„Jistě, to všechno je možné,“ řekl jsem poněkud zdrženlivě.
„Nesmíme zapomínat, Watsone, že ať se tu stalo cokoli, nepochybně to bylo něco mimořádného. Abychom však pokračovali ve své hypotéze — ti dva — ti dva, a neříkám, že nutně musí být viníci, poznali, že po vrahově odchodu se dostali do situace, v níž budou těžko dokazovat, že čin sami nespáchali nebo že při něm aspoň neasistovali. Rychle a poněkud nešikovně se pokusili zvládnout situaci. Stopu na okenním parapetu udělal Barker zakrvácenou trepkou, aby naznačil, kudy pachatel prchal. Výstřel z pušky museli nepochybně slyšet právě oni dva, a způsobili proto poplach přesně tak, jak by to udělali, kdyby bylo všechno v pořádku — jenomže to udělali až půl hodiny po vraždě.“
„A jak to všechno chcete dokázat?“
„Podívejte — jestli vrah přišel zvenčí, lze ho vypátrat a dopadnout. To by byl vůbec nejlepší důkaz. Kdyby se to však nestalo — nu, vědecké možnosti nejsou ještě ani zdaleka vyčerpány. Myslím, že večer strávený v té pracovně o samotě mi velice pomůže.“
„Večer strávený o samotě?“
„Ano. Chci tam jít hned teď. Předem jsem si to domluvil s tím dobrým mužem Amesem, který rozhodně není Barkerovi příliš nakloněn. Posedím si v pracovně a uvidím, zda mi tamější atmosféra nepřinese nějakou inspiraci. Věřím v to, čemu se říká genius loci[7]. Vy se usmíváte, příteli Watsone. Nu — uvidíme. Mimochodem, máte s sebou ten svůj veliký deštník?“
„Tady je.“
„Když dovolíte, půjčím si ho.“
„S radostí — ale to je přece ubohá zbraň! Jestli hrozí nějaké nebezpečí — “
„Nic vážného, milý Watsone, jinak bych vás jistě požádal o doprovod. Ten deštník si ale vezmu. Momentálně čekám už jen na návrat našich kolegů z Tunbridge Wellsu, kde se teď pokoušejí vypátrat pravděpodobného majitele bicyklu.“
Už se setmělo, když se inspektor MacDonald a White Mason vrátili ze své výpravy; přišli však celí rozzáření a oznamovali, že udělali velký pokrok v pátrání.
„Přiznám se bez mučení, že jsem měl jisté pochybnosti, jestli vůbec někdo cizí v tomhle případu existuje,“ řekl MacDonald, „ale mýlil jsem se. Bicykl jsme identifikovali a máme i popis pachatele, což znamená, že jsme urazili značný kus cesty.“
„To už vypadá jako začátek konce,“ řekl Holmes. „Gratuluji vám oběma z celého srdce.“
„Díky. Krátce a dobře, vyšel jsem z faktu, že pan Douglas se zdál rozčilený už den před vraždou, kdy byl v Tunbridge Wellsu. Muselo to proto být v Tunbridge Wellsu, kde si uvědomil, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Z toho jsem usoudil, že jestli sem nějaký muž přijel na kole, s největší pravděpodobností přijel z Tunbridge Wellsu. Vzali jsme bicykl s sebou a ukázali jsme jej ve všech hotelech. Ředitel hotelu Eagle Commercial jej ihned poznal a řekl nám, že patří nějakému Hargraveovi, který si u nich před dvěma dny pronajal pokoj. Neměl prý nic než ten bicykl a malý kufřík. Do knihy hostů se zapsal jménem a uvedl, že přijíždí z Londýna, adresu bydliště však neudal. Kufřík byl vyrobený v Londýně a věci v něm nepochybně pocházely z Anglie, ale ten člověk prý byl určitě Američan.“
„Výborně,“ řekl Holmes radostně, „opravdu jste udělali kus znamenité práce, zatímco my jsme tu s přítelem seděli a spřádali pouhé teorie. Je to pro nás poučení, že praxi nelze podceňovat, pane Macu.“
„Věru — přesně tak, pane Holmesi,“ řekl inspektor s uspokojením.
„To všechno ale zapadá do vašich teorií,“ poznamenal jsem.
„Možná že ano, možná že ne. Povězte nám to ale do konce, pane Macu. Nebylo tam nic, podle čeho byste mohli toho člověka identifikovat?“
„Bylo toho tak málo, že je jasné, že si dal velkou práci s tím, aby neprozradil svou totožnost. Nenašly se žádné papíry, žádné dopisy, ba ani žádné nášivky na šatech. Na stole v jeho pokoji ležela cyklistická mapa zdejšího hrabství. Odejel z hotelu na bicyklu včera ráno po snídani a do chvíle, než jsme se po něm začali ptát, nikdo o něm nic neslyšel.“
„To mě právě trochu mate, pane Holmesi,“ řekl White Mason. „Kdyby ten člověk nechtěl, aby se o něm mluvilo a nestrhl se kolem něho poprask, nejspíš by se tam vrátil a zůstal v hotelu jako nenápadný turista. Takhle ale musel vědět, že ho ředitel hotelu ohlásí policii jako pohřešovaného a že jeho zmizení bude uváděno do souvislosti s vraždou.“
„Tak bychom si to představovali my. Poskytl vám ale přesto důkaz mazanosti, aspoň do této chvíle, poněvadž jsme ho dosud nedopadli. A co jeho popis — ten máte?“
MacDonald zalistoval ve svém zápisníku.
„Tady máme všechno, co nám o něm mohli uvést. Nezdá se, že by si ho nějak zvlášť povšimli, ale přece se jen vrátný, úředník v recepci a pokojská shodli alespoň na několika bodech. Ten člověk měřil asi metr pětaosmdesát, mohlo mu být asi padesát let, měl mírně prošedivělé vlasy, šedivý knír, zahnutý nos a tvář, kterou všichni popisovali jako divokou a krajně nepříjemnou.“
„Nu, kromě toho výrazu se ten popis klidně hodí třeba na samotného Douglase,“ řekl Holmes. „Bylo mu také něco přes padesát, měl mírně prokvetlé vlasy, šedivý knír a byl přibližně stejně vysoký. Zjistili jste ještě něco jiného?“
„Měl na sobě šaty z těžké šedé látky, námořnickou kazajku, krátký hnědavý převlečník a měkkou čepici.“
„A co ta brokovnice?“
„Ta neměří ani šedesát centimetrů. Docela dobře ji mohl mít v tom kufříku nebo ji mohl nést pod převlečníkem.“
„A jak podle vás tohle všechno ovlivní náš případ?“
„Nu, prostě, pane Holmesi,“ řekl MacDonald, „až toho člověka dopadneme — a můžete se spolehnout, že jsem jeho popis telegraficky rozeslal na všechny strany pět minut poté, co jsem se jej dověděl — až ho dopadneme, budeme s to posoudit to líp. Ale i tak jsme nesporně urazili pěkný kus cesty. Víme, že nějaký Američan, uvádějící, že se jmenuje Hargrave, přijel přede dvěma dny do Tunbridge s bicyklem a kufříkem. V kufříku měl brokovnici s upilovanými hlavněmi, takže je jisté, že přijel s úmyslem spáchat zločin. Včera ráno odjel na bicyklu na zámek; pušku měl schovanou pod převlečníkem. Pokud jsme zjistili, nikdo ho neviděl přijet, ale nemusel jet přes vesnici, aby se dostal k bráně do parku, a po silnici jezdí spousta cyklistů. Bicykl pravděpodobně hned ukryl do křoví, kde jej nalezli, a je možné, že se tam ukryl i sám, pozoroval zámek a čekal, až pan Douglas vyjde ven. Brokovnice není nejvhodnější zbraň, má-li jí být použito v domě, ale on měl v úmyslu použít jí venku, a pak má brokovnice nepopíratelné výhody, poněvadž se z ní nedá netrefit a výstřely z brokovnice jsou na anglickém venkově tak obvyklé, zvlášť když jsou v okolí honební revíry, že se nad nimi nikdo příliš nepozastavuje.“
7