Za Korodorem v temnotě velké bezpečnostní centrály svítily další obrazovky, u kterých seděli bezpečnostní důstojníci. Jen Korodore věděl, že pod základy zahradní kopule, klenoucí se nad severním trávníkem, je další, mnohem menší bezpečnostní centrum, které kontroluje tohle velké. Čas od času přepnul na svůj soukromý tajný okruh a pozoroval práci důstojníků v kontrolním centru. Kromě toho byl ještě na jednom místě, jehož přesnou polohu si vymazal z paměti, malý biopočítač. Korodore jej naprogramoval s nesmírnou pečlivostí. Počítač kontroloval jeho, Korodora.
Obrátil pozornost zpět k hostům. Teď už se mezi nimi začala objevovat i velká zlatá vejce — vyslanci creapiiů. Zkušenosti prokázaly, že nepředstavují žádné riziko. Jen naprosto výjimečně se vměšovali do záležitosti světů, na nichž se vyskytovala voda v kapalné formě.
Jeden z nich držel ve svém jediném pancéřovém chapadle předkrm — talířek s výběrem křemičitých solí. Občas si některou z nich přistrčil ke složitému přechodovému dílu svého ochranného oděvu. Hovořil s Joan L, která byla oblečena do slavnostních šatů z černého sametu a krátkého purpurového pláštíku sadhimistické paní-kněžky a vypadala velmi majestátně. Tato kombinace však vyjadřovala negativní pohled, odpovídající podobě Nocticule-Hekaté. Paní Noci a Smrti, pomyslel si Korodore. To nebyla právě taktní volba.
Joan se usmála na creapa, obrátila obličej ke skryté kameře a zamávala jednou rukou. Korodore se natáhl a stiskl další ovladač.
„Jak to jde?“ zeptala se Joan. Korodore ji s obdivem pozoroval. Měla skvělý talent pro podprahovou řeč.
„Snídá. Potraviny, nádobí, příbory, všechno bylo detailně prověřeno.“
„Projevují se na něm nějaké následky těch včerejších událostí?“
Korodore zaváhal. „Ne. Zatímco spal, použil jsem na něj mozkovou pračku. Jsem si —“
„Jak jste se mohl odvážit!“
„Můj zásah mu jenom nakrátko odsune vzpomínky na včerejšek mimo hlavní myšlenkový proud. To byste byla raději, aby si okamžitě vybavil celou pravdu? A bylo by se to stalo, kdybych byl nezasáhnul — v nejhorším případě by to byl vymámil z Hrsh-Hgna.“
„Měl jste se mě zeptat!“
Korodore si povzdechl a pozvedl paměťovou kostku, která ležela před ním na ovládacím panelu. „Lituji, madam, ale vy teď máte bezpečnostní faktor už jen 99.087 procenta. Ověřoval jsem si to. Pravděpodobně jsou to jen hluboko zasuté freudovské impulzy — ale obávám se, že od této chvíle musím tohle představení řídit sám.
Jak už jsem řekl, madam, já nejsem ochoten smířit se s matematikou pravděpodobnosti. Vy to udělat můžete, pokud chcete.“
Korodore obrátil svou pozornost k hlavní kopuli. Dom tam nebyl. Srdce se mu na okamžik zastavilo, dokud si neuvědomil, že mladík vyšel ze zorného pole kamery, aby se podíval na své dárky.
Dom rozbalil první balíček a vytáhl z něj pár gravitačních sandálů, které se leskly tenkou vrstvičkou oleje. Ozdobný lístek praviclass="underline" „Od tvého kmotra. Vyleť si jednou a zaparkuj na mé oběžné dráze. Občas se cítím po čertech osamělý.“
Dom se potěšeně usmál a sandály si připnul. Několik bláznivých minut se točil a poskakoval mezi nosníky kopule a klouzavým letem se snášel dolů, aby plynule brzdil několik centimetrů nad podlahou. Cítil, že sandály budou tím nejskvostnějším dárkem — většina ostatních už jistě nebude ani zdaleka tak zajímavá.
Od Hrsh-Hgna dostal velký hranatý balíček. Dom rozbalil paměťovou kostku a prsty přejel po plošce rejstříku. Kostka se rozsvítila a několik centimetrů nad jejím povrchem se objevila bílá písmena, která hlásala: „Skleněné hrady: Dějiny Žolických výzkumů, napsal dr. Hrsh-Hgn. Věnováno prezidentovi planety Protitoč, Dominikdanielovi Sabalosovi.“
Po titulem stálo menšími literami: „Výtisk č. 1 omezeného číslovaného vydání v počtu jednoho (1) výtisku, vytištěno na originálním šafránovém křemíku z planety Třetí oko.“
„To je opravdu velká čest,“ řekl Isaac. Dom přikývl, otevřel namátkou kostku a četclass="underline" „… záhadu vesmíru. Jak řekl Sub-Lunar, pro mozek vybavený obrazotvorností představují část vesmírné mytologie: Skleněné hrady na pozadí Vesmírného severního větru. Tyto věže, které byly postaveny dříve, než se první uznaní humanoidé naučili používat pěstní klín, jsou památníky rasy tak —“
Dom kostku opatrně odložil a otevřel dárek od Korodora.
„To vypadá dost nebezpečně, šéfe,“ zabručel Isaac.
Dom opatrně zatočil paměťovým mečem a se zalíbením pozoroval téměř neviditelné vlnění, které provázelo jeho změny. Zbraň se mu v ruce plynule měnila z meče na nůž, z nože na termopal.
„Hm,“ prohlásil Dom zamyšleně. „Na Zemi a Nové Zemi se pořád ještě používají meče, že? A taky na Laothu?“
„Ano, s kovovými čepelemi. Jsou mnohem obřadnější a osobnější, než střelné zbraně. Nicméně ty věcičky jsou stejně určeny k zabíjení lidí. Ne že bych je přímo zavrhoval, šéfe.“
Dom se pobaveně usmál. „Na robota si dost troufáš, co? Za starých časů by se na tebe brzo vrhnul dav a na místě by tě rozebral.“
„Za starých časů byli roboti považováni za neživé věci, šéfe.“
Joanin dárek byl jednoduchý černý atham sadhimistů, vhodný pro obřad, kterým bude přijat do obřadního klače, zatímco od své matky dostal listiny, kterými se do jeho vlastnictví převáděla část jejího osobního majetku na Zemi. Bylo to až příliš velkorysé, ale typické. Lady Vian se tak k Domovi zachovala téměř vždy, když si na něj vzpomněla.
Byly tady ještě další dárky, od ředitelů a vedoucích mnoha podvýborů; většina z nich drahých — příliš drahých, než aby si je mohl ponechat, i kdyby to Joan dovolila. Pravda je, že Dom toužebně zíral na robokoně, kterého mu zaslal Hugagan z oddělení meziplanetárních věcí. Isaac mu nahlížel přes rameno a vydal ze sebe pohrdavé odfrknutí.
„Vyrobeno na Měsíci,“ prohlásil. „Není špatný, ale proti těm, které vyrábějí na Laothu, je to dřevěný houpací kůň. Ty od nás žijí.“
Dom se na něj podíval.
„Měl bych asi Laoth navštívit,“ řekl.
„Je to jeden z nejkrásnějších skvostů vesmíru, dejte na má slova, šéfe.“
Dom se usmál a ujistil se, že Ig na jeho rameni leží pohodlně. Pak stiskl kontrolní kroužek a sandály ho zvedly vzhůru, až k zaprášeným nosníkům ve vrchlíku kopule a ven nad moře.
Velkou spirálou zakroužil nad lagunou, kde se pásly krotké mušle lady Vian, a cítil, jak se mu Ig za krkem pohnul. Natočil hlavu a viděl, že malé zvířátko vypadá velmi spokojeně, užívá si let a čenichem nataženým kupředu nasává vítr.
Pozoroval mušle lady Vian, jak se hluboko pod ním přestaly pást a začaly vytvářet řadu, která se postupně změnila v kruh. Vian trávila celé hodiny tím, že jim do mikroskopických mozků vtloukala tyhle jednoduché manévry.
Někde hluboko v mysli, v nejvzdálenějším koutku jeho paměti se cosi pohnulo, ale zatlačil myšlenku do pozadí a věnoval pozornost změnám výšky.
Proletěl mezi balonovými stromy na okraji trávníku a bez ohledu na to, že za ním padá k zemi celá prška ovoce, zabrzdil několik centimetrů nad povrchem trávníku.