„To jsou jen pomluvy! Chci, abyste mi to dokázal!“ řekl McMurdo.
„Až tu budete žít delší čas, uvidíte sám. Zapomínám ale, že jste jeden z nich. Brzo budete stejně špatný jako ti ostatní. Budete si muset najít jiný byt, mladý muži. U mne už být nemůžete. Nestačí, že jeden z těch lidí se dvoří mé Ettii a já nemám odvahu ho vyhodit? Mám mít ještě dalšího na bytě? Ano, myslím to vážně, dnes u mne budete spát naposled!“
A tak se stalo, že McMurdo byl donucen opustit nejen pohodlný byt, ale i dívku, kterou miloval. Ještě týž večer ji zastihl v salóně samotnou a pověděl jí o svých obtížích.
„Váš otec mi dal právě výpověď z penziónu,“ řekl. „Nemrzelo by mě to, kdyby šlo jen o ten pokoj, ale věřte mi, Ettie, ačkoli vás znám teprve týden, jste světlem mého života a nemohu bez vás žít.“
„Ach, mlčte, pane McMurdo! Tohle mi neříkejte,“ pravila dívka. „Už jsem vám přece řekla, že jste přišel pozdě, ne? Je už tu někdo jiný, a přestože jsem mu neslíbila manželství v dohledné době, nemohu je přinejmenším slibovat nikomu jinému.“
„A co kdybych byl býval první, Ettie? Měl bych naději?“
Dívka zabořila tvář do dlaní.
„Přísahám, že bych si přála, abyste byl přišel první vy,“ zavzlykala.
V příštím okamžiku před ní McMurdo klečel na kolenou.
„Proboha, Ettie, jednejte podle toho!“ zvolal. „Chcete kvůli tomu slibu zničit sobě i mně život? Poslechněte své srdce, drahá, je vám spolehlivějším vůdcem než nějaký slib, který jste dala dřív, než jste věděla, co říkáte.“
Sevřel Ettiinu bílou ruku ve svých tvrdých, snědých dlaních.
„Řekněte, že budete moje, a společně si poradíme se vším.“
„Ne tady?“
„Ale ano, tady.“
„To ne, to ne, Jacku!“ Svíral ji v té chvíli v náručí. „Tady by to nebylo možné. Nemohl bys mě odtud odvést?“
Na okamžik bylo na McMurdově tváři vidět, jaký zápas se v něm odehrává, ale nakonec ztuhla, jako by byla ze žuly.
„Ne, zůstaneme tady!“ řekl. „Ubráním tě proti celému světu a právě tady, kde jsme, Ettie!“
„A proč bychom spolu nemohli odejít?“
„To nejde, Ettie, já odtud nemohu odejít.“
„Proč ne?“
„Nedokázal bych už nikdy zvednout hlavu, kdybych měl pocit, že jsem se odtud nechal vyhnat. A pak, čeho bychom se báli? Nejsme snad svobodní lidé ve svobodné zemi?
Máš-li ráda ty mě a já tebe, kdo by měl odvahu nás rozdělit?“
„Ty nic nevíš, Jacku! Jsi tu teprve krátce. A neznáš toho Baldwina. Neznáš McGintyho a jeho brakýře.“
„Ne, neznám je a nebojím se jich — nevěřím té pověsti, kterou mají,“ řekl McMurdo. „Žil jsem mezi hodně drsnými lidmi, má drahá, a místo abych se bál já jich, skončilo to vždycky tím, že se oni báli mne — vždycky, Ettie. To je přece šílenství na první pohled! Jestli ti chlapi, jak říká tvůj otec, páchají v tomhle údolí jeden zločin za druhým, a jestli je kdekdo zná jménem, jak je možné, že ještě žádného nepohnali před soud? Na to mi odpověz, Ettie!“
„Poněvadž se nenajde svědek, který by měl odvahu proti nim vystoupit. Kdyby to někdo udělal, do měsíce by byl mrtev. A také proto, že mají vždy svoje lidi, kteří odpřísáhnou, že obviněný byl někde hodně daleko od místa zločinu. O tom všem jsi ale jistě musel číst! Pokud vím, ve Spojených státech neexistují noviny, které by o tom nepsaly.“
„Ovšem, něco jsem četl, to je pravda, ale myslel jsem, že je to výmysl. Možná že ti chlapi mají nějaký důvod, proč to dělají. Možná že jim bylo ukřivděno a nemají jinou možnost, jak dosáhnout spravedlnosti.“
„Ach, Jacku, takhle už přede mnou nikdy nemluv! Takhle totiž mluví on — ten druhý!“
„Baldwin? Ten tohle říká?“
„A právě proto se mi tak hnusí. Ach, Jacku, teď ti mohu konečně povědět pravdu. Hnusí se mi z celého srdce, ale zároveň z něho mám strach. Bojím se o sebe, ale především mám strach o otce. Vím, že by nás potkalo něco moc zlého, kdybych se odvážila povědět, co opravdu cítím. Proto ho pořád odbývám nějakými neurčitými sliby. V tom byla ve skutečnosti naše jediná naděje. Kdybys ale chtěl se mnou uprchnout, Jacku, mohli bychom s sebou vzít i otce a žít někde daleko odtud, kam moc těch darebáků nesahá.“
Na McMurdově tváři se znova objevily stopy vnitřního zápasu, ale nakonec zůstala opět jako ze žuly.
„Nic zlého se ti nestane, Ettie — a tvému otci také ne. A pokud jde o ty darebáky, doufám, že se přesvědčíš — než to budeme mít všechno za sebou, že jsem stejně špatný jako nejhorší z nich.“
„Ne, to ne, Jacku! Tobě bych věřila kdekoli.“
McMurdo se trpce zasmál.
„Panebože, jak málo mě znáš! Tvá nevinná dušička, má drahá, si neumí ani představit, co se děje v mé duši. Ale počkat — moment, kdopak to k nám jde na návštěvu?“ Dveře se pojednou otevřely a nadutě vešel nějaký mládenec, který se tvářil, jako když mu patří půl světa. Byl to hezký, elegantní chlapík a věkem i postavou se dost podobal McMurdovi. Černý plstěný klobouk se širokou střechou, který se nenamáhal smeknout, stínil hezký obličej s drzýma, panovačnýma očima a nosem zahnutým jako jestřábí zobák. Vztekle pohlédl na mladý pár, sedící u kamen.
Ettie zmateně a polekaně vyskočila. „Pěkně vás vítám, pane Baldwine,“ řekla. „Přicházíte dřív, než jsem čekala. Pojďte se posadit.“
Baldwin stál s rukama založenýma v bok a hleděl na McMurda.
„Kdo to je?“ zeptal se úsečně.
„Můj přítel, pane Baldwine — náš nový nájemník. Pane McMurdo, dovolíte, abych vás představila panu Baldwinovi?“
Oba mladí muži na sebe nevlídně kývli. „Doufám, že vám slečna Ettie řekla, co je mezi námi?“ zeptal se Baldwin.
„Nevěděl jsem, že je mezi vámi nějaký vztah.“
„Vážně ne? Tak teď to víte. Říkám vám, že tahle mladá dáma patří mně a že je venku moc pěkný večer, jak stvořený na to, abyste se šel projít.“
„Děkuju, nemám na procházení náladu.“
„Ne?“ Baldwinovy drzé oči vzplanuly hněvem. „A nemáte náhodou náladu se poprat, pane nájemníku?“
„To mám,“ vykřikl McMurdo a vyskočil. „Nikdy jste neřekl nic, co bych tak přivítal.“
„Proboha, Jacku! Proboha!“ zvolala v rozčilení nešťastná Ettie. „Ach, Jacku, Jacku, on ti něco udělá!“
„Podívejme se, pro vás je to Jack?“ řekl Baldwin a zaklel. „To už jste spolu tak daleko?“
„Ach, Tede, mějte rozum a nevztekejte se! Kvůli mně, Tede, jestli jste mě měl někdy rád, nebuďte malicherný a umějte odpouštět!“
„Myslím, Ettie, že kdybys nás nechala o samotě, vyřídili bychom si to mezi sebou,“ řekl McMurdo klidně.
„Nebo si snad chcete vyjít na tu procházku se mnou, pane Baldwine? Je přece pěkný večer a hned za tímhle blokem domů je docela příhodný plácek.“
„Vyřídím si to s vámi a nebudu si muset špinit ruce,“ řekl jeho sok. „Než s vámi budu hotov, budete litovat, že jste kdy překročil práh tohohle domu.“
„Teď je na to nejvhodnější čas,“ zvolal McMurdo.
„Čas si volím sám, vážený pane. To račte nechat na mně. Podívejte se!“ Z ničeho nic vysoukal rukáv a ukázal na předloktí zvláštní znak, který vypadal jako vypálený cejchovacím železem. Byl to kruh a v něm trojúhelník. „Víte, co to znamená?“