„Policii by náramně pomohlo,“ řekl inspektor, „kdyby tyhle věci byly číslované a registrované. Musíme ale vzít zavděk tím, co máme. Když nevypátráme, kam odešel, aspoň bychom se měli dovědět, odkud přišel. Co ale, pro boha živého, toho člověka přimělo, že zde ten bicykl nechal? A jak se odtud bez něho dostal? Nezdá se, že by vám to na celý případ vrhlo jediný záblesk světla, pane Holmesi.“
„Myslíte?“ odpověděl můj přítel zamyšleně. „No uvidíme!“
Kapitola V — Postavy dramatu
„Prohlédli jste si v pracovně všechno, co jste chtěli?“ zeptal se White Mason, když jsme znova vešli do zámku.
„Prozatím ano,“ odpověděl inspektor a Holmes přikývl.
„Možná že byste si tedy rádi poslechli svědectví některých lidí ze zámku, ne? Mohli bychom snad jít do jídelny, Amesi. Pojďte, prosím, první a povězte nám, co víte.“
Sluhova výpověď byla jednoduchá a jasná a on sám působil přesvědčivým a upřímným dojmem. Nastoupil zde službu před pěti lety, jakmile se pan Douglas nastěhoval do Birlstonu. O panu Douglasovi věděl jen tolik, že je to boháč a k penězům že přišel v Americe. Jako zaměstnavatel byl vlídný a ohleduplný — ne sice takový, na jaké byl Ames zvyklý, ale člověk nemůže chtít všechno. Nikdy u pana Douglase nepozoroval žádné známky strachu — naopak, odvážnějšího muže v životě nepoznal. Přikázal sice, aby na noc zvedali padací most, ale to proto, že to byl na zámku starodávný obyčej, a pan Douglas si potrpěl na staré zvyky. Do Londýna jezdíval málokdy a vůbec zřídka opouštěl vesnici, ale den před zločinem byl nakupovat v Tunbridge Wells. On, Ames, pozoroval toho dne na panu Douglasovi jakýsi neklid a vzrušení, připadal mu netrpělivý a podrážděný, což u něho bylo nezvyklé. Ten večer si Ames nešel lehnout, ale byl v zadní části zámecké budovy v komoře, kde ukládal stříbro, když náhle uslyšel zazvonění. Výstřel neslyšel, ale to ani nebylo dobře možné, poněvadž komora a kuchyně jsou až úplně vzadu a od místa činu ho oddělovaly několikerý zavřené dveře a dlouhá chodba. Hospodyně, kterou zběsilé zvonění vyburcovalo, vyšla ze svého pokoje. Společně se pak vydali do přední části domu. Když přišli pod schodiště, spatřil paní Douglasovou, která zrovna šla dolů. Ne, nespěchala — nezdálo se mu, že by byla nějak zvlášť vzrušená. Právě v okamžiku, kdy scházela z posledního schodu, vyběhl z pracovny pan Barker. Zastavil paní Douglasovou a prosil ji, aby se vrátila.
,Proboha, vraťte se k sobě do pokoje!’ zvolal. ,Chudák Jack je po smrti. Nemůžete pro něho už nic udělat. Proboha, vraťte se!’
Chvilku ji na schodech přemlouval a pak se paní Douglasová vrátila. Nedala se do pláče, ani nevykřikla. Hospodyně, paní Allenova, ji odvedla nahoru a zůstala v ložnici s ní. Ames a pan Barker se pak vrátili do pracovny, kde našli všechno přesně v tom stavu, v jakém to později viděla policie. Svíčka v té chvíli rozsvícená nebyla, ale lampa svítila. Vykoukli z okna, ale noc byla velice tmavá a nic neviděli, ani neslyšeli. Potom vyběhli do haly, kde Ames zatočil rumpálem, jímž se spouští padací most, a pan Barker spěchal pro policii.
Tak zněla — v podstatě — sluhova výpověď.
Vyprávění hospodyně, paní Allenové, svědectví jejího kolegy jenom potvrdilo. Pokoj hospodyně byl mnohem blíž k přední části domu než komora, ve které pracoval Ames. Chystala se, že si už půjde lehnout, když pojednou uslyšela hlasité zvonění. Je trochu nedoslýchavá, a proto možná neslyšela hluk výstřelu; ostatně pracovna je i tak dost daleko. Vzpomíná si, že nějaký zvuk slyšela, ale domnívala se, že někde bouchly dveře. Jenže to bylo mnohem dřív — dobré půl hodiny předtím, než se ozvalo zvonění. Když pan Ames běžel do přední části domu, šla s ním. Viděla pana Barkera, hrozně bledého a rozčileného, když vyšel z pracovny. Zadržel paní Douglasovou, která šla dolů po schodech. Úpěnlivě ji prosil, aby se vrátila, a ona mu na to něco odpovídala, ale hospodyně neslyšela co.
„Odveďte ji nahoru. A zůstaňte u ní!“ řekl pan Barker paní Allenové.
Proto s paní odešla do její ložnice a snažila se ji uklidnit. Paní byla velice rozrušená, celá se třásla, ale jít znova dolů se už nepokoušela. Seděla u krbu v ložnici jenom v županu a hlavu si držela v dlaních. Paní Allenova u ni zůstala skoro celou noc. Pokud jde o ostatní služebnictvo, ti už všichni spali a poplach je nevzbudil; objevili se až krátce před příchodem policie. Služebnictvo spí v té nejzadnější části domu a je docela dobře možné, že vůbec nic neslyšelo.
Tolik se dověděli od hospodyně — ani při křížovém výslechu z ní nedostali nic kromě nářků a výkřiků úžasu.
Po paní Allenové přišel jako svědek na řadu pan Cecil Barker. K událostem z minulé noci nemohl skoro nic dodat — všechno policii pověděl už dřív. Osobně je přesvědčen, že vrah uprchl oknem. Podle jeho názoru to potvrzují krvavé skvrny. Kromě toho — padací most byl zvednutý, takže jiná cesta k útěku tu nebyla. Nemůže vysvětlit, kam se vrah poděl nebo proč si nevzal bicykl, pokud je ovšem vůbec jeho. Ve vodním příkopu se rozhodně utopit nemohl, poněvadž tam nikde není větší hloubka než devadesát centimetrů.
On sám si o vraždě utvořil zcela konkrétní teorii. Douglas byl nesdílný člověk a v jeho životě bylo několik období, o kterých nikdy nemluvil. Jako velice mladý muž vystěhoval se z Irska do Ameriky. Dobře se mu tam vedlo a Barker se s ním seznámil v Kalifornii, kde se stali společnými majiteli výnosného dolu v místě, které se jmenuje Benito Canyon. Vydělávali hodně peněz, ale Douglas náhle svůj podíl prodal a odjel do Anglie. V té době už byl vdovec. Barker potom vlastní podíl také odprodal a odstěhoval se do Londýna. Vzájemné přátelské vztahy se obnovily. Douglas působil dojmem, že se nad ním stále vznáší nějaké nebezpečí, a Barker je přesvědčen, že jeho náhlý odchod z Kalifornie a také to, že si v Anglii pronajal zámek v tak odlehlém a klidném kraji, s tímto nebezpečím nějak souviselo. Soudí, že nějaký tajný spolek, nějaká nesmiřitelná organizace byla Douglasovi stále v patách a nepolevila, dokud se jí ho nepodařilo zabít. K tomuto názoru ho přivedly některé Douglasovy poznámky, třebaže mu Douglas nikdy neřekl, o jaký spolek jde a čím si jej znepřátelil. A tak se Barker může jen domnívat, že záhadný text na lístku s tím tajným spolkem nějak souvisí.
„Jak dlouho jste byl s Douglasem v Kalifornii?“ zeptal se inspektor MacDonald.
„Celkem pět let.“
„A říkáte, že byl starý mládenec?“
„Vdovec.“
„Slyšel jste někdy, odkud pocházela jeho první žena?“
„Ne. Vzpomínám si jen, že mi říkal, že byla původem Švédka, a viděl jsem také její podobiznu. Byla to velice krásná žena. Zemřela na tyfus rok předtím, než jsem se s ním seznámil.“
„Nespojujete jeho minulost v Americe s nějakým konkrétním místem?“
„Mluvil přede mnou o Chicagu. To město dobře znal a pracoval tam. Zmiňoval se o uhelných pánvích a oblastech, kde se těží železná ruda. Svého času zřejmě hodně cestoval.“
„Zajímal se o politiku? Měl ten tajný spolek něco společného s politikou?“
„Ne, Douglas se o politiku nestaral.“
„Nemáte důvod k domněnce, že šlo o zločinecký spolek?“
„Vyloučeno. V životě jsem nepoznal poctivějšího člověka.“