„V lóži 29 v Chicagu.“
„Kdy?“
„24. června 1872.“
„Který velmistr?“
„James H. Scott.“
„Kdo vede váš okres?“
„Bartholomew Wilson.“
„Hm, na vás si s nějakou zkouškou hned tak někdo nepřijde. Co tu děláte?“
„Pracuji, stejně jako vy — jenom mám mnohem horší práci.“
„Nemáte pro odpověď nikdy daleko.“
„To ne, na jazyk jsem nikdy nebyl líný.“
„Jste tak čilý i při činu?“
„Lidé, kteří mě znají nejlíp, říkají, že ano.“
„No, možná že si vás vyzkoušíme dřív, než se nadějete. Slyšel jste něco o zdejší lóži?“
„Slyšel jsem, že přijímá za bratry jen opravdové chlapy.“
„To máte pravdu, pane McMurdo. Proč jste odešel z Chicaga?“
„Ať visím, jestli vám to povím.“
McGinty vytřeštil oči. Nebyl zvyklý na takovéhle odpovědi, ale docela dobře se bavil.
„Proč mi to nechcete říct?“
„Poněvadž bratr bratru nemá lhát.“
„To je ta příčina taková, že se o ní nedá mluvit?“
„Můžete si to vyložit, jak chcete.“
„Podívejte, mladý muži, jako od velmistra ode mne nemůžete čekat, že přijmu do lóže člověka, za jehož minulost nemohu ručit.“
McMurdo se zatvářil rozpačitě. Pak vytáhl z náprsní kapsy ohmataný výstřižek z novin.
„Neudáte kamaráda?“ řekl.
„Dám vám pár facek, jestli se mnou budete takhle mluvit!“ vykřikl McGinty vztekle.
„Máte pravdu, pane radní,“ řekl McMurdo pokorně. „Omlouvám se vám. Plácl jsem to bez uvážení. Vím dobře, že jsem ve vašich rukou v bezpečí. Podívejte se na ten výstřižek.“
McGinty přelétl očima zprávu o zastřelení nějakého Jonáše Pinta v hospodě u jezera, v Market Street v Chicagu na Nový rok 1874.
„To byla vaše práce?“ zeptal se, když mu výstřižek vracel.
McMurdo přikývl.
„Proč jste ho zastřelil?“
„Pomáhal jsem strýčku Samovi vyrábět dolary. Možná že ty moje byly z trochu horšího zlata než jeho, ale vypadaly stejně dobře a výrobní náklady nebyly tak vysoké. Ten Pinto mi pomáhal lifrovat — “
„Co že vám pomáhal?“
„No, to znamená pouštět ty dolary do oběhu. Potom mi řekl, že mě práskne. Možná že to udělal. Nečekal jsem ale, až se o tom přesvědčím. Zabil jsem ho a vytratil jsem se sem, do uhelné pánve.“
„Proč právě do uhelné pánve?“
„Poněvadž jsem četl v novinách, že tady lidé nejsou příliš vybíraví.“
McGinty se dal do smíchu.
„Nejdřív jste padělal peníze, pak vraždil a teď přicházíte sem k nám a myslíte, že vás tu uvítáme s otevřenou náručí?“
„Tak nějak,“ odpověděl McMurdo.
„No, myslím, že uděláte kariéru. Poslyšte, uměl byste ještě dělat ty dolary?“
McMurdo vytáhl z kapsy půl tuctu mincí. „Tyhle nikdy neviděly washingtonskou mincovnu,“ řekl.
„Neříkejte!“ McGinty je zvedl ke světlu na své dlani; ruku měl zarostlou jako gorila. „Nevidím žádný rozdíl! Sakra, z vás bude náramně užitečný bratr, to už vidím. Dva nebo tři darebáky mezi sebou potřebujeme, příteli McMurdo, poněvadž jsou časy, kdy se musíme postarat sami o sebe. Jinak by nás brzo přimáčkli ke zdi, kdybychom se nevzepřeli těm, kdo nás k ní tlačí.“
„Nu, pokud jde o mne, myslím, že se dokážu vzepřít stejně dobře jako všichni ostatní.“
„Zdá se, že vám nechybí kuráž. Nehnul jste ani brvou, když jsem na vás namířil ten revolver.“
„Já v nebezpečí nebyl.“
„A kdo tedy?“
„Vy, pane radní.“ McMurdo vytáhl z postranní kapsy námořnické kazajky revolver s nataženým kohoutkem. „Celou tu dobu jsem na vás mířil a myslím, že střílím přinejmenším stejně rychle jako vy.“
McGinty zrudl vztekem a pak se hlasitě rozchechtal.
„Hromské dílo!“ zaklel. „Takový postrach, jako jste vy, jsme tu neměli už kolik let. Počítám, že z vás jednou bude ozdoba naší lóže ... K čertu, co zas mi chcete? Copak si už člověk nemůže pět minut pohovořit s gentlemanem o samotě, aby ho někdo nevyrušil?“
Číšník z výčepu zůstal zaraženě stát.
„Promiňte, pane radní, ale přišel za vámi Ted Baldwin. Říká, že s vámi musí hned mluvit.“
Vzkaz byl zbytečný, protože Baldwinova nehybná, krutá tvář hleděla číšníkovi přes rameno. Vzápětí Baldwin vystrčil číšníka ven a zavřel za nim dveře.
„Tak vida,“ řekl a rozzuřeně šlehl po McMurdovi očima, „vy jste sem dorazil první, jak vidím. Musím vám o tomhle chlapovi říct pár slov, pane radní.“
„Jen to povězte tady a hned — přede mnou!“ vykřikl McMurdo.
„Budu mluvit, kdy budu chtít a jak budu chtít!“
„Ale, ale!“ řekl McGinty a vstal ze sudu. „Takhle by to nešlo. Máme tu nového bratra, Baldwine, a nesluší se vítat ho tímhle způsobem. Podej mu ruku, člověče, a usmiřte se.“
„Nikdy!“ vykřikl Baldwin nepříčetně.
„Nabídl jsem mu, abychom změřili síly v zápase, jestli si myslí, že jsem mu v něčem ukřivdil,“ řekl McMurdo. „Jsem ochoten bít se s ním pěstmi, a kdyby mu to nevyhovovalo, může si zvolit jakýkoli jiný druh zápasu. Nechávám na vás, pane radní, abyste nás rozsoudil, jak se na velmistra sluší.“
„Oč vůbec jde?“
„O děvče. Může si přece vybrat, koho chce.“
„Myslíte?“ vykřikl Baldwin.
„Pokud jde o dva bratry z jedné lóže, řekl bych, že má právo zvolit si sama,“ řekl šéf.
„Tak takhle vy rozhodujete?“
„Ano, tak, Tede Baldwine,“ řekl McGinty a potměšile se na něho podíval. „Máš snad proti mému rozhodnutí nějaké námitky?“
„Vy chcete odkopnout člověka, který stál pět let věrně při vás, a rozhodnout ve prospěch přivandrovalce, kterého vidíte prvně v životě? Nejste velmistrem na doživotí, Jacku McGinty, a přísahám, že při příští volbě—“
Radní po něm skočil jako tygr. Jeho ruka se zaklesla kolem Baldwinova krku a srazil muže na soudek. Ve zběsilém vzteku by ho snad byl zabil, kdyby McMurdo nezasáhl.
„Pomalu, pane radní! Proboha, uklidněte se!“ křičel a snažil se ho od Baldwina odtrhnout.
McGinty pustil svou oběť a Baldwin, napůl uškrcený a šokovaný, lapal po dechu a třásl se po celém těle, jako by se byl právě podíval smrti do tváře. Zničeně se posadil na soudek, na který jej předtím McGinty srazil.
„Říkal sis o to už mockrát, Tede Baldwine! A dnes jsi to dostal!“ křičel McGinty a mohutný hrudník se mu vzdouval a klesal. „Myslíš si možná, že když mě nezvolí velmistrem, že zasedneš na moje místo ty. O tom ale musí rozhodnout lóže. Dokud jsem tu šéfem já, nedovolím, aby někdo reptal proti mně a mým rozhodnutím.“
„Nic proti vám nemám,“ blekotal zničeně Baldwin.
„Tak dobrá,“ zvolal McGinty a v mžiku se vrátil ke své dřívější bodré žovialitě, „všichni jsme zas dobří přátelé a ta záležitost je skončena.“
Pak zvedl z police láhev šampaňského a vytáhl z ní zátku.
„A teď,“ pokračoval, když naléval do tří vysokých číší, „si připijeme na usmířenou podle zákona lóže. Po tomhle přípitku, jak víte, nesmí už mezi námi být žádný svár. Levou ruku na ohryzek a ptám se tě, Tede Baldwine — jak zní formule. Odpověz!“
„Mraky jsou těžké,“ řekl Baldwin.