„Pozdě o celé dny,“ neodpustil si Naxa. „Neposlechli nás. Řekli jsme, že je odtud dostaneme, že jim poskytneme území, ale oni dělali, že nás neslyší. Jako by chtěli v městě zemřít. Když se zhroutil ochranný val, ti, co přežili, se stáhli do jedné budovy, a pak jako by všechny síly této planety zaútočily naráz. Nemohli jsme zůstat stranou a jenom přihlížet. Všichni se hlásili dobrovolně. Vybrali jsme nejlepší a vzali pancéřové vozy z dolu. Jeli jsme do města. Vzali jsme odtud děti, těm dovolili odejít, a několik žen. Ze zraněných jen ty, kteří byli v bezvědomí. Ostatní tam zůstali. My jsme jen tak tak z města unikli, než nastal konec. Neptej se, jak mi bylo. Pak boj skončil a zanedlouho zavládl úplný klid, jaký je teď. Celá planeta se zklidnila. Až to bylo možné, zajel jsem se tam podívat spolu s několika dalšími hovornými. Museli jsme se prodírat přes haldu mrtvých tvorů. A naši si vybrali — všichni zahynuli. Zemřeli v boji. Jediná věc, kterou jsme mohli přinést, byl svazek záznamů, které po sobě zanechal Brucco.“
„Jinak ani jednat nemohli,“ mínil Kerk. „Sděl nám, kde jsou ti, co přežili, a my tam hned zaletíme.“
Naxa udal souřadnice a zeptal se: „Co budete teď dělat?“
„Navážeme zase s tebou spojení. Přepínám a končím.“
„Co budeme dělat my? zeptal se Teca. „Tady prostě pro nás nic není.“
„Na Felicity také ne. Pokud tam vládne Temuchin, nemůžeme doly otevřít,“ odpověděl Kerk.
„Vrátíme se. Zabijeme Temuchina,“ navrhl Teca.
„To nejde,“ řekl Kerk trpělivě, protože věděl, jaká muka Teca prožívá. „Promluvíme si o tom později. Nejdřív se musíme postarat o ty, co přežili:“
„Přišli jsme o všechno,“ zasmušila se Meta, vyjádřila tak pocity všech.
21
Do místnosti vběhli čtyři strážní, zpola nesli Jasona, pak do něho prudce strčili, až se na podlaze překulil. O chvíli se Jason vztyčil na kolena.
„Vypadněte!“ poručil Temuchin svým lidem a kopnutím do hlavy srazil Jasona znovu k zemi. Když se Jason posadil, měl na obličeji krvácející podlitinu.
„Předpokládám, že máš pro to nějaký důvod,“ poznamenal tiše.
Temuchin vztekle rozpřáhl a zase stiskl své velké ruce, ale neříkal nic. Rázoval po vyzdobené místnosti a jeho plandající se ostruhy rýsovaly na podlahu vykládanou mramorem rýhy. Na vzdáleném konci místnosti se na chvilku zastavil, vyhlédl z vysokých oken na město. Pak se náhle vrhl k tapisériím a v náhlém záchvatu vzteku je strhal. Železná tyč, na níž visely, spadla také, ale zachytil ji, než dopadla na podlahu, a mrštil jí oknem s mnoha tabulkami. Někde dole se ozval zvuk roztříštěného skla.
„Prohrál jsem!“ vykřikl a vydal zvuk jako poraněné zvíře.
„Zvítězils,“ opáčil Jason. „Proč mi to děláš?“
„Už nám nic nepředstírej,“ odpověděl Temuchin a obrátil se k němu, hněv vystřídal mrazivý klid. „Tys věděl, co se stane.“
„Věděl jsem, že zvítězí — a tys zvítězil. Před tebou se sklonily armády a lidé uprchli. Tvoje hordy obsadily zemi a tví náčelníci vládnou v každém městě. Ty pak vládneš tady v Eolasairu jako pán celého světa.“
„Nehraj si se mnou, démone. Věděl jsem, že se to stane. Jenom jsem nemyslel, že tak rychle. Měls mi dát víc času.“
„Proč?“ zeptal se Jason a namáhavě se vztyčil na nohy. Teď, když si Temuchin uvědomil pravdu, nemělo smysl nic utajovat. „Řekls, že tím, že přijmeš, vše ztratíš.“
„To jsem řekl. Ovšem.“ Temuchin se protáhl a nepřítomně vyhlédl z okna. „Jenomže jsem si neuvědomil, kolik to vše bude. Byl jsem blázen. Myslel jsem, že je v sázce jen můj život. Neuvědomil jsem si, že je v sázce i život mého lidu. Otočil se k Jasonovi. „Vra jim ho. Vezmi si mě, ale jim dovol, aby se vrátili.“
„To nemůžu.“
„Ty nechceš!“ vykřikl Temuchin, vrhl se na Jasona, popadl ho za krk a třásl jím jako s kozí kůží. „Změň to — poroučím ti to.“ Uvolnil nepatrně sevření, takže Jason se mohl nadechnout a promluvit.
„Nemůžu — a neudělal bych to, i kdybych mohl. Prohráls, protože jsi zvítězil, a právě to jsem chtěl. Život, tak jak jsi ho znal, skončil, a já na tom nic nechci měnit.“
„Věděls to celou dobu,“ řekl Temuchin mírně a uvolnil své sevření. „Takový byl můj osud a tys ho znal. A dopustils, aby se naplnil. Proč?“
„Z mnoha důvodů.“
„Řekni mi aspoň jeden.“
„Lidstvo se dobře obejde bez tvého způsobu života. V našich dějinách jsme měli dost zabíjení a krveprolévání. Prožij svůj život, Temuchine, a zemři v pokoji. Jsi poslední svého druhu.“
„To je jediný důvod?“
„Jsou ještě další. Chci, aby lidé z jiné planety vykopali doly na vašich pláních. Mohou tak učinit teď.“
„Prohrál jsem proto, že jsem zvítězil. Určitě pro něco takového existuje nějaké slovo.“
„Ano. Říká se tomu Pyrrhovo vítězství. Kéž bych mohl říct, že je mi tě líto, ale není tomu tak. Jsi jako tygr v kleci, Temuchine. Mohu obdivovat tvé svaly a temperament, a vím, že jsi býval pánem džungle. Ale teď jsem rád, že jsi v kleci.“ Aniž pohlédl ke dveřím, přiblížil se k nim o krátký krok.
„Neunikneš, démone,“ řekl Temuchin.
„Proč? Nemůžu ti už uškodit — ani pomoct.“
„A já tě zase nemůžu zabít. Nemůžu zabít démona, který je už mrtev. Ale lidské tělo, v němž chodíš, mohu dát mučit. A to udělám. Budou tě mučit tak dlouho, dokud budu žít. To je malá oplátka za všechno, co jsem ztratil — ale víc ti nemůžu nabídnout. Máme se na co těšit, démone…“
Víc Jason neslyšel, vyrazil ze dveří a se skloněnou hlavou utíkal tak rychle, jak mohl. Dva strážní na vzdáleném konci haly dusot jeho nohou zaslechli a otočili se a napřáhli kopí. Nezpomalil, ani se nepokusil jim vyhnout, ale v pádu na zem, s nohama napřed, proklouzl pod jejich kopími a prudce do nich vrazil. Strážní klesli k zemi, a na chvíli jeden z nich držel Jasona za paži. Ten sekl malíkovou hranou, zlomil zápěstí, které ho svíralo, a osvobodil se. Potácivě povstal a sbíhal po schodišti po osmi deseti schodech najednou a při každém skoku riskoval pád. Dorazil do přízemí a vyběhl nestřeženým předním vchodem do dvora.
„Chyte ho!“ křičel Temuchin seshora. „A přiveďte mi ho.“
Jason pádil k nejbližšímu východu ze dvora, ale změnil směr, když se východ zaplnil strážemi. Teď už byli ozbrojenci u každého východu. Zamířil ke zdi, vysoké a nahoře zdobené špičkami kopí. Musel se přes ně dostat. Když vyskočil a zachytil se hrany zdi, hlasité kroky se ozývaly těsně za ním. Dobře! Vytáhl se nahoru, aby přehodil přes zeď nohu, prolezl mezi špičkami kopí a spustil se na druhou stranu zdi.
Něčí ruce mu sevřely kotník, někdo ho strhával dolů. Kopl nohou a cítil, jak jeho bota zasáhla něčí obličej, ale nemohl se osvobodit. Pak ho další ruce uchopily za volnou nohu, a ještě další, a stáhly ho zpátky na dvůr.
„Přiveďte mi ho!“ zazněl Temuchinův hlas nad srocenými muži. „Přiveďte mi ho. Patří mně!“
22
Rhes čekal vedle kosmického člunu, až se Rváč snese z oblohy. Ten přistával při plném výkonu trysek a dvacetinásobném přetížení — Meta nechtěla ztrácet ani trochu času. Rhes se vydal po ztaveném, kouřícím písku, když se na lodi otevřel vstupní otvor.
„Rychle nám všechno pověz,“ přivítala ho Meta.
„Je toho dost málo. Temuchin zvítězil, jak jsme předpokládali, a jedním útokem dobýval jedno město po druhém. Nižanské armády mu nedokázaly vzdorovat. Uprchl jsem po poslední bitvě se všemi našimi, protože jsem nechtěl, aby se moje palce staly ozdobou na nějaké barbarské korouhvi. A tehdy jsem dostal vaši zprávu. Musíte mi říct, co se stalo na Pyrru.“
„Konec,“ řekl Kerk. „Město a všechno v něm je pryč.“
Rhes věděl, že na to nemůže nic říct. Chvilku mlčel, pak zachytil Metin pohled a pokračoval.
„Jason má — či měl — rádio, a brzy poté, co jsem se dostal ke kosmickému člunu, jsem zachytil od něho zprávu. Nemohl jsem mu odpovědět, a on svou zprávu už nikdy nedokončil. Neměl jsem zapnutý magnetofon, ale dobře si na jeho slova pamatuji. Řekl, že bychom mohli doly brzy otevřít, že jsme vyhráli. Že Pyrrané vyhráli, tak to přesně řekl. Chtěl ještě něco dodat, ale vysílání se náhle přerušilo. To muselo být tehdy, když si pro něho přišli. Později se mi o tom něco doneslo.“