Jason si svlékl těžký svrchní oděv a roztřásl se zimou. Však se rychle zahřeje, až začne lézt. Zdola vypadala věž tak nezdolatelná jako bok vesmírné lodi. Uvazoval si právě kolem zápěstí řemínek s kladívkem, když vyšel Ahankk a tvářil se, jako by se chtěl pochybovačně pošklebovat.
„Říkali mi, žonglére, že jsi tak hloupý, že si myslíš, že na tu skálu vylezeš.“
„A nejen to,“ řekl Jason, když si navlékal popruhy batohu na záda. „Temuchin ti řekl, abys sem zašel a zjistil, co se stane. Dej si pohov, protože za chvíli poběží svého pána radostně informovat, že jsem uspěl.“
Kerk pohlédl pochybovačně na svislou skálu, pak na Jasona. „Nech lézt mě,“ navrhl. „Jsem silnější a v lepší kondici.“
„To jsi,“ uznal Jason. „Až se dostanu nahoru, shodím ti lano, abys vylezl za mnou s bombami. Ale první jít nemůžeš. Zlézání skal vyžaduje zručnost a té se za pár minut nenaučíš. Díky za nabídku, ale jenom já to můžu zvládnout. Jdem na to. Ocenil bych, kdybys mě zvedl na ten malý výstupek přímo nad mou hlavou.“
Bylo zbytečné lézt Pyrranovi na ramena. Kerk se pouze sehnul, uchopil Jasona za kotníky a vyzvedl ho. Jason při zvedání hmatal po skále, až se zachytil na úzké římse, nohama se zapřel o výčnělek a výstup začal.
Zdolal nejméně deset metrů, než musel zatlouct první piton, a to jenom proto, že na další římsu, tak širokou, že by se na ni dalo lehnout, prsty nedosáhl. Z puklin, jimiž zde byla skála poseta, si vybral tu, co vedla šikmo vpravo nahoru. Vybral piton z těch na oklamání a zarazil ho do pukliny čtyřmi ranami kladiva. Pomalu a opatrně — už uteklo aspoň deset let, co naposled zlézal skálu — přesunul váhu a zavěsil se na piton. A ten držel. Zapřel se nohama a hmatal po drsném povrchu skály, dokud se nezachytil římsy — pak se na ni vytáhl a posadil. Zhluboka oddychoval, když sklonil pohled na obličeje obrácené vzhůru. Sledovali ho už všichni vojáci, a objevil se i Temuchin. Nepřítele zřejmě rovněž zajímalo, co se děje, ale za roh skály nemohli vidět ani střílet. Na okraj stěny kaňonu by se sice dostali, ale k němu ne — to by museli slézt věž také.
Skála studila a Jason se raději udržoval v pohybu. Nedokázal přesně určit výšku, ale odhadoval, že je tak vysoko jako okraj kaňonu. Se špičkou nohy zastrčenou do široké pukliny se pokoušel zatlouct piton v nebezpečném úhlu od sebe, když zaslechl zezdola volání.
Nahnul se, jak jen mohl, a zavolal dolů: „Co je? Neslyším, co říkáš.“ V tu chvíli do skály v místě, kde měl předtím hlavu, narazil šíp, odrazil se a spadl.
Jason se nezřítil za ním jen díky tomu, že křečovitě sevřel žebrovaný povrch skály. Když otočil hlav, uviděl, jak bojovník z kmene Lasiček visí na koženém řemenu uvázaném pevně kolem těla a že je již připraven vystřelit druhý šíp. Muže, kteří ho na řemenu drželi, nebylo pro převis vidět.
Bojovník pečlivě přiložil luk k čelisti a zamířil. Kladivo připevněné řemínkem k zápěstí nemohl Jason použít, ale stále svíral v levé ruce piton. Reflexívním pohybem jím mrštil tak, že lučištníka zasáhl do ramene. Nezranil ho, ale odklonil mu směr luku — ten i druhým šípem minul. Vytáhl však z opasku třetí a nasadil na tětivu.
Zdola vojáci rovněž stříleli z luků, ale cíl byl daleko a obtížně zaměřitelný. Jeden z vystřelených šípů se zabodl lučištníkovi do stehna, ale on si toho nevšímal.
Jason pustil kladívko a vytáhl piton, ocelový hák, dobře vyvážený a ostrý jako jehla. Podle prvního pokusu měl teď pro hod lepší odhad. Uchopil špičatý konec do prstů, napřáhl paži a pitonem vší silou mrštil.
Špička se zaryla lučištníkovi hluboko do krku — ten pustil luk, hrábl prsty po své zbrani, zachvěl se a zemřel. Jeho tělo zmizelo, když ho ostatní vytáhli nahoru.
Muži dole už zmlkli a v náhlém tichu uslyšel Jason Kerkův hlas.
„Vydrž a napni všechny síly!“ zavolal.
Jason pohledem dolů zjistil, že Kerk poodstoupil od úpatí útesu s bombou v ruce a že se shýbá, aby ji zapálil. Zoufale se posunul nohama o kus dále, sevřel obě ruce v pěst a vklínil je do svislé pukliny v kamenné stěně. Kerk se s napřaženou rukou prohýbal, až se zdálo, že se prsty dotýká země. Pak jediným křečovitým stahem všech svalů mrštil bombou téměř kolmo do vzduchu.
Na zlomek okamžiku, si Jason myslel, že bomba míří přímo na něj — pak zjistil, že se stáčí na jednu stranu. Zdálo se, že zpomaluje, když dosáhla vrcholu oblouku, než zmizela za ohybem skály. Jason se pevně přitiskl k chladnému kameni.
Exploze se k němu přenesla skrz kámen jako vibrace. Úlomky skály a části těl vylétly do vzduchu, a Jason věděl, že teď má krytá záda. Kerk bude na stráži, kdyby se znovu pokusili o útok. Přesto se nemohl zbavit pocitu stísněnosti.
„Kerku,“ zvolal. „Ten piton!“ Mluvil pyrransky. „Co se stalo s pitonem, který jsem upustil? Kdyby ho uviděl Temuchin…“
Jediný pohled by mu prozradil, že jsou z jiné planety. Nomádi dobře vědí, jak vypadají cizí výrobky.
Jednu dvě vteřiny se mu sevřelo srdce, když čekal, než mu Kerk odpoví.
„Je to… v pořádku. Viděl jsem ho padat… Zvedl jsem ho, když se všichni ostatní dívali na tebe. Jsi zraněn?“
„Je mi dobře,“ zašeptal Jason a pak se zhluboka nadechl. „Dobře!“ zavolal hlasitě. „Lezu dál.“
Pak už to byla jenom dřina. Dvakrát musel provléct lano karabinkou pitonu a udělat si smyčku, aby si odpočinul. Sil mu ubývalo, a když dospěl k patě komína, který vedl přímo na vrcholek věže, povzbudil se nejsilnějšími stimulanty z medikitu. Komín měl výšku asi deset metrů a jeho dvě stěny se táhly rovnoběžně až nahoru.
„Tak naposledy,“ plivl si do dlaní a sundal si batoh. Čím méně zátěže, tím lépe, i kladivo tu musí nechat. Poskládal nepotřebné věci u paty komína na sebe a posunul si lano stočené kolem krku na hruď.
Přimáčkl se zády k jedné stěně a vystupoval po druhé, až bylo jeho tělo rovnoběžně se zemí — v té poloze se držel díky zapření ramen a nohou do stěn. Pak se vytáhl pažemi výš a posunul nahoru nohy. Centimetr po centimetru se propracovával komínem.
K vrcholku měl ještě dost daleko, když nabyl dojmu, že to nezvládne, ale současně si uvědomil, že to zvládnout musí. Vrátit se by bylo stejně tvrdé jako vylézt nahoru. A kdyby spadl, zlomil by si přinejmenším ruku nebo nohu. A u paty komína by pak ležel a zemřel žízní. Nemohl doufat, že by se k němu někdo dostal a pomohl mu. Bude lepší pokračovat.
Nekonečně pomalu se nad ním začala objevovat obloha, víc a víc, a pomaleji a pomaleji, jak mu ubývalo sil. Když se konečně dostal nohama ke hraně komína, neměl sílu, aby se vytáhl přes okraj. Několik vteřin odpočíval, zhluboka se nadechoval a narovnával nohy. Pak se zkroutil a pevně sevřel drobící se okraj skály. Na okamžik tam visel — ani nepadal, ani se nedokázal vytáhnout z komína ven. Pak se nesmírně pomalu natáhl a pomocí do krve rozedřených prstů se vytáhl z komína a zůstal vyčerpaně ležet na šikmém vrcholu věže.
Vrcholek byl překvapivě malý, to poznal, i když jen ležel a lapal po dechu. Nebyl větší než rozměrná postel. Když se trochu vzmohl, připlazil se k okraji a zamával na čekající muže dole. Ti ho uviděli a pozdravili spontánním voláním slávy.
Měli důvod k provolávání slávy? Přistoupil k druhému okraji, ale ihned se stáhl, když lučištníci čekající dole na útesu začali po něm střílet. Jen dva šípy vylétly dostatečně vysoko, ale střelci špatně mířili. Vyhlédl znovu a uviděl pod sebou nepřátelské pozice jako na dlani. Všechno bylo v dohledu a dostřelu: muži na pokraji Slatiny i řady lučištníků chránících vrchol skalního útesu.
Dokázal to.
„Jsi borec, Jasone,“ řekl nahlas. „Na tebe je vždy spoleh.“
Posadil se se zkříženýma nohama a udělal na konci lana velkou smyčku, kterou opásal kolem vrcholku věže jako pevnou kotvu. Potom přehodil kůží kamuflované lano přes okraj skály a povoloval je, až se dotklo země. Zkrátil lano smyčkou a vyslal domluvený signál — tři škubnutí — že je zajištěné. Pak se posadil a čekal.
Teprve když lano začalo sebou prudce škubat a odstávat od stěny, vstal. Viděl, že Kerk je přímo pod ním, vypadá uvolněně a svěže a že má na zádech notný příděl bomb. Uchopil lano oběma rukama.