Jako v dálce, v hloubce — tak slabý byl modrý odlesk světla.
Dlouhou dobu ležel a přemýšlel o něm. Byl unavený, slabý, vyhladovělý a možná měl horečku. Což znamenalo, že světlo je jen přelud, vidina umírajícího člověka, fata morgána žíznivého. Zavřel oči a upadal do polospánku, ale když je opět otevřel, to světlo tam pořád bylo. Co to může být?
„Měl bych s tím něco udělat,“ řekl si a rozsvítil. Ve světle baterky záře ve vodě zmizela. Položil baterku na písek a vytáhl nůž. Špička byla dosud ostrá. Škrábl se s ní po vnitřní straně paže, z rány se vyronily kapky husté krve.
„To bolí,“ vyjekl. „Už je to lepší.“
Náhlá bolest ho vytrhla z letargie, vpustila mu adrenalin do krevního oběhu a vyburcovala ho k neobvyklé bdělosti. „Jestliže je tam dole světlo, musí tam být východ. Prostě musí.
A jestliže tam je, je možná mou jedinou šancí, jak se z téhle pasti dostat. Teď. Dokud si ještě myslím, že to dokážu.“
Poté zmlkl a zhluboka se nadechoval, plnil si plíce znovu a znovu, až se mu začala točit hlava z přemíry okysličení. Pak s posledním nadechnutím svítilnu zapnul na plný výkon a dal její konec do úst, aby mohl se zakloněnou hlavou svítit před sebe. Spojil ruce a skočil.
Voda byla velice studená, ale s tím počítal. Skokem se ponořil hluboko, pak ze všech sil plaval ve směru, kde tušil to světlo, Voda byla podivuhodně průzračná. Na druhé straně bazénu byla skála, pevná skála. Tak tedy níž. Oděv prosáklý vodou mu pomáhal klesat níž, téměř až ke dnu, kde se napříč táhla římsa. A pod ní se proud zrychloval. Hlavu vsunul pod římsu, odrazil se od skály nad sebou — v krátkém tunelu mnohokrát narazil na skálu, než se opět octl ve volném prostoru.
Nad ním bylo nyní více světla, daleko nad ním, v nedostupné dálce. Úporně plaval, ale zdálo se mu, že se k němu nepřibližuje. Baterka mu vypadla z úst a zmizela dole v nenávratnu. Výš, stále výš. Ačkoliv plaval ke světlu, zdálo se mu, že se stmívá. Panicky tloukl pažemi a připadalo mu, že se prodírá rtutí nebo něčím, co je daleko hustší než voda. Jednou rukou udeřil o něco tvrdého a kulatého. Zachytil se a přitáhl a hlava vystrčil nad vodu.
Celou minutu nedokázal než viset na kořenu stromu a dychtivě, chraptivě sát do plic vzduch. Když začínal mít v hlavě jasno, zjistil, že se nachází na okraji rybníku téměř úplně obklopeného stromy. Za ním končil rybník v úpatí věžovitého útesu, který se tyčil vzhůru až do oparu a mraků. Zde vytékala ponorná říčka z náhorní planiny.
Byl v nížinách.
Vytáhnout se z vody stálo námahu, a když se dostal ven, lehl si do trávy a zhluboka oddechoval, dokud se mu nevrátil aspoň zlomek sil. Když spatřil na blízkých keřích nějaké bobule, přinutil se k pohybu. Nebylo jich tam mnoho, naštěstí, protože i to málo, co zhltnul, mu způsobilo mučivé bolesti žaludku. Pak ležel v trávě, obličej potřísněný purpurovou šávou, a uvažoval, co dělat dál. Usnul, aniž chtěl, a když se probudil, v hlavě se mu vyjasnilo.
„Bránit se. První domorodec, který mě uvidí, se mě asi pokusí zabít, jen aby získal tyhle starožitné kožešiny, co mám na sobě.“
Nůž pozbyl spolu s baterkou, takže musí postačit ostrý úlomek skály. Za další materiál posloužil stromek, který ohnul k zemi a zatížil kamenem. Odlámat větve bylo už snadnější, a během hodiny měl hrubou, ale použitelnou dlouhou hůl. Nejdříve mu posloužila za oporu, když belhal na východ po lesní stezce, která, jak se ukázalo, vedla správným směrem.
K večeru, když se mu zase začala točit hlava, potkal na stezce vysokého, vzpřímeného muže v polovojenské uniformě, ozbrojeného lukem a nebezpečně vypadající halapartnou. Muž na něho vychrlil několik otázek v neznámém jazyce. Místo odpovědi Jason jenom pokrčil rameny a něco zabručel. Pokusil se vypadat nevinně a zesláble, což bylo docela snadné. S odřeninami, rozcuchanými vousy a ušpiněnými kožešinami určitě nevypadal nijak hrozivě ani vábně. Ten neznámý si určitě myslel totéž, protože z luku nevystřelil a halapartnu držel jen jakoby na obranu.
Jason věděl, že nemá na víc než na jednu pořádnou, nebo aspoň poloviční ránu, a tomu se musel přizpůsobit. Tento zdatně vypadající mladík by ho snědl zaživa, kdyby se minul.
„Amble, amble,“ zamumlal a couvnul, hůl držel oběma rukama.
„Frmblebrmble,“ odpověděl muž a potřásal hrozivě halapartnou, když se přibližoval.
Jason stlačil dolů pravou ruku a otočil hůl kolem levice tak, že jeden konec hole se vymrštil. Pak jí zasáhl muže do bránice v krajině solaru plexu. Ten jenom hekl a klesl bezvládně k zemi.
„Štěstěna mi začíná přát!“ zasmál se vítězoslavně, když u muže objevil naditý váček. Není v něm jídlo? V ústech se mu sbíhaly sliny, když váček otvíral.
18
Rhes byl ve své kanceláři a právě dokončoval účetní výkazy, když zaslechl ze dvora výkřiky. Jako by někdo chtěl vniknout násilím dovnitř. Nevšímal si toho, své dva Pyrrany poslal pryč, a on měl spoustu práce, kterou chtěl dokončit, než odejde. Jeho strážce Riclan byl muž na svém místě a uměl se o sebe postarat. Každého nezvaného hosta by vyhodil. Výkřiky náhle ustaly a za okamžik se ozval hluk, který nasvědčoval, že Riclanův kovový chránič a zbraně dopadly na dlažbu.
Dva dny Rhes nespal, a zbývalo ještě tolik práce, než bude moci odtud nadobro odejít. Nebyl proto zrovna v nejlepší náladě. A když Pyrran nemá dobrou náladu, je nebezpečné být mu nablízku. Chystal se, že vetřelce zlikviduje, nejraději holýma rukama, aby slyšel praskat kosti, až se dveře otevřou. Zaal prsty a postoupil vpřed, když se ve dveřích objevilo nějaké individuum s ošklivými černými vousy a v žoldnéřské uniformě.
„Co se děje? Vypadáš, jako bys mě chtěl rovnou zabít,“ zarazila ho plynná pyrranština.
„Jasone!“ Rhes k němu přiběhl a vzrušeně ho poplácával po zádech.
„Uklidni se,“ vysmekl se Jason z jeho objetí a klesl na pohovku. „Pyrranský pozdrav dokáže člověka zmrzačit, a já se poslední dobou necítím zrovna nejlíp.“
„Mysleli jsme, že jsi mrtev. Co se stalo?“
„To ti s radostí vylíčím, ale až se najím a napiju. A sám bych rád slyšel, co se s vámi dělo. Poslední vývoj z politického dění na Felicity znám do doby, než jsem nedobrovolně spadl z útesu. Jak to jde?“
„Mizerně,“ řekl Rhes mrzutě. Vytáhl maso a chléb ze skříňky a opletenou láhev vína ze slaměného obalu. „Poté, co tě zabili — jak jsme si to mysleli, že tě zabili — se všechno rozpadlo. Kerk tě slyšel přes dentifon a téměř schvátil moropa, aby se tam dostal. Ale přijel příliš pozdě — už jsi zmizel v Bráně do pekel. Motal se tam ten žonglér, který tě zradil, a obviňoval Kerka, že je také z jiné planety. Kerk ho poslal kopancem do pekel, dříve než toho mohl říct moc. Temuchin byl stejně rozběsněný jako Kerk a situace málem explodovala přímo tam. Ale tys byl pryč, to rozhodlo. Kerk si myslel, že to nejlepší, co může udělat, je pokusit se dokončit tvé plány.“
„A udělali jste to?
„Je mi líto, ale musím ti sdělit, že jsme neuspěli. Temuchin přesvědčil většinu kmenových vůdců, že mají bojovat, ne obchodovat. Kerk nám pomáhal, ale bylo to marné. Nakonec jsem se musel stáhnout sem. Já tady končím, obchod přenechám celkem v dobrém stavu svým asistentům, aby v něm pokračovali, a pyrranský kmen je na cestě zpátky k lodi. Je po plánu, a jestliže nemůžeme uskutečnit jiný, dohodli jsme se, že se vrátíme na Pyrrus.“
„To nemůžete!“ zamumlal Jason tak hlasitě, jak to jen s ústy plnými jídla dokázal.
„Nemáme na vybranou. A teď mi, prosím tě, řekni, jak ses sem dostal. Spustili jsme své lidi ještě téže noci do Brány do pekel. Nenašli po tobě vůbec žádnou stopu, ačkoliv tam byla spousta jiných mrtvol a koster. Mysleli si, že ses propadl ledem a že tvoje tělo odnesla voda.“
„Odnesla, to jo, ale ne jako mrtvolu. Dopadl jsem na sněhovou pláň, a byl bych na vás čekal, promrzlý, ale živý, kdybych se neprobořil ledem, jak jsi uhodl. Říčka teče labyrintem jeskyní. Měl jsem s sebou baterku a víc trpělivosti, než jsem si uvědomoval. Bylo to ošklivé, ale nakonec jsem se dostal pod útesy do nížin. Pár místních jsem praštil po hlavě a zažil toho dost, než jsem se sem dostal.“