My teď nemůžeme udělat nic jiného, než tě nechat odejít na temnou stranu slunce. Ale pochop jedno — už nesmíme dovolit, aby ses ještě někdy vrátil.“
„Vím, co je to svět Žoliků,“ odpověděl mu Dom pomalu. „Myslím, že jsem to věděl už nějakou dobu, ale neuvědomoval jsem si to. A teď si začínám vybavovat, kde leží. Je jen jediné Slunce v celém vesmíru — v našem vesmíru — a to nám dali Žolikové. Dokážete připojit svou flotilu k téhle lodi?“
Asman přikývl.
„Tak mě následujte.“
Kolem zazářil mimoprostor. Dom vypnul komunikační zařízení a pokusil se nevnímat oranžovou záři, která naplnila loď i prázdnotu, v níž se plavidlo vznášelo.
Jen tak do prostoru řekclass="underline" „Proč teď? A proč já?“
Ig pokrčil ramínky a otočil k němu svůj špičatý, jakoby krysí čenich. Pak promluvil. Slova se objevovala v Domově hlavě, aniž se unavovala využít obvyklé anatomicko-fyzikální cesty.
„Potíž byla v tom, že jsme nikdy nenašli způsob, jak se zviditelnit. Telepatie — to je jen vyšší forma řeči. Jenže pochopit a vcítit se do toho, co prožívají jiná stvoření — jiné bytosti — to je nemožné.“
„Museli jste být strašlivě osamělí,“ řekl Dom. „Všechny ty plané roky…“
„Isaac by řekclass="underline" ‚Těsně vedle se nepočítá‘. Prohledali jsme dokonce i alternativní vesmíry, pravda, až k těm temným, nemožným, které dodávají materiál na noční můry. Tam byl život. Banka a Chatogastr jsou jen malé ryby. V některých vesmírech byla živá slunce. Našli jsme galaxii, která zpívala. V jednom vesmíru, asi tímhle směrem —“ natáhl tlapku a jeden drápek zmizel na okamžik v jiném rozměru, „— není nic, jen myšlenka, která prostupuje vše. Není to jen myšlenka, ale současně i porozumění. Jenže je cizí. Jak marnotratně používáte slovo cizí; nemáte nejmenší představu, jak cizí mohou některé věci být.
Zjistili jsme — stejně jako zjišťují creapiiové — že jedinou a rozhodující hranicí je náš vlastní pohled na věci. Oni si neurčitě uvědomují, že ani ta nejobjektivnější konstatování zahrnující vesmír se nikdy nezbaví creapiijské příchuti, protože jsou samozřejmě derivátem creapiijských myšlenek a emocí. Proto jsou největšími vyslanci mezirasového porozumění a proto se pokoušejí být čímkoliv jiným, jen ne creapii.“
„Takže vy jste nás stvořili,“ Dom se zvědavě podíval na Iga. „Je alespoň tahle teorie správná? Chtěli jste získat… hm… jiná hlediska?“
„To je téměř správná úvaha. Stačilo nám jen usnadnit vývoj jiným životním formám. Není to obtížné, je to teď už dokonce v moci vaší vědy. I když bylo zatraceně těžké najít kombinaci, která by umožňovala život v podchlazeném heliu. Mimochodem, mám v sobě voperovanou bombu. Udě-lal to ten pozemšťan. Je to skoro dokonalá práce. Ale nedělej si starosti — dezaktivoval jsem ji.“
Ig se na okamžik odmlčel a poškrabal se za uchem.
„Nechali jsme po sobě různé artefakty, abychom vás trochu napnuli,“ pokračoval. „Ale bojím se, že jsme tak trochu podváděli. Věř mi, že než jsme opustili galaxii, velmi pečlivě jsme ji vyčistili. Na některých planetách jsme museli vybudovat novou kůru a to včetně zkamenělin. Museli jsme doplnit do země kovy v podobě rud, naplnit naftová ložiska, vypočítat množství uhelných zásob — chtěli jsme mít jistotu, že máte něco do začátku. Dali jsme vám rekultivované světy, ale nechali jsme vám také Věže a Řetězové hvězdy. To ovšem byly kulturní padělky. Vytvořené spíš proto, aby vyvolávaly úžas než informovaly. Ale museli jsme vám nechat nějaký klíč, nějakou stopu. To bylo umělecky správné.“
„Temná strana slunce,“ řekl Dom. „Přesněji řečeno to byly dvě stopy. Kdybyste nechtěli, abychom to rozluštili, nikdy bychom to nedokázali. To byla první stopa. Vždyť my bychom nedokázali rozluštit ani phnobštinu, kdyby u toho nebyli phnobové, aby nám s tím pomohli. A slunce? — Vy jste se obrátili zády k slunci rozumu a stala se z vás zvířata se zatemněnými mozky.“
„Prosím! Močáloví Igové jsou ještě poměrně chytrá zvířata, budeš-li je posuzovat podle prostředí, ve kterém žijí. Vybrali jsme si své nové ‚já‘ velmi pečlivě. Věř mi, je to hrozně příjemné, nemít žádné nepřátele a ležet celé dny v teplém bahně. Museli jsme si zabudovat pojistky — genetickou anomálii, která z nás dělá šťastná zvířata — přesněji řečeno zvířata, která nosí štěstí, abychom byli spíše uctíváni, než loveni. A taky poplašné zařízení, abychom si vzpomněli, až přijde ten pravý čas. Tahle malá těla představovala skvělý úkryt.“
„Zeptám se jen na jednu věc — proč já?“ upřel na něj Dom pohled.
„Žiješ ve správné době. Jsi přirozeně kosmopolitní. Pocházíš z Protitoče. To byl kdysi náš svět. Velmi dávno, samozřejmě. Jsi bohatý a k tvému postavení se váže jistá popularita. Řekněme, že to byl osud.“
Obrátil hlavu a zahleděl se plastikovým krytem do zářících, chladných záblesků mimoprostoru.
„Odpusť,“ zamyslel se Dom, „ale vůbec nevypadáš jako superrasa.“
Igovy tlapky rychle přeběhly po ovládacím panelu matrixového počítače. Pak zvedl hlavu a podíval se Domovi přímo do tváře…
Dom si protřel oči. „Promiň,“ omlouval se. O chvilku později si pokoušel vybavit, co vlastně v tom krátkém okamžiku pravdy zahlédl, ale bylo to nenávratně pryč a zanechalo to v něm jen pocit nesmírné velikosti a porozumění.
„Děkuju ti,“ řekl Ig tiše. „Víš, lidé očekávají, že inteligentní rasa na jejich planetách přistane ve zlatých lodích a řekne:,Odhoďte zbraně, přestaňte konečně vést války sami mezi sebou a vstupte do velkého mezihvězdného bratrství.“ Jenže ono to tak není. To dělají jen mladé rasy.“
„A co bude teď?“
„Teď?“
„… setkáme se s vámi, když o tom tak přemýšlím. Třeba dokážeme, abychom dohromady viděli vesmír skutečně takový, jaký je. A až se setkáme, setkáme se jako rovný s rovným. Vždyť jsme nakonec všichni jen podrodem jediné rasy — rasy těch, kteří žijí ve slunci. A jeden celek je nekonečně větší, než pouhý součet jednotlivých částí. A teď…“
„Teď,“ řekl Ig, „si promluvíme.“
Loďstvo viselo na pozadí zářícího kotouče Protitoče. Všude kolem se vynořovaly z mimoprostoru další lodě, které sledovaly stín Domova plavidla. Komunikační okruh se naplnil směsicí všech možných jazyků.
„Oni začnou bojovat!“ zasténala Joan. „Oh, můj Bože, oni rozpoutají válku!“
Podstatnou část kontrolního stanoviště pozemské velitelské lodě zabírala velká kruhová obrazovka, zachycující větší část okolního vesmíru. Posádka viděla, že přilétající lodě na ní začínají vytvářet téměř pravidelný obrazec, jejich velitelé mezi sebou vedli blesková diplomatická jednání.
Asman se zvedl od jednoho z vedlejších kontrolních pultů a potřásl hlavou.
„Je mi líto,“ začal. „Protitočané, co? Takže vy, protitočané, jste Žolici? Když jste začínali, byli jste jen malá, napůl zapomenutá kolonie, nebylo by to nakonec tak nepochopitelné…“
Loď se otřásla. Něco se vynořovalo z mimoprostoru — obrovská hmota s hlasem, který duněl komunikačními systémy.
„HALÓ, VY VŠICHNI! UVALÍM PŘÍSNÉ EKONOMICKÉ SANKCE NA KAŽDOU RASU, KTERÁ PODNIKNE PRVNÍ NÁSILNOU AKCI!“
Banka zaujal pozorovací oběžnou dráhu nedaleko Hle-Proč.