Dom odsunul příklop malé lodi a vystoupil do prostoru.
Šel velmi opatrně a nejistě, ale nakonec překonal celou vzdálenost a zastavil se jen několik metrů od pozemské lodi. Obklopovalo ho jemné chvění. V natažených rukou něco opatrně svíral.
Ig se vztyčil na svých podivně neohrabaných zadních nohou a promluvil.
Světla velitelské lodi potemněla, část okruhů vyhořela a stěny se pod intenzitou toho zvuku zachvěly.
Zavládlo krátké ticho. Pak malý Žolik ztlumil hlas. Poselství bylo mnohem srozumitelnější, ale neméně zničující. Znělo: Přistaňte. Žádáme to my, Žolici, cestovatelé po galaxiích, tvůrci hvězd.
Je mnoho věcí, které nás musíte naučit.
Po krátkém zápase Dom divokou větromušli ovládl a obrátil ji směrem k pobřeží.
O osm kilometrů dál, vedle žertíku zvaného věž Žoliků, přistávaly další a další lodě. Tiše, tak, aby jedna nezachytila vizuální orgány té druhé, se dvaapadesát ras vydalo k močálu.
Dom nechal Iga sedět v bahně a vytvořil tak ohnisko neustále rostoucího kruhu posluchačů. A na všech vodních cestách a kanálech se objevili další Igové, kteří se k tomu místu stahovali. Plavali neohrabanou čubičkou. S vesmírem se v nejbližší době stane něco nového. Bude se to týkat všech ras. Vždyť to konec konců byly jen různé formy jediné velké rasy myslících tvorů — obyvatelů jasné strany slunce. Bude to nějaký čas trvat, ale jednoho dne se na Protitoč někdo z čiročirého zájmu vrátí, rozhlédne se po páchnoucím močálu a řekne: Tady to začalo.
Dom si teď znovu — podruhé — zahrál na záškoláka. I když tady bylo něco, co musel udělat. Pevně se na rozkývané větromušli rozkročil, odšrouboval krytku z malé láhve a vylil její obsah do moře. Pak velmi opatrně, aby se vyhnul jedovatým žihadlům, vstrčil hlavu do vody a v šumotu a hukotu moře zaslechl slabé,děkuji ti´.
Obrátil pohled ke vzdálené pláži. Na hranici přílivu tam stála drobná postava, zahalená v jemném zlatavém svitu. Zamyšleně Doma pozorovala.
Dom pobídl větromušli napříč vlnami k pobřeží. Teď, pomyslel si, budeme naslouchat.