„Snad byste nám mohla říct něco, co by celou věc nějak objasnilo.“
„Obávám se, že ne, ale řeknu vám vše, co vím.“
„Slyšeli jsme od pana Barkera, že jste vlastně ani neviděla — že jste vůbec nebyla v místnosti, kde k tragédii došlo?“
„Ne, zastavil mě na schodech. Prosil mě, abych se vrátila k sobě do pokoje.“
„Správně. Slyšela jste výstřel a hned jste šla dolů.“
„Oblékla jsem si župan a pak jsem šla dolů.“
„Jaký čas mohl uplynout od chvíle, kdy jste uslyšela výstřel, do okamžiku, kdy vás pan Barker zastavil na schodech?“
„Dvě tři minuty, nevím přesně. V takové chvíli člověk čas neodhadne. Prosil mě, abych nechodila dál. Tvrdil, že už stejně nemohu nic udělat. Paní Allenová, naše hospodyně, mě znova odvedla nahoru. Bylo to všechno jako hrůzný sen.“
„Mohla byste aspoň přibližně určit, jak dlouho byl manžel v přízemí, než jste uslyšela výstřel?“
„Ne, to vám nemohu říct. Šel tam ze svého toaletního pokoje a neslyšela jsem ho odcházet. Obešel každý večer celý dům, poněvadž se bál ohně. Byla to jediná věc, o které vím, že z ní měl obavy.“
„Na to jsem se vás právě chtěl zeptat, paní Douglasová. Znala jste svého manžela jen z Anglie, že?“
„Ano. Vzali jsme se před pěti lety.“
„Nezmínil se vám někdy o něčem, co se stalo v Americe a z čeho by pro něho mohlo plynout nějaké nebezpečí?“
Paní Douglasová se důkladně zamyslela, než odpověděla.
„Ano,“ řekla konečně. „Vždycky jsem cítila, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Nechtěl ale o tom se mnou mluvit. Ne proto, že by mi nedůvěřoval — mezi námi byla naprostá láska a důvěra — nepřál si prostě, abych se kvůli tomu vyděsila. Myslel, že bych na to zbytečně myslela a trápila se tím, a proto mlčel.“
„A jak jste to tedy věděla?“
Tvář paní Douglasové se rozsvítila náhlým úsměvem.
„Myslíte, že je možné, aby manžel celý život skrýval nějaké tajemství a žena, která ho miluje, o tom neměla ani tušení? Poznala jsem to z nejrůznějších náznaků, především z toho, že o některých událostech ze svého pobytu v Americe nechtěl vůbec mluvit. Poznala jsem to z jistých opatření, která učinil, i ze slov, která mu občas uklouzla. Poznala jsem to ze způsobu, jak se díval na neznámé lidi, když se odněkud nečekaně objevili. Věděla jsem s naprostou jistotou, že má nějaké mocné nepřátele, že věří, že mu jsou na stopě a že se před nimi má stále na pozoru. Věděla jsem to tak bezpečně, že jsem po celá ta léta byla strachy bez sebe, když přišel domů později, než jsem ho čekala.“
„Smím se vás zeptat,“ řekl Holmes, „co to bylo za slova, která tak upoutala vaši pozornost?“
„Údolí strachu,“ odpověděla paní Douglasová. „To byl výraz, kterého použil, když jsem se ho vyptávala. ,Byl jsem v Údolí strachu a dodnes jsem se z něho nedostal.’ ,A z toho Údolí strachu se nedostaneme nikdy?’ ptávala jsem se ho, když jsem viděla, že je vážnější než jindy. ,Někdy si myslím, že snad nikdy,’ odpovídal mi.“
„Jistě jste se ho zeptala, co tím Údolím strachu myslí, ne?“
„Ovšem, ale vždycky velice zvážněl a jenom potřásl hlavou. ,Stačí, že v tom jeho prokletém stínu musí být jeden z nás,’ řekl. ,Dej bůh, aby ten stín nikdy nepadl na tebe.’ Bylo to nějaké skutečné údolí, kde žil a kde se mu přihodilo něco strašného — to vím zcela jistě — ale víc vám říct nemohu.“
„A nezmínil se nikdy o žádných jménech?“
„Jednou ano. Před třemi lety měl ošklivý úraz na honu a blouznil potom v horečce. Vzpomínám si, že se mu tehdy pořád vracelo na rty jedno jméno. Opakoval je se vztekem a zároveň s jakousi hrůzou. To jméno bylo McGinty — velmistr McGinty. Když se uzdravil, ptala jsem se ho, kdo to je, ten velmistr McGinty, a čí je to mistr. ,Chválabohu, že ne můj!’ odpověděl mi se smíchem a víc jsem z něho nedostala. Mezi tím velmistrem McGintym a Údolím strachu však byla nějaká souvislost.“
„Ještě jednu věc bych chtěl vědět,“ řekl inspektor MacDonald. „Vy jste se s panem Douglasem seznámila v jednom londýnském penziónu a tam také jste se zasnoubili, že? Bylo na vaší svatbě něco romantického, něco tajemného nebo záhadného?“
„Bylo to romantické, to ano. Svatba je vždycky romantická. Nic záhadného na ní ale nebylo.“
„Neměl žádného soka?“
„Neměl. Nebyla jsem zadaná.“
„Nepochybně jste slyšela, že zmizel jeho snubní prsten. Nenapadá vás nějaké vysvětlení? Dejme tomu, že nějaký nepřítel z jeho minulosti ho stopoval a ten zločin spáchal — jaký důvod by mohl mít k tomu, aby mu sebral snubní prsten?“
Na okamžik bych byl přísahal, že paní Douglasové přelétl po rtech slabý, téměř neznatelný stín úsměvu.
„To vám skutečně nemohu říct,“ odpověděla. „Připadá mi to hrozně divné.“
„Nu dobrá, nebudeme vás dál zdržovat. Stejně se omlouváme, že jsme vás museli obtěžovat v takové chvíli,“ řekl inspektor. „Pár maličkostí tu nepochybně ještě je, ale na ty se vás můžeme zeptat, až to bude potřeba.“
Vstala a znova jsem si uvědomil ten letmý tázavý pohled, který nám uštědřila: ‚Jaký dojem na vás udělala moje výpověď?’ Smysl byl tak jasný, jako by otázku vyslovila nahlas. Pak se nám uklonila a vyklouzla z pokoje.
„Krásná žena — neobyčejně krásná žena,“ řekl MacDonald zamyšleně, jakmile se za ní zavřely dveře. „A tenhle Barker sem rozhodně jezdíval velice často. Je to muž, který se jistě líbí ženám. Sám připouští, že zavražděný na něho žárlil, a sám bude nejlíp vědět, jaký důvod k žárlivosti měl. Pak tu máme ten snubní prsten. To není věc, kterou bychom mohli pominout. Člověk, který strhne mrtvému snubní prsten—— Co tomu říkáte, pane Holmesi?“
Můj přítel seděl s hlavou zabořenou do dlaní, zcela pohroužen do svých úvah. Teď ale vstal a zazvonil.
„Amesi,“ zeptal se, když sluha vešel, „kde je v téhle chvíli pan Cecil Barke?“
„Hned se podívám.“
Za okamžik se vrátil a sdělil nám, že pan Barker je v zahradě.
„Nevzpomínáte si, Amesi, co měl pan Barker na nohou včera v noci, když jste za ním přišel do pracovny?“
„Vzpomínám, pane Holmesi. Měl domácí trepky. Boty jsem mu přinesl, až když odcházel pro policii.“
„Kde jsou ty trepky teď?“
„Pořád ještě jsou v hale pod židlí.“
„Výborně, Amesi. Záleží totiž velice na tom, abychom věděli, které stopy tam zanechal pan Barker a které jsou toho člověka, co přišel zvenčí.“
„Jistě, pane. Všiml jsem si, že měl trepky umazané od krve. To jsem ale já měl také.“
„Pochopitelně — když uvážíme, v jakém stavu pokoj byl. Výborně, Amesi. Budeme-li vás potřebovat, zazvoníme.“
Za pár minut jsme už zas byli v pracovně. Holmes s sebou přinesl z haly soukenné trepky, jak si Ames dobře všiml, obě podrážky byly celé černé od krve.
„To je divné!“ zabručel Holmes, který stál ve světle dopadajícím z okna a neobyčejně pozorně trepky prohlížel. „Velice divné!“
Pak se pružně sehnul — v takových chvílích mi vždycky připomínal kocoura — a přiložil trepku na krvavou stopu na parapetu. Přesně se shodovala s obrysem podrážky. Neřekl nic a usmál se na své kolegy.
Inspektora proměnilo vzrušení ve zcela jiného člověka. Jeho skotský přízvuk zadrkotal jako hůl o laťkový plot.
„No ne,“ vykřikl, „že mě to dřív nenapadlo! Barker tu stopu na okně udělal sám. Je o hodně širší než normální podrážka. Neušlo mi, když jste říkal, že ji musela udělat plochá noha — a tady máme vysvětlení. Co tím ale sledoval, pane Holmesi — co tím sledoval?“