„Mám z toho opravdu radost, Ke, čestně. Jenže v posledních dnech byly věci poněkud hektické.“
„Slyšela jsem. Pašeráci a tak dál. Bylo to napínavé?“
Dom se nad její otázkou zamyslel. „Ani ne,“ odpověděl. „Spíš takové zvláštní.“
Keja přeletěla kupoli pátravým pohledem. Kopule byla plná Domových věcí — ležel tam starý Brandymilův analyzátor, police plná mušlí, škeblí a lastur, hologram Žolické věže a na každé rovné plošce záplava paměťových kostek.
„Jak se to staré místo změnilo,“ povzdechla si a nakrčila nos. Pak se zatočila před malým zrcadlem. „Vypadám jako vdaná žena, Dome?“
„To nevím. Jaký je Ptarmigan?“ Vzpomněl si na smluvní obřad, který se odehrál před dvěma měsíci, a v hlavě se mu vybavila dost neurčitá podoba velkého a divokého starce.
„Je moc hodný,“ řekla Keja. „A samozřejmě bohatý. Ne sice tak bohatý jako my, ale on to tak nějak umí dát víc najevo. Jeho děti se zatím se mnou nespřátelily. Měl bys někdy přijet na oficiální návštěvu, Dome. Na Laothu je tak horko a sucho. To mně připomnělo, přivezla jsem ti dárek.“
Po špičkách přešla ke dveřím a vrátila se pak se sloužícím robotem, který nesl malou plochou krabici.
„Je třídy pět. Patří k naším nejlepším,“ oznámila mu pyšně.
„Robot?“ prohodil Dom, který s očekáváním pozoroval krabičku.
„No, přesně řečeno, je to humanoid. Dokonale živý. Líbí se ti?“
„Hrozně moc!“ Dom přešel k vysoké kovové postavě a strčil do širokého hrudníku. Robot k němu sklonil oči.
„Zajímalo by mě, proč vyrábíme tak neohrabané roboty tvarované podle lidského těla, místo překrásných aerodynamických strojů.“
„Pýcha, pane,“ odpověděl robot.
„Poslyš, to nebyla hloupá odpověď. Jak se jmenuješ?“
„Pokud tomu dobře rozumím, tak Isaac, pane.“
Dom se poškrabal na hlavě. Palácové kopule se hemžily roboty — většinou laskavými, ale přihlouplými třetími třídami. Dom si je pamatoval už od útlého dětství spíš jako smutné, nudné hlasy, s pevnýma rukama, kterýma ošetřovali děti. Jeho matka, která zřídkakdy opouštěla svou vlastní kopuli, je srdečně nesnášela a raději si sama vařila. Říkávala, že jsou to omezenci a vůbec se nepodobají těm pravým robotům z Laothu. Dom byl maličko na rozpacích.
„Hm, nemohl bys být trochu méně formální, Isaacu?“
„Jasňačka, šéfe.“
„Vidím, že vy dva si budete určitě rozumět, protože se budete pokoušet převézt jeden druhého,“ usmála se Keja. „Já teď musím jít. A babička ti vzkazuje, že máš přijít dolů, do hlavní kopule, Dome. Na pracovní snídani.“
Dom si povzdechl. „V posledních několika dnech mi Hrsh-Hgn o té věci udělal přinejmenším dvacet přednášek.“
Keja se najednou prudce zastavila.
„Co to támhle máš?“ ukázala na umyvadlo.
Dom zvedl mokré stvořeníčko za faldy vzadu na krku.
„To je močálový Ig. Říkám mu jen Ig. Já jsem ho — našel, já, hm,“ nervózně zamrkal, „Já si myslím, že jsem ho včera našel v močálech. Víš, já… mám to nějaké popletené.“
Podívala se na něj a Dom zachytil v jejím pohledu soucit.
„To je v pořádku,“ zabručel, „To je vším tím vzrušením.“
„Asi ano,“ přikývla Keja a podívala se na Iga.
„On je ale hrozně ošklivý!“
„S prominutím, madam, to není ‚on‘, ale ‚to‘,“ zaduněl robotův hlas. „Je to hermafrodit. Vejcorodý. Polostudenokrevný. Byl jsem vybaven kompletním programem zahrnujícím všechny protitočské formy života, pane. Šéfe. A tak dál.“
„No, až chytíš zoonos, tak to nesváděj na mě,“ prohlásila Keja a vyběhla z kopule. Dom se podíval na Isaaca.
„Zoonos?“
„Ona myslí nemoc přenosnou ze zvířat na člověka.[1] Žádné strachy, mladíku.“ Isaac přikročil k Domovi a podal mu krabičku. Mladík upustil svého mazlíčka, který začal očichávat robotovy nohy, a sám otevřel pouzdro.
„To je záruční list, podrobný návod k obsluze a potvrzení o vlastnictví,“ řekl Isaac. Dom na něj chvíli nechápavě zíral.
„To chceš říct, že tě musím vlastnit?“
„Tělem počínaje a všemi případnými nadpřirozenými schopnostmi konče, šéfe,“ odpověděl spěšně robot a rychle ustoupil, protože Dom se mu pokoušel krabičku vrátit.
„To ne, šéfe. To musíte. Já jsem odpůrcem sebevlastnictví.“
„U Chela! Vždyť patřit sám sobě, to je to, za co většina lidí bojovala přes tři tisíce let!“
„Jenže my, roboti, víme přesně, proč jsme byli stvořeni, šéfe. Nemusíme pracně hledat nejhlubší tajemství našeho stvoření. Žádné problémy.“
„Ty nechceš být svobodný?“
„Cože? A pak pořád jen poslouchat, co jsem to zase provedl a za co všechno můžu? Ostatně, neměl jste přijít dolů, do hlavní kopule?“
Dom krátce pískl, Ig mu rychle vylezl na rameno a za krk, kde okamžitě usnul. Dom vrhl podezřívavý pohled na robota a vyšel z kopule.
Tradice vyžadovala, aby se prezident ráno, v den svého nástupu do funkce, zúčastnil Pracovní snídaně, u které byl sám. Když Dom procházel prázdnými chodbami, měl ten příjemně známý pocit, že ho někdo neustále pozoruje. Starý Korodore měl celý palác doslova poset špendlohlavy a mechanickým hmyzem — v kopulových kuloárech se dokonce šeptalo, že Korodore špehuje sám sebe.
Hlavní kopule byla z poloviny tvořena čirým plastikem a průhlednou částí byl výhled do zahrad, na lagunu, močál a na tenkou linii obzoru, na věž Žoliků s proužkem bílých par, které vlály za jejím vrcholkem jako bílá vlajka. Dom na věž několik vteřin zíral a pokoušel se zachytit myšlenky a vzpomínky na včerejšek, které mu stále unikaly.
Okolo dlouhého stolu byly navršeny hromady dárků — vždyť tak nebo tak, dnes už byl celý jeden protitočský rok starý. Dva sloužící roboti stáli z každé strany jediného křesla, před kterým bylo prostřeno.
Dom už otázku této snídaně probíral několikrát. Nakonec si vybral menu, které zvolil prakticky každý nastupující prezident Protitoče. Bylo to úžasné jídlo. Podle Novějšího zákona to bylo totéž jídlo, které pojedl sám Sadhim, když se stal Pánem Země — čtvrt bochníku tmavého chleba, kus nasolené sušené ryby, jablko a sklenice pramenité vody.
Bylo tady několik malých odlišností proti normálu. Mouka na Domův bochník chleba byla dovezena ze Třetího oka. Ryba byla domácí, ulovená a upravená na Protitoči, ale sůl pocházela z Nové Země. Jablko dozrálo na Avalonu a voda byla původně součástí ledového ohonu jakési komety. Celkem tohle jídlo přišlo na nějaké dva tisíce standartů. Některé jednoduché a prosté věci často stojí víc než ty ostatní.
Korodore, skutečný rodák z Nové Země, což znamenalo, že byl zvyklý živit se potravinovými koncentráty, pozoroval Doma s pocitem lehké nevolnosti. Kamera v podobě kovového moskyta se vznášela vysoko pod stropem kopule. Korodore stiskl ovladač a rozsvítila se další obrazovka. Objevil se na ní pohled dodávaný mechanickým rejskem z větví stromu stojícího na okraji západního trávníku. Už dorazila většina hostů a teď se pomalu pohybovali kolem dlouhého stolu se studeným bufetem.
Alespoň polovina z nich byli phnobové, mnozí pocházeli z phnobských kolonií buruku, které obklopovaly Tau City. Korodor poznal několik diplomatů — byli to bez výjimky vysocí, štíhlí alfasamečkové, a používali protisluneční štíty. Ti o něco níže postavem, lépe aklimatizovaní na sluneční svit, postávali v malých tichých skupinkách po trávníku. Korodore pak postupně přepínal z jednoho špendlohlava na druhého, až objevil Hrsh-Hgna, který si ve stínu balonového stromu četl paměťovou kostku.
1
V tomto případě je řeč o antropozoonóze — nemoci, která se přenáší ze zvířat na člověka. Typickou antropozoonózou je například vzteklina.