„Ale rozptýlí se navždy.“
„A na to přísahám.“
Oba muži se napili vína a stejný ceremoniál se opakoval mezi Baldwinem a McMurdem.
„Tak,“ zvolal McGinty a zamnul si ruce, „tím končí všechny rozbroje a sváry. Kdybyste v nich pokračovali, povolala by vás k disciplíně lóže, a ta v našich končinách vládne pádnou rukou, což bratr Baldwin dobře ví, a vy se o tom brzo přesvědčíte, bratře McMurdo, kdybyste chtěl vyvolávat nějaké rozmíšky.“
„Věřte mi, že se budu mít na pozoru,“ řekl McMurdo a podal Baldwinovi ruku. „Já se rychle pohádám a rychle umím zapomenout. Říkají, že to dělá ta horká irská krev. Ale pokud jde o mne, je to skončeno a nebudu v sobě dál živit žádnou zášť.“
Baldwin musel nabízenou ruku přijmout, neboť strašlivý šéf z něho nespouštěl zlověstné oči. Jeho zachmuřená tvář však jasně prozrazovala, že na něho McMurdova slova neudělala dojem. McGinty jim oběma poklepal po ramenou.
„Ach, ty ženy, ty ženy!“ zvolal. „Když pomyslím, že mi jedna spodnička dokáže znesvářit dva moje chlapce! To je pak zatracená práce. To se rozumí, že rozhodnout musí to děvče, takovéhle otázky nepatří do pravomoci velmistra — chvála bohu! Máme dost svých starostí i bez žen. Přijmeme vás za člena lóže 341, bratře McMurdo. Máme tu ale vlastní zvyky a obřady — jiné než v Chicagu. V sobotu večer máme shromáždění, a dostavíte-li se do něho, uděláme z vás navždy člena řádu svobodných zednářů ve Vermisském údolí.“
Kapitola III — Lóže 341 ve Vermisse
Druhý den — po večeru, kdy se odehrálo tolik vzrušujících událostí — odstěhoval se McMurdo od starého Jacoba Shaftera a ubytoval se u vdovy MacNamarové, která bydlela až na nejvzdálenějším okraji města. Scanlan, s nimž se seznámil hned zpočátku ve vlaku, využil krátce nato příležitosti, přestěhoval se do Vermissy a oba bydleli společně. Jiný nájemník v bytě nebyl a bytná, stará a dobrosrdečná Irka, příliš nevyhledávala jejich společnost, takže si mohli mluvit a dělat, co chtěli, což je vždy vítané lidem, kteří mají společná tajemství. Shafter nešel až do krajnosti a dovolil McMurdovi, aby se u něho stravoval, pokud bude chtít, a tak ani jeho styky s Ettií nijak neutrpěly. Právě naopak; jak plynuly týdny, byl jejich vzájemný vztah stále pevnější a důvěrnější. Ve svém pokoji v novém bytě se McMurdo cítil v bezpečí a tak brzo vytáhl formy na ražení mincí a několika bratrům z lóže pod slibem přísného mlčení dovolil, aby se na ně přišli podívat; z návštěvy si každý z nich odnášel v kapse pár ukázek falešných mincí vyrobených tak dokonale, že je bylo možno uvést do oběhu bez potíží a sebemenšího nebezpečí. Proč se McMurdo snížil až k tomu, aby vůbec pracoval, když ovládal toto podivuhodné umění, to zůstalo jeho novým přátelům věčnou záhadou, ačkoli každému, kdo se na to zeptal, vysvětloval, že kdyby žil bezpracně z neznámých prostředků, netrvalo by to dlouho a policie by mu byla na stopě.
Jeden policista už o něho skutečně projevil zájem, ale tato epizoda naštěstí přinesla odvážnému podnikateli víc užitku než škody. Po prvním představení stalo se jen málokdy, že večer nezašel k McGintymu do výčepu a nesnažil se tam blíž seznámit s „chlapci“, jak znělo vzájemné žoviální oslovení mezi členy té nebezpečné bandy, která zamořila město a celé okolí. Svým sebejistým vystupováním a troufalými řečmi si získal oblibu u všech; navíc rychlost a ‚profesionalita’, s níž vyřídil v hospodské rvačce jednoho svého soupeře, vydobyla mu úctu celé té drsné party. Po jedné další epizodce si ho však začali vážit ještě víc.
Jednou večer, kdy bylo ve výčepu doslova nabito, otevřely se dveře a vešel muž v šedomodré uniformě a špičaté čepici člena báňské policie. To byla speciální organizace, založená majiteli uhelných dolů a místní železnice, a měla za úkol podpořit úsilí řádného policejního sboru, který byl naprosto bezmocný před bandou ničemů, terorizující celé okolí. Když vešel, rozhostilo se ticho a upřel se na něho nejeden zvědavý pohled, ale vztahy mezi policisty a kriminálníky jsou ve Spojených státech prapodivné, a McGinty, stojící za pultem, nedal najevo žádné překvapení, když se mezi jeho zákazníky objevil příslušník policie.
„Whisky bez! Zatraceně sychravá noc,“ řekl policista. „My se myslím ještě neznáme, pane radní, že?“
„Vy jste ten nový kapitán?“ zeptal se McGinty.
„Ano, to jsem já. Doufáme, že vy, pane radní, a ostatní přední občané nám pomůžete obhajovat v tomhle městě zákon a pořádek. Jsem kapitán Marvin — od báňské policie.“
„Docela dobře bychom se bez vás obešli, kapitáne Marvine,“ řekl McGinty mrazivě. „Máme ve městě vlastní policii a bez importovaného zboží si poradíme. Vždyť vy jste jen placený nástroj kapitalistů, najatý k tomu, aby mlátil a střílel chudší spoluobčany.“
„Prosím, jak myslíte, o to se spolu nebudeme přít,“ řekl policista dobromyslně. „Myslím, že všichni děláme jen svou povinnost. Co o ní kdo soudí, to už je jiná věc. Názory mohou být různé.“ Vypil svou sklenku whisky a už byl na odchodu, když vtom pojednou zahlédl tvář Jacka McMurda, který se na něho mračil s hlavou opřenou o loket. „Ale, ale! Koho to vidím,“ zvolal a přeměřil si ho od hlavy k patě. „To je přece starý známý.“
McMurdo si od něho odsedl.
„Nikdy v životě jsem se nepřátelil ani s vámi, ani s žádným jiným zatraceným policajtem,“ řekl.
„Známý nemusí být vždycky přítel,“ řekl policista a ušklíbl se. „Vy jste Jack McMurdo z Chicaga, nikdo jiný — nic mi nezapírejte.“
McMurdo pokrčil rameny.
„Já nic nezapírám,“ řekl. „Myslíte, že se stydím za své jméno?“
„Rozhodně byste k tomu měl dobrý důvod.“
„Co tím sakra chcete říct?“ zařval McMurdo a zaťal pěsti.
„Tak to pr, Jacku, s křikem u mne nepochodíte. Než jsem přišel do téhle zatracené uhelné díry, byl jsem u policie v Chicagu a chicagského lotra poznám na první pohled.“
McMurdo protáhl tvář.
„Nevykládejte mi, že jste Marvin z chicagské ústředny!“ zvolal.
„Ovšem, pořád ten starý Teddy Marvin — k vašim službám. Ještě jsme nezapomněli, že jste u nás zastřelil Jonáše Pinta.“
„Já ho nezastřelil.“
„Ne? To mám brát jako nestranný důkaz? Jenže jeho smrt vám přišla neobyčejně vhod, poněvadž jinak by vás byli usvědčili z penězokazectví. Dnes už se tím ale nemusíme trápit, poněvadž mezi námi řečeno — a možná že prozrazuji víc, než mi má povinnost dovoluje — nemohli by vám nic dokázat a můžete se v Chicagu znova objevit třeba zítra.“
„Cítím se docela dobře tam, kde zrovna jsem.“
„Nu, řekl jsem vám jen, jak se věci mají, a jste pěkný bručoun, když mi ani nepoděkujete.“
„Doufám, že to se mnou myslíte dobře, a děkuji,“ řekl McMurdo, ale neznělo to z jeho úst příliš vděčně.
„Ani neceknu, dokud budu vidět, že vedete spořádaný život,“ řekl kapitán. „Spolehněte se ale, že stačí jediná lotrovina a pohovoříme si spolu jinak! Přeji vám dobrou noc — a vám také, pane radní!“
Policista odešel z výčepu, ale i ta krátká rozmluva stačila k tomu, aby McMurda ověnčila gloriolou místního hrdiny. O jeho divoké minulosti v dalekém Chicagu se šeptalo už dřív. McMurdo však veškeré otázky odbýval úsměvem, jako by nestál o žádný věhlas a pochybnou slávu. Teď však se dosavadní pověsti potvrdily — a z oficiálních úst. Hospodští povaleči se kolem něho shlukli a srdečně si s ním potřásali rukou. Od toho okamžiku pil na jejich účet, a přestože hodně snesl, aniž na něm bylo co znát, byl by oslavovaný hrdina strávil tu noc pod stolem, nebýt Scanlana, který ho odvedl domů.