Přesto však se u něho znova a znova — jak už prokázal ve vlaku — projevoval sklon k náhlým záchvatům divokého hněvu, který vzbuzoval respekt, a dokonce i strach u všech, kdo se s ním sešli. Také k zákonu dával najevo hořké pohrdání, což některým z jeho spolubydlících působilo radost, ale v jiných vyvolávalo jisté obavy.
Hned od počátku však svým neskrývaným obdivem dával všem na srozuměnou, že majitelova dcera si získala jeho srdce v okamžiku, kdy poprvé spatřil její krásu a půvab. A nebyl to žádný plachý nápadník. Už druhý den jí řekl, že se do ní zamiloval, a od toho dne to opakoval stále znova a vůbec nebral ohled na to, co mu odpovídala, aby trochu zchladila jeho přílišnou odvahu.
„Někdo jiný?“ zvolal vždycky. „Dobrá, tím hůř pro něho! Ať si dá dobrý pozor! Mám snad ztratit životní příležitost, to, po čem toužím z celého srdce, kvůli někomu jinému? Můžete mi říkat ,Ne!’, jak dlouho chcete, Ettie! Však on přijde den, kdy řeknete ,Ano’, a jsem dost mladý, abych si mohl počkat.“
Byl to nebezpečný nápadník — s tím svým pohotovým irským jazykem a vybraným chováním rozeného svůdce. Navíc ho obklopovalo kouzlo zkušeností a tajemství, které dokáže vzbudit v každé ženě zájem, postupně přerůstající v lásku. Uměl vyprávět o líbezných údolích v monaghanském okrese, odkud pocházel, o překrásném dalekém ostrově, o nízkých pahorcích a zelených lukách, které se zdály ještě krásnější, když fantazie kouzlila jejich obraz v této zasněžené a špinavé končině. Znal ale dobře i život ve velkých městech na severu, v Detroitu i v dřevorubeckých táborech u Michiganu, mluvíval o Buffalu a konečně i o Chicagu, kde pracoval na pile. A naznačoval, že pak ho potkala nějaká romantická událost, uměl vzbudit dojem, že ve velkoměstě prožil jakési podivné věci, tak podivné a intimní, že o nich nemůže ani mluvit. Dojemně vyprávěl o náhlém odchodu, o zpřetrhání starých pout, o útěku do cizího světa, který skončil v tomto nudném údolí, a Ettie ho poslouchala a oči jí zářily soucitem a porozuměním — dvěma vlastnostmi, které se tak rychle a přirozeně dokážou proměnit v lásku.
McMurdo si našel přechodné zaměstnání jako účetní — byl to člověk, který měl slušné vzdělání. Většinu dne trávil mimo domov a dosud se mu nehodila příležitost představit se velmistrovi místní lóže Řádu svobodných zednářů[11]. Toto opomenutí mu však jednoho večera připomněla návštěva Mika Scanlana, zednáře, s nímž se seznámil ve vlaku. Malý, černooký, nervózní Scanlan s ostře řezanou tváří projevoval velkou radost z nového setkání. Po dvou sklenkách whisky se vytasil s účelem své návštěvy.
„Poslyš, McMurdo,“ řekl, „pamatoval jsem si tvou adresu, a tak jsem si troufl tě navštívit. Překvapuje mě, že ses ještě neohlásil u velmistra. Proč jsi k šéfovi McGintymu nezašel?“
„Musel jsem si nejdřív najít práci. Měl jsem co dělat.“
„Pro něho si musíš najít vždycky čas, i kdyby ti nezbýval na nic jiného. Proboha, vždyť se chováš jak šílenec! Měl jsi jít do Union Housu a dát se zapsat hned druhý den ráno po příjezdu! Kdyby sis ho rozhněval — to se prostě nesmí stát — víc ti neřeknu!“
McMurdo se zatvářil poněkud překvapeně.
„Jsem členem lóže víc než dva roky, Scanlane, ale ještě jsem neslyšel, že by člen měl tak neodkladnou povinnost.“
„V Chicagu možná ne!“
„Zdejší řád je přece stejný.“
„Myslíš?“ Scanlan se na něho dlouze a upřeně podíval. V očích mu zasvitlo cosi zlověstného.
„A ne snad?“
„To si povíme za měsíc. Slyšel jsem, žes měl nějakou rozpravu s policajty, když jsem vystoupil z vlaku.“
„Jak to víte?“
„Hm, to se neutají — v tomhle kraji se roznese všechno, dobré i zlé.“
„Je to pravda. Řekl jsem těm psům, co si o nich myslím.“
„Tak to budeš chlap podle McGintyho gusta.“
„Co — taky nemá rád policii?“
Scanlan se dal do smíchu.
„Běž ho navštívit, kamaráde,“ řekl, když odcházel. „Nebude nenávidět policii, ale tebe, když to neuděláš! Dej si poradit od přítele a jdi tam hned!“
McMurdo měl náhodou ten večer absolvovat jinou, naléhavější rozmluvu, která však, jak se ukázalo, s tou první souvisela. Možná že jeho nadbíhání Ettii začalo být nápadnější než zpočátku, nebo že už neušlo ani jeho dobromyslnému a bezelstnému švédskému domácímu — tak či onak, majitel penziónu si mladíka pozval do svého soukromého bytu a bez okolků přikročil rovnou k věci.
„Tak se mi zdá, mladý muži, že jste se nějak začal zajímat o mou Ettii. Je to tak, nebo se snad mýlím?“
„Ano, je to tak,“ odpověděl mladík.
„V tom případě bych vám chtěl říct, že je to marné, poněvadž vás už někdo předešel.“
„Ettie mi to řekla.“
„A můžete mi věřit, že vám řekla pravdu! Pověděla vám ale také, o koho jde?“
„Ne. Ptal jsem se jí na to, ale nechtěla mi to říct.“
„To bych prosil. Je to vykutálená mrška. Možná že vás ale nechtěla postrašit.“
„Postrašit?“ McMurdo se rozzuřil v jediném okamžiku.
„Přesně tak, milý příteli! A vůbec byste se nemusel stydět — toho člověka se bojí víc lidí. Jmenuje se Teddy Baldwin.“
„A kdo to hrome je?“
„Je to šéf brakýřů.“
„Brakýři! O těch jsem už slyšel. Jednou tady, podruhé zas někde jinde, ale vždycky šeptem! Čeho se všichni bojíte? Co jsou to zač — ti brakýři?“
Majitel penziónu instinktivně ztlumil hlas jako každý, kdo se kdy o tom strašném spolku zmínil.
„Brakýři,“ řekl, „jsou starý řád svobodných zednářů.“
Mladík sebou trhl.
„Ale vždyť já sám jsem také členem toho řádu.“
„Vy? Kdybych to věděl, nikdy bych vás nepustil přes práh, ani kdybyste mi platil sto dolarů týdně.“
„A co je na tom řádu špatného? Slouží charitativním účelům a přátelství mezi lidmi. Tak je to ve stanovách.“
„Někde možná. Tady ale ne!“
„A čemu slouží tady?“
„Je to spolek vrahů, nic jiného.“
McMurdo se nevěřícně zasmál.
„Jak to můžete dokázat?“ zeptal se.
„Jak? Cožpak vám těch padesát vražd nestačí? Co Milman a Van Shorst, Nicholsonova rodina, starý pan Hyam, malý Billy James a ti ostatní? Jak to dokážu? Cožpak je v tomhle údolí muž nebo žena, kteří by to nevěděli?“
„Podívejte!“ řekl vážně McMurdo. „Chci, abyste odvolal, co jste řekl, nebo mi to dokázal. Než z téhle místnosti odejdu, musíte udělat jedno nebo druhé. Vžijte se do mé situace. Jsem v tomhle městě cizinec. Patřím ke spolku, o kterém vím jen tolik, že je zcela bezúhonný. Jeho lóže najdete po celých Spojených státech a nikde se o něm nedá říct nic špatného. A teď, právě když se chci přihlásit do místní lóže, řeknete mi, že je totožný s organizací vrahů, známou pod jménem ,Brakýři’. Myslím, že mi dlužíte buď omluvu, nebo vysvětlení, pane Shaftere.“
„Mohu vám říct jen to, co vědí všichni, mladý muži. Šéfové jednoho spolku jsou i šéfy druhého. Urazíte-li jedny, ti druzí se vám pomstí. Máme o tom až příliš mnoho důkazů.“
11