„Je to asi čtyřicet metrů,“ odhadl Jason a sklouzl zpět na zem. „Myslíš, že tak daleko dohodíš?“
Kerk potěžkal v dlani podomácku vyrobenou bombu a odhadoval, kolik váží. „Klidně,“ řekl. „Nejdřív se podívám, jak je to daleko.“ Vytáhl se na místo, které právě Jason opustil, přesvědčil se jediným pohledem a zase se spustil na zem.
„Ta pevnůstka je větší než ostatní. Chce to aspoň dvě bomby. Zapálím tuhle, podám ti ten hrnec, potom poodstoupím a bombu hodím. Ty zatím zapálíš druhou — nesahej na ni — a podáš mi ji, až hodím první. Je to jasné?“
„Naprosto. Jde se na to.“
Jason vysmekl z bomb popruh, v ruce si nechal jednu bombu. Vojáci stojící poblíž (všichni už slyšeli o pokusech se střelným prachem) ho napjatě sledovali. Kerk zapálil falešnou roznětku, rozfoukal ji, aby dýmala, pak vystoupil ze skalního úkrytu. Jason spěšně zapálil bombu, kterou měl v ruce, a stál připraven ji předat.
S pobuřujícím klidem odtáhl Kerk paži, když šíp zabzučel těsně kolem něho a další se roztříštil o jeho náprsní krunýř. Pak spustil ruku s bombou, navlhčil si prst a zvedl ho, aby zjistil směr větru. Jason přešlápl z nohy na nohu a zaal zuby, aby na Kerka nevykřikl to nutkavé Dělej!
Ještě přiletělo několik šípů, než byl Kerk spokojen se směrem větru a napřáhl znovu ruku. Jason si povšiml, že palcem a ukazováčkem vyškubl doutnající roznětku, dříve než jediným stahem svalů bombu hodil. Jeho klasický hod granátem, s napřaženou rukou a shora, poslal bombu vysokým obloukem k pevnůstce. Jason se natáhl a vstrčil do Kerkovy napřažené ruky druhou bombu, která vylétla za tou první tak brzy, že obě byly ve vzduchu zároveň.
Kerk zůstal stát na svém místě a Jason, překvapený svou zbabělostí zrozenou z instinktu přežití, teď vystoupil z krytu a spolu s ním sledoval ty dvě černé tečky, jak letí vzhůru, aby se snesly za zeď.
Okamžik napjatého očekávání — a pak celé postavení s kamennými stěnami nadskočilo a zřítilo se v troskách dolů. Jason jen krátce zahlédl těla vymrštěná do výše, dříve než uskočil za balvan, aby se chránil před kusy padajícího kamení.
„Jsem spokojen,“ prohlásil Kerk, přitisknutý ke kamenné předprsni vedle Jasona, když kolem nich dopadalo kamení.
„Doufám, že s ostatními to bude zrovna tak snadné.“ Samozřejmě že nebylo. Pozorní obránci si stačili povšimnout, že tu pohromu má na svědomí jeden muž s něčím, co háže, a příště, když se Kerk vynořil, musel se rychle stáhnout, nebo se k němu snesla sprška šípů. „Tak to se musí promyslet,“ řekl a automaticky sfoukl prskající roznětku.
„Máte strach? Proč jste přestali?“ ozval se rozhořčený hlas. Kerk se otočil k Temuchinovi, který vystoupil do přední linie pod ochranou štítů své osobní stráže.
„Obezřetnost bitvy vyhrává, strach prohrává. Já ti tuhle bitvu vyhraju.“ Kerkův hlas zněl stejně popuzeně jako náčelníkův. „Je to obezřetnost, nebo zbabělost, která vás schovává za tyto balvany, když jsem vám rozkázal, abyste pevnůstky zničili?“
„Je to obezřetnost, nebo zbabělost, která tě schovává vedle mě a brání ti vést své muže do bitvy?“
Temuchin zachrčet jako šelma a vytáhl meč. Kerk zvedl bombu a byl zřejmě ochoten nacpat ji náčelníkovi do krku. Jason se zhluboka nadechl a vkročil mezi oba běsnící muže. „Smrt někoho z vás by prospěla nepříteli,“ prohlásil čelem k Temuchinovi, protože věděl, že ho Kerk zezadu neudeří. „Slunce už zapadá, a jestli ty pevnůstky nezničíme do setmění, může už pak být pozdě. Během noci by mohly dorazit jejich posily a to by znamenalo konec tohoto tažení.“
Temuchin máchl mečem, aby Jasonovi zablokoval cestu, zatímco Kerk ho popadl za paži a odtáhl stranou, jeho ocelové sevření pronikalo až do kostí. Jason se ovládl, aby nevykřikl bolestí, a řekclass="underline" „Převel sem ostatní Pyrrany a poruč jim a ostatním vojákům, aby házeli na pevnůstky kameny. Nenadělají moc škody — ale obránci nepoznají, kdo hází bomby.“ Meč zaváhal, prsty trochu uvolnily stisk — a Jason rychle pokračoval.
„Pro jednoho to znamená jistou smrt, když se na někoho soustředí palba. Ale jestliže tu palbu rozložíme, budeme moci vystupovat údolím tak rychle, jak rychle budou vojáci schopni pochodovat. Do tmy projdeme obranou.“
Na okamžik pomyslel Temuchin opět na svou armádu a tmavnoucí oblohu — a napětí pominulo. Nic nebylo tak důležité jako vyhrát tuto bitvu, a osobní intriky budou muset počkat. Začal vydávat rozkazy, aniž si uvědomil, že dosud třímá v ruce meč. Kerkovo sevření konečně povolilo a Jason si protáhl zhmožděné svaly.
Teď už mohli postupovat dál. Postavy házející kameny se vynořovaly na nejrůznějších místech, a zmatený nepřítel nedokázal určit, která z nich vrhá blesky. Zatímco nomádi prostě házeli kameny vysokým obloukem a rychle mizeli do bezpečí, Pyrrané, kteří měli s granáty letité zkušenosti, si pečlivě vybírali cíl, když házeli kameny za barikády, a rozbili přitom nejednu lebku. Pochodovali vytrvale vpřed a vzdorující pevnůstky padaly jedna za druhou.
„Blížíme se ke konci,“ vykřikl Jason, uhodil Kerka do ramene, aby upoutal jeho pozornost, a ukázal dopředu.
V tomto místě měla Slatina šířku necelých sto metrů, lemovaly ji dvě vysoké skalní věže, které se tyčily ze dna údolí. Mezi nimi bylo vidět oblohu, zrudlou zapadajícím sluncem — a planinu na druhé straně. U věží svislé stěny prakticky končily. Až se armáda dostane za ně, nic ji už nezastaví.
Když se Jason a Kerk prodrali vpřed s čerstvou zásobou bomb, zjistili, že většina vojáků běží zpátky k nim. Před nimi zazníval pronikavý kolísavý tón železných trubek.
„Co se děje?“ zeptal se Kerk a popadl jednoho z utíkajících mužů. „Co znamená to troubení?“
„Ústup,“ ukázal voják nahoru. „Podívej se.“ Vytrhl se a zmizel.
Mezi prchající vojáky se skulil velký balvan a rozdrtil jednoho z nich jako hmyz. Jason a Kerk vzhlédli a spatřili, jak na skalní římsu nad údolím šplhají muži. Zřetelně se rýsovali proti obloze, zvedali a táhli něco jako kůl.
„Na druhé straně jsou taky!“ vykřikl Jason. „Natahali tam nahoru balvany a uložili tak, aby nám je mohli vrhat na hlavu. Stáhněte se!“ Neochotně ustoupili, když spousta balvanů zaduněla do údolí.
Pouze to, že tuto zbraň poslední záchrany ještě nikdy nepoužili, útočníky zachránilo. Celé generace vršily kameny a balvany stále výš, až se uvolňovací podpěry pod jejich vahou pevně vklínily do okraje útesu. Muži na útesu do podpěr strkali dlouhými tyčemi, ale ty se ani nepohnuly. Nakonec jeden velice odvážný nebo naivní muž se spustil dolů po laně a bušil do podpěr v místech, kde se vklínily do skály. Muselo se mu to podařit, protože v mžiku zmizel, když ho srazily padající balvany, které jako by na chvíli visely ve vzduchu, dříve než se snesly. Za krátkou chvíli podpěry na protější straně srázu rovněž povolily. Jason a Kerk prchali s ostatními.
Ztráty na životech nebyly velké, nebo většinu mužů se podařilo varovat včas. Kromě toho se v tomto místě Slatina výrazně zužovala a padající kameny se hromadily za vchodem do údolí stále výš.
Když dozněl dopad posledního balvanu, Slatina byla přehrazena, beznadějně uzavřena stěnou z kamení.
Tažení zřejmě ztroskotalo.
14
„To se mi nelíbí,“ prohlásil Kerk. „Myslím, že to nepůjde.“
„Nech si laskavě ty pochybnosti pro sebe,“ přišeptl mu Jason, když přišli k Temuchinovi. „Budu mít i tak dost práce, abych ho o tom přesvědčil. Jestli nemůžeš pomoct, aspoň přikyvuj, že se mnou souhlasíš.“
„Je to šílenství,“ zabručel Kerk.
„Zdravím tě, náčelníku,“ zanotoval Jason. „Přináším pomoc, která změní momentální pohromu ve vítězství.“
Jestliže ho Temuchin slyšel, nedal to najevo. Seděl na balvanu s rukama na hrušce meče, zabodnutého do země před sebou, a hleděl na zatarasený průsmyk, který zhatil jeho dobyvatelský sen. Poslední paprsky zapadajícího slunce osvěcovaly strmé, svislé stěny skalnatých věží, tvořících bránu.