„Ne?“ zeptal se Kerk s ledovým klidem a posadil se. „Co se to pokoušíš přede mnou zatajit?“
„Ty mě obviňuješ…“ Temuchin zbledl vzteky, ruku na meči.
„Nikoho neobviňuji,“ zívl zeširoka Kerk. „Zdá se, že obviňuješ sám sebe. Děláš tajné porady, vyhazuješ z nich náčelníky a místo pravdy vyslovuješ urážky. Ptám se tě znovu, co zatajuješ?“
„Nic důležitého. Z nížin připlulo pár vetřelců k nám na pobřeží, aby tam postavili města. Zničíme je.“
„Proč? Jsou to neškodní obchodníci,“ namítl Kerk.
„Proč?“ Temuchin teď plál hněvem a nedokázal stát klidně, přecházel sem a tam. „Copak neznáš Zpěv svobodných lidí?“
„Tak dobře jako ty — nebo ještě líp. V té písni se říká, abychom zničili stavení těch, co nás chtějí ulovit. Jsou tam nějaké stavby na zničení?“
„Ne, ale budou. Ti nížané vztyčili stany…“
Jeden z velitelů ho přerušil zanotováním verše ze Zpěvu: „Nemáme žádný domov kromě svých stanů.“
Temuchin ovládl hněv a přerušení přešel. Slova Zpěvu zněla v jeho neprospěch, ale on věděl, kde je pravda.
„Ti obchodníci jsou jako hrot meče, který jen škrábne. Dnes jsou ve stanech a obchodují — ale brzy se objeví na pobřeží s většími stany, pak s budovami, aby mohli obchodovat líp. Nejdřív hrot meče, pak nás probodne a zničí celá čepel. Musíme je zlikvidovat už teď.“
To, co Temuchin říkal, byla naprostá pravda. Ale kmenoví náčelníci si to nesměli uvědomit. Kerk v tom okamžiku nic neříkal a toho Jason využil.
„Je to Zpěv, kterým se musíme řídit. Je to Zpěv, který nám říká…
„Proč jsi tady, žonglére?“ vyjel Temuchin. „Nevidím tady žádné jiné žongléry, ani obyčejné vojáky. Můžeš odejít.“
Jason otevřel ústa, ale nevěděl co říct. Temuchin měl nepopíratelnou pravdu. Jasone, řekl si v duchu, měls držet klapačku. Uklonil se náčelníkovi a přitom zašeptal Kerkovi: „Budu nablízku a poslouchat přes dentifon. Jestli přijdu na něco, co by nám mohlo prospět, řeknu ti.“
Kerk se neotočil, ale zamumlal na souhlas a jeho hlas se přenesl do maličkého rádia v Jasonových ústech. Pak už Jason nemohl než odejít.
Smůla. Doufal, že se lámání chleba zúčastní. Když se protahoval vchodem, jeden ze strážných se sehnul, aby ho za ním zašněroval. Druhý spustil kopí.
Jason upřel na kopí překvapený pohled a hleděl tak, i když strážný natáhl obě ruce a popadl ho za zápěstí. Co se děje? Zkroutil předloktí proti palcům strážného, aby se vysmekl, a zároveň mu namířil kolenem do rozkroku na znamení nesouhlasu. Ale dříve než se mohl vysmeknout, nebo udeřit kolenem, druhý strážný mu zezadu přehodil kolem krku kožený řemen a stáhl jej.
Jason nemohl bojovat, ani vykřiknout. Svíjel se a marně vzdoroval, než zanedlouho upadl do bezvědomí.
16
Někdo mu třel sněhem obličej, cpal mu ho do nosu a úst a tak ho přiváděl k vědomí. Jason chrčel a plival, snažil se dostat z dosahu nešetrných rukou. Když si vytřel sníh z očí, rozhlédl se, zamrkal a pokusil se postavit.
Klečel mezi dvěma Temuchinovými muži s tasenými meči, jeden z nich držel blikající pochodeň, která osvětlovala pruh navátého sněhu a černé ústí rokle. Kolem něho spěchaly sněhové vločky osvětlené červeným světlem, a mizely v temnotě rokle.
„Znáte ho?“ zeptal se někdo, a Jason poznal, že je to Temuchin. Z temnoty se vynořili dva muži a postavili se před něho.
„Já ho znám, velký Temuchine,“ kývl jeden z nich. „Je to ten cizinec z té velké létající věci, co po zajetí utekl.“
Jason pohlédl na tu zahalenou tvář pozorněji a v jasnějším záblesku pochodně poznal orlí nos a sadistický úsměv žongléra Oraiela.
„Toho jsem nikdy neviděl. Lže,“ prohlásil Jason a nezarazilo ho, že chraptí a že ho při mluvení bolí v krku.
„Pamatuju si na něho, když ho zajali, pane, a později mě napadl a zbil. Sám jsi ho tehdy viděl.“
„Ano, viděl.“ Temuchin přistoupil k Jasonovi s chladným a nelítostným výrazem a pohlédl mu do tváře stočené vzhůru. „Ovšem. Je to on. Proto mi připadal povědomý.“
„Co… je… to… za… lži…“ vyrážel Jason a snažil se vstát. Temuchin ho drsně uchopil za předloktí a odstrčil, až se jeho paty ocitly na drobícím se okraji propasti.
„A teď mluv pravdu, a jsi kdokoliv. Stojíš na pokraji Brány do pekel a za chvíli tě do ní svrhneme. Nemůžeš uniknout. Mohl bych tě však nechat jít, když mi povíš pravdu.“
Během řeči nakláněl Jasonovo tělo dále nad čerň propasti, a jen proto, že svíral jeho zápěstí, se Jason do ní nezřítil. Jason neviděl náčelníkův obličej; jen černý obrys ve světle pochodní. Přesto věděl, že v něm není slitování. Tohle je konec. To nejlepší, co může teď udělat, je zachránit Pyrrany.
„Když mě pustíš, povím ti pravdu. Jsem z jiného světa. Přišel jsem sem sám a proto, abych ti pomohl. Setkal jsem se s umírajícím žonglérem Jasonem, od něhož jsem si vzal jméno. Jason odešel od svého kmene před mnoha lety a ten už si na něho nepamatoval. A já jsem ti pomohl. Propust mě a pomohu ti ještě víc.“
V hlavě mu zazněl slabý hlas, rušený praskáním. „Jasone, slyšíš? Tady Kerk. Kde jsi?“ Dentifon dosud funguje — má tedy šanci.
„Proč jsi tady?“ zeptal se Temuchin. „Pomáháš nížanům zatáhnout do našich zemí města?“
„Pust mě. Nespouštěj mě do Brány pekel, a já ti to povím.“
Temuchin dlouho váhal, než znovu promluvil.
„Jsi lhář. Všechno, co řekneš, je lež. Nevím, čemu věřit.“ Otočil hlav a na okamžik mu záblesk pochodně osvětlila neveselý úsměv na rtech.
„Pustím tě,“ řekl a rozevřel ruce.
Jason chňapl do prázdna, pokusil se zkroutit a přidržet okraje srázu, ale nešlo to. Padal do temnoty.
Svist vzduchu.
Narazil se do ramene, do zad. Pak sjížděl po stěně srázu a úporně se snažil držet obličej a ruce od skály a drti ostré jako brusivo, skála mu rozervala kožený oděv.
Pak stěna zmizela a Jason znovu do temnoty padal — padal po neměřitelně dlouhou dobu, sekundu nebo věčnost, než ho zkroutil zdrcující náraz.
Nezabil se — to ho velice překvapilo. Setřel si něco z obličeje a zjistil, že je to sníh. Sněhová pláň, návěj, tady na dně Brány do pekel. Sněhová pláň v pekle — a on do ní spadl.
„Kde je život, je i naděje, Jasone,“ řekl si v duchu, nepřesvědčivě. Jakou má naději na dně téhle nepřístupné jámy? Jen tu, že Kerk a Pyrrané ho odtud možná dostanou ven. Při té myšlence se dotkl jazykem vroubkované kovové hrany v ústech. S novým návalem strachu nahmátl rozdrcené zbytky dentifonu. Někdy během pádu ho nevědomky skousl mezi zuby a zničil.
„Tak jsi zase odkázán sám na sebe, Jasone,“ řekl nahlas a v té obrovské temnotě se mu zvuk ztrácejícího hlasu ani trochu nelíbil. Co má na své straně? Hmatal ve sněhu kolem sebe, ale medikit byl pryč. Brašnu však měl dosud na opasku, nůž, který měl v botě, zmizel. Prsty se prohraboval v brašně, dokud nenahmátl něco, co tam nepatřilo. Co? Ale ovšem, fotonová svítilna. Hodil ji do brašny té noci, kdy si balil horolezeckou výstroj, a zapomněl na ni.
Nebude rozbitá? Podle toho, jaké ho dosud provázelo štěstí, asi bude. Zapnul ji a hlasitě si povzdechl, když se nic nestalo. Pak otočil zesilovačem a tmu prořízl zářivý paprsek. Světlo! I když se jeho situace fakticky nezměnila, cítil se trochu líp. Rozšířil paprsek a posvítil si na své vězení. Vzduch se nehýbal a sněhové vločky tiše padaly světlem a mizely. Sníh pokrýval rovné dno údolí a hromadil se u stěn. Po obou stranách se zvedala černá skála, nad jeho hlavou byl skalní převis, který bránil výhledu na oblohu. Musel sjet po tom výběžku a ten ho katapultoval sem do sněhu. Zachránila ho čirá náhoda.
Ozvalo se zasténání a něco černého padalo shora a kuželem světla a dopadlo na dno údolí necelých deset metrů od Jasona. V tom místě ležela na svislých skalách jen slabá vrstva sněhu a ten člověk narazil přímo na ně. Oči měl doširoka otevřené a z úst mu vytékal pramínek krve. Byl to žonglér Oraiel.