tau Ceti na obrazovce malého kontrolního systému. Lodi se na ní jevily jako jasné modré body. Poměrně o hodné dál bylo něco jiného — světla kontrolního systému měnila barvu od červené po modrou, jak se vestavěný mozek druhé třídy pokoušel rozhodnout, zda to, co vidí, je planeta, nebo jen velká loď. Jak Dom ten zvláštní úkaz pozoroval, všechno najednou zmizelo. Banka se přesunul do mimoprostoru. Dom si vzpomenul, že v jedné z vnitřních dutin viděl obrovský matrixový generátor. Pohnout planetou zase nevyžaduje tolik síly, jak by se zdálo.
O několik minut později se nad rovníkem Laothu objevila Opilá nekonečnem, podobná jasné hvězdě. Ways si vybral tu nejlepší loď. Dom udal matrixovému počítači lodi koordináty, které mu Ways sdělil, a povzdechl si.
Skok meziprostorem byl krátký, trval sotva půl hodiny jeho vlastního času. Skončil ve středu lodní flotily.
Ozval se Waysův hlas. „Zapněte všechny komunikační okruhy.“
Uviděl hlavní kajutu Opilé, v jejímž středu němě stála skupinka rukojmích. Alespoň většina z nich stála mlčky. Joan I. museli podpírat a Isaac ležel na zemi.
Ways vstoupil do zorného pole. „Narazil jsem na malou skupinku odporu,“ prohlásil, „ale tím se nedejte znepokojovat.“
„K čemu je tady to loďstvo?“ zeptal se Dom.
„Společnost. Kdo ví, zda nebudeme muset bojovat, pátrat, nebo prostě jen přistát na nějakém nepřátelském, nebezpečném světě?“
Dom se v malé kajutě hystericky rozesmál a přestal teprve tehdy, když uviděl, že se Ig skrývá za kontrolním panelem a sleduje ho očima rozšířenýma hrůzou.
„Jste pěkní hlupáci,“ obrátil se ke komunikátoru. „Vy si myslíte, že vás povedu k nějaké planetě?“
Scéna odehrávající se v kajutě Opilé zmizela z obrazovky a objevila se jiná tvář. Byla hubená, s chomáčem černých vlasů nad čelem a nepochybně pozemského původu.
„Je mi líto toho, co se stalo,“ řekl muž. „Jmenuji se Franz Asman a jsem z Ústavu Žoliků. Tohle je naše loďstvo. Ways je náš nástroj.“
„Tak pozemšťan, co?“ ušklíbl se Dom. „To znamená, že mně sice vyhrožujete pomstou na rukojmích v případě, že bych se pokusil o útěk, ale nevěříte, že by mi to v útěku zabránilo. Je přece známé, že pozemšťan by upekl i vlastní babičku, kdyby mu z toho kynul nějaký osobní zisk.“
„Sadhim nás chrání před nepřátelským smýšlením vůči obyvatelům jiných světů,“ odpověděl mu Asman unaveně. „Abych řekl pravdu, už vás nějakou dobu pečlivě studuju. V Ústavu je dalších dvě stě zaměstnanců, kteří vás celou tu dobu studují se mnou. Víme přesně, co uděláte v té které dané situaci, a proto víme, že teď neutečete.“
„Tak vy mě studujete?“ Za Asmanovou hlavou viděl nezřetelné postavy, sedící před dlouhým nástěnným panelem plným mnohobarevných bodů a linek.
„To je naše zaměstnání. Víte, kdo to byl astrolog?“
„Samozřejmě,“ přikývl Dom. „Já se narodil ve znamení Lovce O’Briena.“
„My jsme noví astrologové. Snažíme se hodnotit —“
— s pomocí matematiky pravděpodobnosti je prosívána populace galaxie, aby byli nalezeni ti, jejichž pravděpodobnostní profil odpovídá parametrům, udávaným výpočty jako teoretická charakteristika objevitele světa Žoliků. Vypočtený profil je k dispozici už poměrně dlouho. Z jakéhosi neznámého důvodu, když byly do p-matických rovnic dosazeny otázky týkající se světa Žoliků, vycházely ve výpočtech naprosté nesmysly. Podařilo se však, ale jen s vypětím všech sil, vytvořit rovnici s pomocí údajů rámujících logické mezery.
Pak bylo třeba znovu prosívat a hledat. To ovšem už bylo celkem snadné. Tento rok byli vyhledáni jen tři potencionální objevitelé. První byl phnobský mnich, druhý tři měsíce stará holčička na Třetím oku. Oba byli zabiti velmi snadno.
Ale Dom, to bylo něco jiného. Ústav se marně pokoušel zjistit proč. Jeho otec byl také objevitel v oblastech p-matiky a nebyly s ním potíže. A přece něco chránilo Doma před všemi obvyklými vražednými pokusy. Měl příliš mnoho štěstí.
Něco prostě chtělo, aby objevil svět Žoliků.
„Ano,“ přikývl Dom. „Jsou to Žolici.“
„To si myslíme i my,“ odpověděl Asman. „A víte, proč vám to nemůžeme dovolit?“
„Myslím, že chápu vaše úvahy,“ naklonil Dom hlavu ke straně. „Vy se Žoliků bojíte. Protože je neznáte. Myslíte si, že setkání, byť by jen se zbytky jejich kultury, nás zahubí. Mám prostě dojem, že jste došli k názoru, že lidem je lépe bez bohů.“
„Vy se nám vysmíváte. Máte pravdu, nemůžeme popřít, že žolické artefakty do určité míry podpořily mezirasovou spolupráci.“
Dom slyšel sám sebe křičet: „Ony ji vyvolaly! Creapiiové vytvořili matrixové generátory jen proto, že chtěli najít další životní formy, inteligentní bytosti. Doufali, že s jejich pomocí rozluští hádanky, které po sobě Žolici zanechali!“
„Ano, tak to skutečně bylo. Ale Dome, poslyšte. Víte, že ještě před Sadhimem, dlouho před začátkem meziplanetárních cest, lidé věřili v jakéhosi všudepřítomného boha? Ne v sadhimistické Malé bohy, kteří zodpovídají za přírodní síly, ale ve skutečného Ředitele vesmíru? Ale kdyby se bylo ukázalo, že ten bůh skutečně existuje, zavládl by na planetě strašlivý chaos. Přestal by být podstatou napomáhající a utěšující víry a — ale abychom si přiznali pravdu, vždyť vy také nevěříte třeba ve slunce. Lidé by byli vymřeli díky kosmickému komplexu méněcennosti. Nemůžete žít a vědět o takové dokonalé velikosti.
Potřebovali jsme ideu Žoliků, protože je to něco, co sjednocuje rasy, ale nemůžeme si dovolit najít jejich svět. Předpokládejme, že je ten svět mrtev — znamená to snad, že ta největší ze všech ras vyhynula? A jestli stále žijí, zotročí nás, nebo si nás vůbec nebudou všímat? Nebo ještě hůř — nabídnou nám přátelství?