„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se pojednou inspektor. „A na co tu vlastně čekáme?“
„Jak dlouho? To nevím o nic líp než vy,“ odpověděl Holmes poněkud příkře. „Kdyby zločinci řídili své pohyby a činy podle jízdního řádu, jistě by to pro nás pro všechny bylo pohodlnější. A pokud jde o to, nač — račte se podívat, na tohle čekáme.“
Při jeho slovech se jasně žluté světlo v pracovně několikrát zatmělo — někdo před ním začal přecházet sem tam. Keře, za nimiž jsme leželi, byly přímo proti oknu a nebyly od něho vzdáleny víc jak třicet metrů. Pojednou se okno otevřelo, slyšeli jsme zaskřípat panty a spatřili jsme nejasnou siluetu hlavy a ramen muže, vyhlížejícího do tmy. Několik minut tak zíral, obezřele a pokradmu, jako člověk, který chce mít jistotu, že ho nikdo nepozoruje. Pak se hluboko vyklonil a v napjatém tichu jsme uslyšeli zašplouchání rozčeřené vody. Zdálo se, že drží něco v ruce a pohybuje tím ve vodním příkopu. Potom náhle cosi vytáhl, jako když rybář vyhazuje na břeh rybu — nějaký velký kulatý předmět, který zatemnil světlo v místnosti, když jej vtahoval otevřeným oknem dovnitř.
„Vpřed!“ zvolal Holmes. „Vpřed!“
Všichni jsme vyskočili a klopýtali jsme za ním se ztuhlými údy, zatímco on, v jednom ze svých pověstných návalů energie povzbuzované vybičovanými nervy, které ho čas od času dokázaly proměnit v nejsilnějšího a nejaktivnějšího člověka, jakého jsem kdy poznal, přeběhl rychle most a zběsile zazvonil. Na druhé straně zavrzaly těžké závory a ve vchodu stál užaslý Ames. Holmes ho beze slova odstrčil stranou a s námi v patách pádil do místnosti, v níž byl muž, kterého jsme před okamžikem pozorovali.
Světlo, jež jsme viděli zvenku, vydávala petrolejová lampa stojící na stole. Teď ji však držel v ruce Cecil Barker, který ji zvedl proti nám, když jsme vešli. Světlo dopadalo na jeho pevnou, rozhodnou, hladce vyholenou tvář a oči, z nichž zírala hrozba.
„Co to hrome všechno znamená?“ zvolal. „Co chcete, co tu pohledáváte?“
Holmes se rychle rozhlédl po místnosti a vrhl se na promočený, provazem převázaný ranec, ležící pod psacím stolem, kam jej Barker hodil.
„Tohle hledáme, pane Barkere. Tenhle ranec, který je zatížen činkou a který jste právě vylovil z vodního příkopu.“
Barker ohromeně civěl Holmesovi do tváře.
„Odkud o něm hrome vůbec víte?“ zeptal se.
„To je jednoduché — sám jsem jej tam hodil.“
„Vy jste ho tam hodil? Vy?“
„Měl jsem možná říct ,znova hodil’,“ řekl Holmes. „Vzpomínáte si, inspektore MacDonalde, jak mě překvapilo, že jedna činka chybí. Upozornil jsem vás na to, ale byl jste příliš zaměstnán jinými událostmi, než abyste měl čas o tom uvažovat a vyvodit z toho závěry. Když je nablízku voda a pohřešuje se něco těžkého, není obtížné se dovtípit, že někdo tu těžkou věc hodil do vody. Tahle myšlenka stála aspoň za to, abych si ji ověřil, a tak s pomocí Amese, který mě pustil do pokoje, a držadla deštníku doktora Watsona mohl jsem na dnešek v noci ten ranec vylovit a prohlédnout si jej. Nejdůležitější však bylo dokázat, kdo jej tam hodil. Toho jsme dosáhli velice primitivním trikem, když jsme oznámili, že příkop bude zítra ráno vypuštěn, což mělo předpokládaný následek, že ten, kdo do něho ranec hodil, ať to byl kdokoli, jistě se jej pokusí vylovit, jakmile mu to tma dovolí. Máme teď čtyři svědky na to, kdo se této příležitosti chopil, a tak si myslím, že je řada na vás, pane Barkere, abyste se ujal slova.“
Sherlock Holmes položil promočený ranec na stůl pod lampu a rozvázal provaz. Nejdřív vytáhl činku, kterou hodil k druhé, válející se v koutě. Potom vytáhl pár bot. „Americké, jak vidíte,“ poznamenal a ukázal na špičky. Potom položil na stůl dlouhý, zabijácký nůž, zastrčený do pouzdra. Nakonec rozvázal uzel šatstva, obsahující úplnou soupravu spodního prádla, ponožky, šedý tvídový oblek a krátký hnědavý převlečník.
„Šaty jsou zcela běžné,“ poznamenal Holmes, „kromě převlečníku, na němž je leccos, co stojí za povšimnutí.“ Opatrně jej přidržel pod světlem a přejížděl po něm dlouhými štíhlými prsty. „Tady, jak vidíte, je vnitřní kapsa, prodloužená až do podšívky, aby se do ní vešla brokovnice s upilovanými hlavněmi. Na límci je štítek krejčího — Neale, oděvy, Vermissa, USA. Strávil jsem poučné odpoledne ve farní knihovně a rozšířil jsem své vědomosti o fakt, že Vermissa je vzkvétající městečko na okraji jedné z nejznámějších uhelných a železnorudných pánví ve Spojených státech. Trochu si vzpomínám, pane Barkere, že jste uhelné oblasti uváděl do souvislosti s první manželkou pana Douglase, a jistě nebudu daleko od pravdy, vyslovím-li domněnku, že písmena V.V. na lístku u těla mrtvého mohou znamenat Vermissa Valley a že právě toto údolí, které nám sem vyslalo vraha, může být tím Údolím strachu, o kterém jsme už slyšeli. Až sem je to celkem jasné. Zdá se mi však, pane Barkere, že vás nepouštím ke slovu, abyste nám mohl podat své vlastní vysvětlení.“
Byl to opravdu pohled pro bohy vidět zrůzněnou tvář Cecila Barkera během tohoto expozé velkého detektiva. Vztek, údiv, rozpaky a nerozhodnost se v ní popořadě střídaly. Nakonec se uchýlil k jakési jízlivé ironii.
„Víte toho tolik, pane Holmesi, že by snad bylo lepší, kdybyste nám pověděl ještě něco,“ odsekl.
„Buďte bez obav — mohl bych vám toho povědět mnohem víc, pane Barkere, ale s větším potěšením si to poslechneme od vás.“
„Vážně? Dobrá, mohu vám říct jen tolik, že existuje-li nějaké tajemství, není to moje tajemství a nebudu to já, kdo je vyzradí.“
„Prosím, hodláte-li zaujmout tento postoj, pane Barkere,“ řekl klidně inspektor, „musíme vás bedlivě střežit, dokud si neopatříme zatykač a nebudeme vás moci vzít do vazby.“
„To si hrome dělejte, co se vám zlíbí,“ řekl Barker vzdorovitě.
Zdálo se, že vývoj události dospěl k definitivnímu konci, aspoň pokud jde o něho, poněvadž stačilo podívat se na jeho žulovou tvář, aby bylo jasné, že žádná peine forte et dure[9] ho nedonutí, aby porušil své rozhodnutí. Ticho, které zavládlo, však prolomil nějaký ženský hlas. Paní Douglasová stála a naslouchala u polootevřených dveří a teď vešla do místnosti.
„Udělal jsi toho pro nás už dost, Cecile,“ řekla. „Ať to bude mít v budoucnu jaké chce následky, ty už jsi udělal dost.“
„Dost a víc než dost,“ poznamenal vážně Sherlock Holmes. „Ve všech ohledech s vámi cítím, madame, a snažně vás prosím, abyste měla aspoň trochu víry ve zdravý rozum našich soudů a s plnou důvěrou se obrátila na policii. Dopustil jsem se možná chyby, když jsem nevyužil vašeho návrhu, který mi tlumočil můj přítel doktor Watson, ale v té chvíli jsem ještě měl všechny důvody věřit, že jste do zločinu přímo zapletena. Teď však mám jistotu, že tomu tak není. Zároveň je tu však ještě mnoho nevysvětleného, a proto vám doporučuji, abyste požádala pana Douglase, aby nám celou tu historii vypověděl sám.“
Při Holmesových slovech paní Douglasová překvapeně vykřikla. Stejný výkřik ale uklouzl oběma detektivům i mně, když jsme spatřili muže, který jako by se vynořil ze zdi a vystoupil teď z temného kouta, v němž se objevil. Paní Douglasová se otočila a vzápětí ho sevřela v náručí. Barker ho chytil za nataženou ruku.
„Takhle to bude nejlepší, Jacku,“ opakovala jeho žena. „Takhle to určitě bude nejlepší.“